I. ÚS 1807/15

02. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Michala Tlustáka, právně zastoupeného Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem se sídlem Horní náměstí 7, 772 00 Olomouc, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územní odbor Břeclav, Oddělení obecné kriminality ze dne 1. 4. 2015 č. j. KRPB-61592-255/TČ-2014-060471 a usnesení Okresního státního zastupitelství v Břeclavi ze dne 9. 6. 2015 č. j. ZT 85/2015-82, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 16. 6. 2015 doručen návrh (později doplněný) na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených usnesení v jeho trestní věci, neboť v nich spatřuje porušení svých základních práv dle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadeným usnesením policejního orgánu bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro spáchání přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, odst. 3 písm. d) trestního zákoníku, kterého se měl stěžovatel dopustit tak, že v dosud přesně neustanovené době od začátku roku 2011 do 7. 3. 2014 v objektu Státního zámku Valtice jako kastelán zámku nařídil svým zaměstnancům likvidaci obrazů, které zde byly vytvořeny a uskladněny během výtvarných sympozií Velký formát v letech 1992 - 2005, a to celkem 58 obrazů od 39 autorů z České republiky a zahraničí, kdy plátna byla na jeho pokyn zaměstnanci vyřezána z rámů, vyhozena do kontejneru na odpad a část rámů byla následně rozřezána a spálena, část rámů byla ponechána v prostorách koníren zámku; uvedeným jednáním měl stěžovatel způsobit poškozeným dle znaleckého posudku celkovou škodu ve výši 4 661 000 Kč. Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením státního zástupce zamítnuta.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahuje žádné konkrétní tvrzení o možném trestněprávním jednání stěžovatele, ale rovněž ani žádný popis konkrétních skutečností a dosud shromážděných zjištění, na základě kterých by mohl být odůvodněný závěr policejního orgánu založen. Popis skutku ve výrokové části usnesení není podřaditelný pod § 228 trestního zákoníku, neboť stěžovatel by mohl být stíhán nejvýše v rovině účastenství k tomuto trestnému činu, přičemž toto vymezení by se mělo ve výrokové části usnesení objevit. Na nedostatky v usnesení policejního orgánu řádně nereagoval stížnostní orgán, který se dle stěžovatele nevypořádal se všemi vznesenými námitkami. Stěžovatel rovněž poukázal na to, že dozorový státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi není podle jeho názoru orgánem oprávněným rozhodovat o podané stížnosti proti usnesení policejního orgánu, a to s poukazem na § 146 odst. 2 písm. a) trestního řádu ve vazbě na § 12a odst. 3 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, kdy dozorující státní zástupce byl vyloučen z rozhodování, neboť k zahájení trestního stíhání obviněného dal souhlas/pokyn.

4. K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a kopie spisového materiálu. Vyjádření účastníků pak zaslal stěžovateli k replice, který svého práva využil a setrval na svém návrhu.

5. Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadených rozhodnutí a nahlédnutí do spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, za všeobecně nepřípustné, případně nežádoucí (srovnej např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ze dne 6. 9. 1999, usnesení sp. zn. I. ÚS 486/01 ze dne 11. 12. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 213/03 ze dne 21. 11. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003 a další; všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit".

7. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování; i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Mimořádnost odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat kupříkladu v takovém odůvodnění rozhodných usnesení, jímž byly rozhodovací důvody vyloženy obecným a povšechným způsobem, jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem, dle něhož byl napadený postup shledán zcela oprávněným, aniž by bylo možno na rozhodovací důvody alespoň usuzovat.

8. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

9. V této souvislosti je třeba rovněž zdůraznit, že na počátku trestního stíhání není možné z logiky věci dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. Z tohoto faktu lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání není s ohledem na důkazní situaci možné po příslušných orgánech požadovat, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto počátečním stádiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jako je tomu např. u obžaloby. Požaduje se přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, jehož rozsah musí být posuzován ve světle okolností každého případu, přičemž se nevyžaduje podrobná odpověď na každý vznesený argument (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 369/05 ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. IV. ÚS 555/15 ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2295/13 ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2423/15 ze dne 26. 8. 2015 a další, všechny dostupné na http.nalus.cz).

10. Napadené usnesení se v rozporu s tím, co tvrdí stěžovatel, nijak nevymyká požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí vydaných v obdobných věcech. Státní zástupce se k věci vyjádřil v rozsahu, v jakém to podle povahy a probíhajícího stádia řízení přicházelo v úvahu. Míru odůvodnění rozhodnutí nelze posuzovat podle její kvantifikace, neboť i velmi stručné odůvodnění může ústavní kritéria splňovat, vystihuje-li podstatu a smysl daného rozhodnutí, což dotčené usnesení splňuje. Stížnostním orgánem přijatý zamítavý výrok tak z ústavněprávního hlediska obstojí.

11. K námitce o neoprávněnosti konkrétního státního zástupce rozhodovat o stížnosti proti usnesení policejního orgánu pak Ústavní soud musí konstatovat, že ze spisového materiálu nevyplývá žádná skutečnost, pro kterou by byl vyloučen z rozhodování dle § 146 odst. 2 trestního řádu, neboť z jeho obsahu nelze usuzovat na to, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno na pokyn dozorového státního zástupce (srov. § 174 odst. 1 a 2 trestního řádu). Tento státní zástupce pouze vyslovil předchozí souhlas se zadržením stěžovatele dle § 76 odst. 1 trestního řádu, neboť bez tohoto souhlasu nelze zadržení provést. Ze spisu je zřejmé, že stěžovatel v průběhu řízení navrhoval rovněž vyloučení státního zástupce (i policejního orgánu) pro podjatost dle § 30 odst. 1 trestního řádu, důvody k jeho vyloučení však nebyly shledány.

12. Ústavní soud tedy závěrem konstatuje, že obsah napadeného usnesení ani řízení, jež předcházelo jeho vydání, neporušuje tvrzená práva stěžovatele. Předpoklady pro zahájení trestního stíhání byly splněny, což samo o sobě neznamená, že by dosavadní poznatky orgánů činných v trestním řízení o pravděpodobnosti spáchání trestného činu nemohly doznat změn. Stěžovateli přitom zůstává zachována možnost, aby v následujících stádiích řízení uplatnil všechna svá zákonná procesní práva.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1807/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies