I. ÚS 3693/15 - K právu obviněného být osobně slyšen při rozhodování soudu o jeho vazbě

02. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Gramatickým výkladem ustanovení § 73d odst. 3 písm. d) trestního řádu lze tedy dovodit, že text zákona vytváří procesní prostor pro možnou aktivitu obviněného. Soud následně posoudí otázku, zda obviněným případně uváděné okolnosti mohou vést ke změně rozhodnutí o vazbě. Soud je však povinen obviněnému svým postupem umožnit, aby svou aktivitu mohl realizovat a okolnosti, které by mohly vést ke změně rozhodnutí o vazbě, uvést.
Stěžovatelčino vazební stíhání se časově střetlo s rychlým sledem specifických životních událostí (závěr těhotenství, porod, péče o čerstvě narozené dítě). S ohledem na tyto okolnosti je nutné po obecných soudech požadovat, aby se zvláštní pečlivostí zkoumaly existenci podmínek dalšího trvání vazby a vytvořily procesní prostor pro vyjádření případných nových okolností podstatných pro rozhodování o vazbě.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 18.05.2016 sp. zn. I. ÚS 3693/15)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Bui Thi Mai Quy, zastoupené Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 25. srpna 2015 č. j. 0 Nt 26051/2015-5 a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 23. října 2015, č. j. 31 To 434/2015-22, za účasti Okresního soudu v Liberci a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

I. Usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 8. 2015 č. j. 0 Nt 26051/2015-5, a usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 23. 10. 2015, č. j. 31 To 434/2015-22, byla porušena základní práva stěžovatelky zaručená čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 8. 2015, č. j. 0 Nt 26051/2015-5, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 23. 10. 2015, č. j. 31 To 434/2015-22, se ruší.


Odůvodnění:

I.

1. V ústavní stížnosti stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II.

2. Ústavní soud si za účelem posouzení celé věci vyžádal spis Okresního soudu v Liberci, sp. zn. 0 Nt 26051/2015.

3. Proti stěžovatelce a dalším spoluobviněným bylo zahájeno trestní stíhání pro skutek v něm popsaný, v němž je spatřováno spáchání zločinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Stěžovatelka byla vzata do vazby usnesením okresního soudu ze dne 10. 4. 2015 č. j. 0 Nt 21029/2015-13 z vazebních důvodů podle § 67 písm. a), c) trestního řádu. Krajský soud stížnost stěžovatelky proti tomuto usnesením zamítl usnesením ze dne 3. 6. 2015 sp. zn. 31 To 258/2015.

4. Dne 10. 7. 2015 podala stěžovatelka žádost o propuštění z vazby na svobodu. Okresní soud usnesením ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. 0 Nt 17020/2015, žádost stěžovatelky zamítl, písemný slib stěžovatelky nepřijal, nepřijal ani záruku důvěryhodné osoby, vazbu nenahradil dohledem probačního úředníka a nepřijal ani peněžitou záruku ve výši 1 000 000 Kč. Stížnost stěžovatelky krajský soud usnesením ze dne 2. 9. 2015, pod sp. zn. 31 To 391/2015, zamítl.

5. Dne 19. 8. 2015 podala státní zástupkyně návrh na ponechání stěžovatelky ve vazbě, neboť nadále trvaly důvody vazby podle § 67 písm. a), c) trestního řádu. Napadeným usnesením ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. 0 Nt 26051/2015 okresní soud stěžovatelku ponechal ve vazbě, neboť stále trvají uvedené dva vazební důvody. Stížnost stěžovatelky krajský soud napadeným usnesením ze dne 23. 10. 2015, sp. zn. 31 To 434/2015, zamítl.

III.

6. Proti usnesení okresního a krajského soudu o ponechání ve vazbě podala stěžovatelka ústavní stížnost. Stěžovatelka rozhodujícím soudům vytýká, že o jejím ponechání ve vazbě rozhodly bez její účasti a bez účasti jejího obhájce, navíc bez jejího vědomí. O podání návrhu státního zástupce na ponechání stěžovatelky ve vazbě se stěžovatelka i její obhájce dozvěděli až ve chvíli, kdy jim bylo doručeno napadené rozhodnutí soudu prvého stupně. Stěžovatelka se domnívá, že takovým postupem soudu byla zkrácena na svých ústavně zaručených právech zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny. Soud prvého stupně rozhodování bez účasti stěžovatelky zdůvodnil tím, že stěžovatelka byla k vazbě slyšena v posledních šesti týdnech, konkrétně dne 21. 7. 2015. S poukazem na ustanovení § 73d odst. 3 písm. b) trestního řádu proto soud vazební zasedání nenařizoval. Stěžovatelka s touto úvahou obecného soudu polemizuje. Domnívá se, že podmínky pro postup podle výše uvedeného ustanovení trestního řádu nejsou splněny. Na podporu své argumentace odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 3944/14, v němž stěžovateli byl doručen návrh státního zástupce na ponechání ve vazbě, dostal prostor se k němu vyjádřit a nebyl toliko řádně poučen o právu požádat o konání vazebního zasedání a osobního slyšení v řízení o vazbě.

7. Uvedenou vadu řízení nemohl zhojit krajský soud, který se se zmiňovaným nálezem Ústavního soudu nikterak nevypořádal a v řízení o stížnosti nařídil vazební zasedání až téměř dva měsíce po vydání rozhodnutí soudu prvého stupně.

8. Okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 21. 1. 2016 odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Krajský soud uvedl, že stěžovatelka opakuje své (zejména procesní) námitky, jimiž se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval, a nyní na něj odkazuje. Připomíná, že v době rozhodování okresního soudu dosud neuplynula doba šesti týdnů. Vzhledem k tomu, že k datu případného rozhodnutí krajského soudu uplynula od posledního osobního slyšení již doba tří měsíců, krajský soud nařídil na den 23. 10. 2015 vazební zasedání, kde byla stěžovatelka osobně slyšena, přičemž z její výpovědi nevyplynuly žádné nové skutečnosti. Poté bylo ve vazebním zasedání o podané stížnosti rozhodnuto. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ve svém vyjádření zrekapitulovalo průběh rozhodování soudů o stěžovatelčině vazbě. Domnívá se, že procesní postup probíhal v souladu se zákonem, a považuje jej za ústavně konformní. Stěžovatelka v ústavní stížnosti presumuje povinnost soudu vyrozumět obviněného o podaném návrhu státního zástupce na ponechání obviněného ve vazbě i za situace, kdy jsou splněny podmínky ustanovení § 73d odst. 3 druhé věty trestního řádu. Takový procesní postup však trestní řád soudu neukládá a dle státního zastupitelství postup soudů obou stupňů neporušil ani ústavně zaručené právo stěžovatelky. Upozorňuje dále na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je nutné obviněného při rozhodování o dalším trvání vazby slyšet v určitých časových intervalech, nikoli při každém rozhodování o vazbě. Současná právní úprava stanovuje tuto dobu v ustanovení § 73d odst. 3 trestního řádu na šest týdnů. K poučovací povinnosti soudu v souvislosti s rozhodováním o dalším trvání vazby v souvislosti s uvedeným ustanovením trestního řádu poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2215/12 (nesprávně ve vyjádření označované jako nález), podle něhož je obviněný zastoupen advokátem, tedy osobou práva znalou, který si je vědom zákonných lhůt pro rozhodování o vazbě.

9. Ústavní soud doručil vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení stěžovateli na vědomí.

IV.

10. Ústavní soud k rozhodování o ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Liberci, sp. zn. 0 Nt 26051/2015. Při jeho prostudování vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

11. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavní soud pak ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva orgánem veřejné moci za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce chráněných ústavním pořádkem České republiky.

12. Podle ustanovení § 73d odst. 2 trestního řádu se rozhoduje ve vazebním zasedání vždy, pokud rozhoduje soud o vzetí obviněného do vazby. Podle odst. 3 citovaného ustanovení v jiných případech se rozhoduje ve vazebním zasedání, jestliže o to výslovně požádá obviněný nebo soud a v přípravném řízení soudce, považuje osobní slyšení obviněného za potřebné pro účely rozhodnutí o vazbě. Vazební zasedání však není třeba konat, i když o jeho konání obviněný výslovně požádal, jestliže:
a) obviněný se odmítl vazebního zasedání účastnit, ačkoliv o to výslovně požádal,
b) jestliže zdravotní stav obviněného neumožňuje jeho výslech,
c) jestliže obviněný byl v posledních šesti týdnech k vazbě slyšen a neuvedl žádné nové
okolnosti nebo jím uváděné okolnosti nemohou vést ke změně rozhodnutí o vazbě,
d) obviněný se propouští z vazby.

13. Okolnosti, za nichž soud není povinen konat o dalším trvání vazby vazební zasedání (ať už o jeho konání obviněný požádal či nikoli) jsou ve smyslu ustanovení § 73d odst. 3 písm. d) trestního řádu vázány na splnění dvou podmínek: 1) od posledního vazebního zasedání, při němž byl obviněný slyšen, neuběhlo více než šest týdnů a 2) obviněný neuvedl žádné nové okolnosti nebo jím uváděné okolnosti nemohou vést ke změně rozhodnutí o vazbě. Gramatickým výkladem citovaného ustanovení lze tedy dovodit, že text zákona vytváří procesní prostor pro možnou aktivitu obviněného. Soud následně posoudí otázku, zda obviněným případně uváděné okolnosti mohou vést ke změně rozhodnutí o vazbě. Soud je však povinen obviněnému svým postupem umožnit, aby svou aktivitu mohl realizovat a okolnosti, které by mohly vést ke změně rozhodnutí o vazbě, uvést.

14. Ústavní soud v usnesení ze dne 16. 8. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2215/12 konstatoval (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2012 č. j. 11 Tvo 9/2012-33), že "z ustanovení § 33 odst. 1, 5 trestního řádu vyplývá, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny obviněného poučit o jeho právech a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění. Jestliže citované ustanovení § 73d odst. 3 trestního řádu zakládá právo obviněného domáhat se konání vazebního zasedání, pak je povinností soudu rozhodujícího o dalším trvání vazby, umožnit obviněnému, aby mohl toto právo využít. Jestliže však příslušný soud obviněného, který je ve vazbě, vůbec neinformuje o tom, že jím bude rozhodováno o dalším trvání jeho vazby, popřípadě dokdy se tak stane, a neposkytne mu lhůtu k vyslovení požadavku na konání vazebního zasedání, pak mu ve skutečnosti znemožní uplatnit právo žádat o konání vazebního zasedání a tohoto vazebního zasedání se zúčastnit. Zvláště v situaci, kdy bylo podáno odvolání, tak obviněný nemusí vědět, zda v době tříměsíční lhůty pro rozhodnutí o dalším trvání vazby (§ 71 odst. 1, 3 trestního řádu) se věc nachází již u odvolacího soudu anebo u soudu prvního stupně, nemůže předvídat, kdy v průběhu tříměsíční lhůty konkrétně dojde k vlastnímu rozhodnutí o vazbě, a nemůže tedy reálně uplatnit požadavek na konání vazebního zasedání. Jestliže v posuzované věci neexistovala žádná okolnost uvedená pod písm. a) až d) ustanovení § 73d odst. 3, věta druhá, trestního řádu, umožňující, aby se vazební zasedání nekonalo, bylo povinností Vrchního soudu v Praze, aby v rámci rozhodování o dalším trvání vazby v souladu s ustanovením § 73d odst. 3, věta první, trestního řádu obviněnému sdělil, že bude rozhodováno o jeho vazbě, poučil jej o právu požádat o konání vazebního zasedání a stanovil mu lhůtu k tomu, aby mohl toto právo uplatnit."

15. Ústavní soud si je vědom závěrečné pasáže uvedeného usnesení, na níž odkazuje krajské státní zastupitelství ve svém vyjádření, týkající se poučovací povinnost soudu ve vztahu ke stěžovateli zastoupenému advokátem jako osobou práva znalou, která je obeznámena s během zákonných lhůt pro rozhodování o dalším trvání vazby. Dodává k tomu, že v uvedeném usnesení Ústavní soud posuzoval vazební řízení, které probíhalo z části za účinnosti znění trestního řádu před novelou zákonem č. 459/2011 Sb., účinnou od 1. 1. 2012, z části za účinnosti uvedené novely, která do trestního řádu zavedla nový procesní institut vazebního zasedání. Právě s ohledem na skutečnost, že soudy v tam posuzované věci rozhodovaly o vazbě krátce po nabytí účinnosti novely v době před vydáním výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2012, č. j. 11 Tvo 9/2012-33, které je v usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2012 rovněž zmiňováno, se Ústavní soud tehdy přiklonil k závěru, že svou kasační pravomoc nebude v daných souvislostech realizovat. Nyní je však situace jiná. Institut vazebního zasedání je již v praxi obecných soudů řadu let používán a rovněž nálezová judikatura Ústavního soudu k němu zaujala řadu stanovisek. Ústavní soud dospěl k přesvědčení, že je namístě právě i s ohledem na níže uvedené specifické okolnosti případu závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 3. 2012, č. j. 11 Tvo 9/2012-33, nyní podpořit.

16. K právu obviněného být osobně slyšen při rozhodování soudu o jeho vazbě měl Ústavní soud již mnohokrát možnost se konkrétně vyjádřit. Principy svého rozhodování Ústavní soud shrnul například v nálezu ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3326/13.

17. V citovaném nálezu Ústavní soud uvedl, že Evropský soud pro lidská práva považuje právo na osobní svobodu, zakotvené v čl. 5 Úmluvy, za jedno z nejvýznamnějších základních práv chránících fyzickou bezpečnost osoby, které jako takové má v demokratické společnosti vrcholný význam (srov. např. rozsudek ve věci Ťupa proti České republice ze dne 26. 5. 2011 č. 39822/07, § 45). Obdobně Ústavní soud ve své judikatuře vyslovil, že v případě vzetí obviněného do vazby, jíž je prolamována ústavně zaručená osobní svoboda, která je na předních místech v katalozích základních práv a svobod, musí být náhled na postup orgánů veřejné moci přísnější (nález ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. II. ÚS 336/06).

18. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem v rámci rozhodování o vazbě či jejím dalším trvání a z toho vyplývající právo být slyšen (vyjádřit se) v kontradiktorním řízení je třeba považovat za zcela základní prvek práva na spravedlivý proces týkající se omezení osobní svobody. Právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení.

19. Nicméně jak Ústavní soud, tak Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru, že z článku 5 odst. 4 Úmluvy nelze dovodit povinnost automaticky ve všech případech rozhodování o dalším trvání vazby (tj. na rozdíl od prvotního rozhodování soudu o vzetí do vazby ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy) plně respektovat záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v čl. 6 Úmluvy. Opačný výklad by byl ryzím formalismem, byť je nepochybné, že i v těchto případech procesní záruky nesmějí být výrazně nižší, než jsou garance, které poskytuje článek 6 odst. 1 Úmluvy.

20. Ústavní soud rovněž upozornil, že od osobního slyšení je možno upustit, avšak pouze tehdy, pokud by obviněný sám takovýto výslech expressis verbis odmítl nebo pokud by takovému výslechu bránila objektivně nepřekonatelná překážka či pokud by k rozhodování soudu docházelo bezprostředně poté, co byl obviněný k otázce vazby soudem vyslechnut, např. v souvislosti s řízením o stížnosti proti jinému vazebnímu rozhodnutí. Takové okolnosti však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Z obsahu vyžádaného spisu vyplývá, že vazební zasedání časově předcházející rozhodování okresního soudu o návrhu státní zástupkyně na prodloužení vazby soud konal dne 21. 7. 2015 (o žádosti stěžovatelky o propuštění z vazby), tedy před jedním měsícem a čtyřmi dny.

21. Za zcela výjimečných okolností si lze představit, že nedostatek osobního slyšení by mohl být konvalidován tím, že by se ve velmi krátké době (několika dnů) po vydání rozhodnutí uskutečnilo osobní slyšení obviněné osoby soudem, při němž by měla možnost uplatnit své námitky k dalšímu trvání vazby (srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. III. ÚS 2198/2009). Ani tato situace však v posuzované věci nenastala. Ústavní soud oceňuje snahu krajského soudu zhojit pochybění soudu prvého stupně projednáním stížnosti ve vazebním zasedání s osobním slyšením stěžovatelky. S ohledem na fakt, že se však toto vazební zasedání uskutečnilo (dne 23. 10. 2015) až po necelých dvou měsících od vydání usnesení soudu prvého stupně a po více než třech měsících po posledním slyšení stěžovatelky nemohlo jím dojít k nápravě (obdobně pak nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3326/13).

22. Ústavní soud k uvedeným závěrům se striktním pohledem na dodržování časových intervalů mezi jednotlivými vazebními zasedáními vedou i velmi specifické okolnosti posuzované věci. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelku soud vzal do vazby ve vysokém stupni těhotenství. Na tuto skutečnost stěžovatelka při vazebním zasedání upozorňovala. Ze zprávy Nemocniční lékařské komise č. 1 zdravotnické služby Vězeňské služby ČR ze dne 20. 4. 2015 vyplývá, že průběh těhotenství (38. týdne) je komplikován a zdravotnická služba proto navrhuje stěžovatelku propustit z vazby. Z následující zprávy Vězeňské služby ČR Vazební věznice Praha - Pankrác ze dne 21. 4. 2015 vyplývá, že dne 20. 4. 2015 v nočních hodinách stěžovatelka porodila syna. Dle sdělení Vězeňské služby ČR Vazební věznice Praha - Pankrác ze dne 28. 4. 2015 bude stěžovatelka z rozhodnutí Generálního ředitelství vězeňské služby ČR umístěna na interním oddělení Vězeňské nemocnice Praha - Pankrác společně s nezletilým synem, který tam bude přemístěn z novorozeneckého oddělení FTN Krč. Je tedy zřejmé, že stěžovatelčino vazební stíhání se časově střetlo s rychlým sledem specifických životních událostí (závěr těhotenství, porod, péče o čerstvě narozené dítě). S ohledem na tyto okolnosti je nutné po obecných soudech požadovat, aby se zvláštní pečlivostí zkoumaly existenci podmínek dalšího trvání vazby a vytvořily procesní prostor pro vyjádření případných nových okolností podstatných pro rozhodování o vazbě.

23. Z důvodu výše uvedených Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) stejného zákona napadená rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. května 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 3693/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies