II. ÚS 197/16

02. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Kozla, t. č. ve Vazební věznici v Teplicích, právně zastoupeného Mgr. Jiřím Puchmeltrem, advokátem se sídlem Masarykova tř. 537/7, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 12. 2015 č. j. 5 To 539/2015-29 a usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 28. 11. 2015 č. j. 30 Nt 65/2015-19, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 19. 1. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny a práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.

2. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že usnesením policejního orgánu ze dne 26. 11. 2015 č. j. KRPU-185234-14/TČ-2015-040972 bylo dle § 160 tr. řádu zahájeno trestní stíhání jeho osoby pro skutky kvalifikované podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, spočívající v údajném prodeji drogy pervitin M. B. a Z. L. Stěžovatel v rámci svého výslechu trestnou činnost plně popřel a navrhoval, aby v této věci byly vyslechnuty osoby Z. W. a L. Š., které potvrdí, že drogy neprodával. Důkaznímu návrhu stěžovatele však nebylo ze strany policejního orgánu vyhověno. Na základě návrhu státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Teplicích bylo dne 28. 11. 2015 konáno vazební zasedání, během něhož byl ze strany obhájce stěžovatele opakovaně vznesen návrh na provedení dokazování výslechem stěžovatelem navržených osob. Návrh na doplnění dokazování však byl Okresním soudem v Teplicích usnesením zamítnut a stěžovatel byl vzat do vazby. Proti usnesení o vzetí do vazby podal stěžovatel stížnost, v níž zejména namítal, že v řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, došlo k porušení práva stěžovatele na obhajobu, konkrétně pak práva dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 12. 2015 byla stížnost stěžovatele zamítnuta. Dne 7. a 8. 1. 2016 byli vyslechnuti stěžovatelem navržení svědci, kteří vyloučili, že by stěžovatel prodával drogy osobám tak, jak je uvedeno ve sdělení obvinění.

3. Ze shora uvedených skutečností stěžovatel dovozuje, že by v případě provedení výslechu dvou jím navržených svědků došlo k zásadnímu zpochybnění důvodnosti trestního stíhání jakožto nezbytné podmínky vzetí obviněného do vazby. Neprovedením
výslechu navržených svědků tedy nebyla a nemohla být důvodnost trestního stíhání ze strany stěžovatele zpochybněna, což stěžovatel považuje za zásah do svého ústavně zaručeného práva na obhajobu.

4. K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků i vedlejších účastníků řízení a příslušný spis. Krajský soud v Ústí nad Labem uvedl, že při rozhodování o vazbě neřeší soud otázku viny, a proto skutečnost, že do rozhodnutí krajského soudu nebyli vyslechnuti navrhovaní svědci Z. W. a L. Š., nemůže změnit závěr a důvodnosti vazby podle § 67 písm. a), c) tr. řádu. Podle Okresního soudu v Teplicích sice § 73g odst. 3 tr. řádu připouští provádění dokazování v rámci vazebního řízení, v daném případě však provádění dokazování výslechem svědků nebylo na místě. Obviněný výslech svědků navrhl z důvodu vyvinění se z trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, přičemž svědky v průběhu vazebního zasedání je možné vyslechnout jen za účelem naplnění účelu vazebního zasedání, když soud rozhodující v přípravném řízení nemůže suplovat dokazování prováděné v průběhu řízení před soudem. Okresní státní zastupitelství v Teplicích má za to, že z důkazů, které měl policejní orgán k dispozici, bylo na místě vyvodit závěr, že ve věci existují zjištěné a odůvodněné skutečnosti svědčící o tom, že skutek popsaný v usnesení o zahájení trestní se stal a tento skutek spáchal stěžovatel. Pokud se stěžovatel domnívá, že výslechem shora uvedených osob by nedošlo k jeho vzetí do vazby, jedná se čistě o jeho závěr, kterým tak prezentoval pouze své hodnocení důkazní situace. Policejní orgán v průběhu přípravného řízení vyslechl jak L. Š., tak Z. W., a státní zástupce jejich výpovědi, hodnocené jednotlivě i v souhrnu s ostatními opatřenými důkazy, nehodnotí jako důkazy, které by spáchání skutku popsaného v usnesení o zahájení trestního stíhání vylučovaly.

5. Ústavní soud zaslal všechna vyjádření k replice stěžovateli, který této možnosti využil a setrval na argumentaci uvedené v ústavní stížnosti. Dále uvedl, že jeho návrh na dokazování v žádném případě neměl suplovat dokazování v rámci přípravného řízení či hlavního líčení, ale měl pouze zpochybnit samotnou důvodnost trestního stíhání.

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

7. Ústavní soud se ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn ve věcech vazebních zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02, III. ÚS 1926/10). V dané věci stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá nedostatek důvodů pro uvalení vazby dle § 67 písm. a) a c) tr. řádu, nýbrž své námitky směřuje výhradně proti, dle jeho názoru, nedostatečnému posouzení opodstatněnosti trestního stíhání.

8. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 N 74/33 SbNU 229, nález sp. zn. I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.

9. Obecně pak platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 67 písm. a ) a c ) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše uvedeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva.

10. Ústavní soud především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností". Samotný výklad těchto ,,konkrétních skutečností" je však především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem tak může být např. zcela paušální odůvodnění vazby obviněného. Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy při hodnocení osoby obviněného dobraly.

11. V dané věci Ústavní soud neshledal, že by bylo postupem obou soudů porušeno právo stěžovatele na obhajobu či spravedlivý proces. Soudy rozhodující o vazbě měly k dispozici příslušný trestní spis, na jehož základě dospěly k závěru, jež nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat, že jsou zde dány skutečnosti odůvodňující závěr, že stěžovatel se stíhaných trestných činů dopustil a že ani výpovědi jím navrhovaných dvou svědků nemohou tento závěr pro účely rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby zcela vyvrátit. Jak soudy v souladu s judikaturou Ústavního soudu konstatovaly, při rozhodování o vazbě neřeší soud otázku viny, a proto skutečnost, že zatím nebyli vyslechnuti navrhovaní svědci Z. W.a L. Š., nemůže změnit závěr o důvodnosti vazby podle § 67 písm. a) a c) tr. řádu u stěžovatele.

12. Vzhledem k výše uvedenému konstatování pak Ústavní soud dospěl k závěru, že v dané věci jeho kasační zásah není nutný a ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu stěžovatele na vydání usnesení dle § 39 Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť ve věci jednal s nejvyšším možným urychlením.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 197/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies