III. ÚS 184/16

26. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Vazební věznice Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Umarem Switatem, advokátem, sídlem Dědinova 2011/19, Praha 4, pobočka pro doručování V Tůních 11, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2015 sp. zn. 6 To 367/2015, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. října 2015 sp. zn. 41 PP 28/2015, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel návrh podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů, jimiž byla podle jeho tvrzení porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Obvodní soud pro Prahu 6 shora označeným usnesením rozhodl, že podle § 88 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a contrario za užití § 331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání deseti let, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. 63 T 16/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. 10 To 33/2010, se zamítá.

3. Městský soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelovu (instanční) stížnost proti tomuto usnesení podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.

II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel spatřuje porušení svého ústavního práva na spravedlivý proces v postupech soudů nesoucích prvky libovůle. Obvodní soud pro Prahu 6 konstatováním, že snaha o náhradu škody setrvává v proklamativní rovině, opomenul, že stěžovatel si v průběhu výkonu trestu odnětí svobody zvýšil kvalifikaci a usiloval o pracovní zařazení, které mu však nebylo umožněno, v důsledku čehož se omezil prostor k náhradě škody.

5. Stěžovatel dovozuje, že soudy zatížily svoji argumentaci vnitřním rozporem, jestliže na jedné straně shledaly, že vykonává trest bez problémů (o tom svědčí hodnocení ředitele věznice), byl třináctkrát odměněn a ve věznici se chová řádně, na straně druhé přesto zaujaly k žádosti negativní stanovisko, a to s poukazem na neblahé zkušenosti s podmíněným propuštěním, které nemohou vést k důvěře v jeho budoucí řádný život.

6. Podle stěžovatele soudy nedocenily, že ke zvážení těchto okolností došlo již při ukládání trestu, podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody byl "v odlišné době", zatímco nyní je již ve zralém věku, získal dostatek životních zkušeností a je přesvědčen, že polepšení prokázal. Pokud jde o náhradu škody, není v jeho možnostech vynutit si pracovní zařazení ve výkonu trestu odnětí svobody, ačkoli pro to učinil maximum.

7. Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřuje v tom, že soudu doložil veškeré reálně dostupné listinné důkazy prokazující jeho polepšení, přičemž soudy důkazy nerespektují a jeho polepšení bagatelizují. Městský soud v Praze dokonce tvrdí, že se nejedná o dokončené polepšení, ačkoli z důkazů podle stěžovatele vyplývá opak.

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

8. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých či odmítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou nebo obdobnou právní problematiku.

10. Ústavní soud připomíná, že nepřezkoumává takové aspekty soudního rozhodování jako je jejich věcná správnost či "běžná" zákonnost, neboť jeho funkce soudního orgánu ochrany ústavnosti vyděleného ze soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] spočívá v ochraně před zásahy do základních práv a svobod a hodnocení oprávněnosti případných zásahů z hlediska pravidel stanovených Listinou (zejména čl. 4) nebo jiným ústavním zákonem, popř. mezinárodními závazky České republiky (čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy). I přes poukaz na ustanovení Listiny a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že závěry soudů podrobí instančnímu přezkumu.

11. Ústavní soud se otázkou aplikace § 88 tr. zákoníku a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí soudů, vydávaných na základě žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, zabýval již dříve [k tomu například nález ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439), usnesení ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2832/13, usnesení ze dne 15. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 468/14 a usnesení ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2222/14, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V citovaných rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (srov. dikce "soud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže...", obsažená v aplikovaném ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákoníku).

12. Nejde tedy o institut, kterého bude použito "automaticky", nýbrž teprve po zhodnocení daných okolností soudem, kterému je ponechán poměrně velmi široký prostor pro vlastní uvážení. Podmíněné propuštění je namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy.

13. V souvislosti se stanovením limitů ústavněprávního přezkumu těchto rozhodnutí Ústavní soud rovněž konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění [srov. nálezy ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439) a ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323) či např. usnesení ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 2144/09 nebo usnesení ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 75/13, ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 468/14, ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2832/13, ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2222/14 a ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14]. Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy se uskutečňuje při rozhodování o vině a trestu, přičemž dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (srov. usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného soudu.

14. Ke zrušujícímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdyby napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu, nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však v projednávané věci podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.

15. Podstata ústavní stížnosti spočívá - jak bylo shora předznačeno - v námitce, že soudy při posuzování žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění na svobodu porušily právní princip ne bis in idem, neboť považovaly jeho chování před zahájením výkonu trestu odnětí svobody (navíc se odvíjející z již neaktuálních osobních poměrů) za rozhodující, ačkoli jej zvážily již při ukládání vykonávaného trestu; dále nezohlednily míru jeho úsilí o nápravu a zařazení do řádného života a vyjádřily nepřiměřeně kritická očekávání v otázce, zda v budoucnu povede řádný život.

16. Stěžovatelova argumentace však ústavněprávní roviny nedosahuje.

17. Ústavní soud z odůvodnění napadených usnesení zjistil, že samotná trestní minulost stěžovatele nebyla jediným důvodem zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ale jednou ze skutečností, které vzaly soudy v úvahu.

18. Pokud jde o první předpoklad pro podmíněné propuštění, stanovený v § 88 odst. 1 tr. zákoníku, tj. že stěžovatel svým chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení, soudy vzaly v potaz, že vykonává trest bez problémů (o čemž svědčí zmiňované hodnocení ředitele věznice), byl třináctkrát kázeňsky odměněn a ve věznici se chová řádně. Současně však stěžovateli vytkly, že neučinil "maximum možného" k náhradě škody, když sice v období jeho "pracovního zařazení" mu byly z jeho příjmů sráženy odpovídající částky k uspokojení exekučně vymáhaných pohledávek, nicméně z té části výdělku, kterou mohl sám volně disponovat, nezaplatil na náhradě škody ("v řádech milionů") dobrovolně ničeho. Kritérium způsobu nástupu trestu soudy nepovažovaly za zohlednitelné, neboť stěžovatel nenastoupil do výkonu trestu sám a dobrovolně, ani se nástupu nevyhýbal, nýbrž došlo k jeho převedení z vazby. Na tomto podkladě Městský soud v Praze konstatoval, že se nejedná o dokončené polepšení, a tudíž ani tato v pořadí první podmínka není v dostatečné míře naplněna.

19. Zároveň soudy konstatovaly, že nebyl splněn druhý předpoklad podmíněného propuštění, tedy že odsouzený povede v budoucnu řádný život. Tuto skeptickou prognózu zdůvodnily soudy faktem, že stěžovatel v minulosti již třikrát získal dobrodiní podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a to usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 7. 3. 1990 sp. zn. PP 81/90, usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 10. 6. 1998 sp. zn. PP 11/98 a usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 20. 11. 2006 sp. zn. 40 PP 324/2006. Bezprostředně po posledním podmíněném propuštění stěžovatel začal páchat další trestnou činnost, pro kterou byl následně odsouzen k trestu odnětí svobody. Z toho soudy dovodily, že vykonané tresty se svým výchovným účinkem míjejí a stěžovatele od recidivy neodrazují.

20. Úvaha soudů, že obě zákonné podmínky, uvedené v návětí ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákoníku, jsou ve vztahu konjunkce (viz spojka "a"), a obě tedy musí být splněny současně, je logicky správná. Z toho vyplývá, že k zamítnutí návrhu na podmíněné propuštění postačuje nesplnění byť jednoho předpokladu (ve stěžovatelově věci soudy dovodily, že k úplnému dosažení ani u první podmínky nedošlo).

21. Přihlédnutí k předchozím odsouzením osoby, žádající o podmíněné propuštění, není v posuzovaném případě porušením principu ne bis in idem. Nepropuštění odsouzeného z výkonu trestu nelze pokládat za trest; přihlédnutí k předchozím odsouzením není porušením zákazu opětovného trestního stíhání za čin, pro který byla osoba již pravomocně odsouzena, vysloveného v čl. 40 odst. 5 Listiny.

22. Ústavní soud pokládá za vhodné připomenout, že z principu oficiality trestního řízení a z obecného účelu trestání, sledujícího v demokratickém právním státě také resocializační cíle, lze dovodit povinnost soudů zabývat se vždy oběma výše naznačenými podmínkami podmíněného propuštění, a to ve vzájemných souvislostech. Za porušení principu spravedlivého procesu by mohlo být pokládáno, pokud by soud při hodnocení podmínek podmíněného propuštění nezvažoval obě zákonné podmínky, a pokud by jejich váhu posoudil extrémně vadně.

23. V nyní řešeném případě Ústavní soud konstatuje, že k takovému porušení spravedlivého procesu nedošlo, a odůvodnění napadených rozhodnutí soudů z ústavněprávního hlediska obstojí.

24. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 184/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies