II. ÚS 990/16

02. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky RANDA s. r. o., se sídlem Sulkovská 80, Bystré, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016 č. j. 30 Cdo 3903/2013-304, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2013 č. j. 18 Co 244/2013-283 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 12. 2012 č. j. 19 C 111/2009-232 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo zasaženo její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 11 Listiny poskytující ochranu vlastnickému právu. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy porušily její právo na soudní ochranu (spravedlivý proces), když nebyly provedeny důkazy z účetnictví úpadce VITKA Brněnec a. s. (dále jen "úpadce"). Žádný ze soudů se nezabýval účetnictvím úpadce, nebylo zkoumáno ani jeho elektronické účetnictví, ani listiny z účetnictví úpadce navrhované a dokládané stěžovatelkou, které jednoznačně potvrzují oprávněnost základu nároku stěžovatelky.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu stěžovatelky proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR (dále jen "žalovaná") o zaplacení 84 614 Kč s příslušenstvím zamítl. Stěžovatelka se domáhala zaplacení uvedené částky z titulu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Soud prvního stupně řízení usnesením ze dne 28. 4. 2011 přerušil podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do pravomocného skončení řízení ve věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 184/2007; usnesení bylo odvolacím soudem potvrzeno. V uvedeném řízení soud zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 84 614 Kč s příslušenstvím, směřující proti šesti žalovaným (mj. i správci konkursní podstaty). Žaloba byla vedena o náhradu škody vzniklou v souvislosti s porušením povinností v rámci vedeného konkursního řízení a jeho výše představovala peněžní prostředky z pokladny stěžovatelky nacházející se v areálu úpadce VITKY Brněnec a. s. V nyní posuzovaném řízení soud prvního stupně dospěl k závěru, že nelze dospět k závěru o existenci byť i jen jedné z podmínek zákona č. 82/1998 Sb. (odpovědnostní titul - nesprávný úřední postup konkursního soudu, příčinná souvislost a vznik škody). Konstatoval, že stát neodpovídá za škodu způsobenou porušením povinnosti správce konkursní podstaty v konkursním řízení; nelze však vyloučit společnou odpovědnost správce konkursní podstaty a soudu podle § 26 zákona č. 82/1998 Sb. a § 438 obč. zák. Soud však nedospěl k závěru o prokázání nároku tvrzeného stěžovatelkou, resp. vzniku škody.

3. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že otázka, zda se správce konkursní podstaty dopustil stěžovatelkou tvrzeného deliktu, byla negativně pravomocně vyřešena v řízení před Okresním soudem ve Svitavách (viz výše bod 2.); tento rozsudek zakládá podle § 135 odst. 2 o. s. ř. prejudicialitu ve vztahu k řešení otázky odpovědnosti správce konkursní podstaty za stěžovatelkou tvrzené deliktní jednání v daném řízení. Odpovědnost správce konkursní podstaty za tvrzený delikt představuje nutnou podmínku pro vznik odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup, spočívající v porušení dohlédací činnosti konkursního soudu, která ovšem není splněna. Proto odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně, že stát za stěžovatelkou tvrzenou škodu neodpovídá.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolací soud dospěl k závěru o přípustnosti dovolání, nikoliv však o jeho důvodnosti. Odkázal přitom na rozsudek sp. zn. 29 Cdo 924/2013 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a celou řadu dalších rozhodnutí jak Nejvyššího soudu, tak i Ústavního soudu. Konstatoval, že otázka vzniku škody byla vyřešena v pravomocném rozhodnutí Okresního soudu ve Svitavách, z něhož byly soudy nižších instancí povinny vycházet potud, že protiprávní jednání správce konkursní podstaty nebylo shledáno. Poté nelze ani konkursnímu soudu vyčítat nedbalý dohled, neboť ohledně neprokázané skutečnosti ani takový dohled vykonávat nemohl.

5. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Dospěl poté k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

6. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné, čímž se dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. V této fázi řízení je zpravidla možné rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že v řízení byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud však ze své pozice může pouze posoudit, zda se řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu odbývalo v ústavněprávních mezích a nevybočilo ze zásad spravedlivého procesu ve smyslu citovaného článku Listiny. Toto právo však stěžovatelce zjevně nebylo upřeno. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí, dostalo se jí prostoru k uplatnění všech práv účastníka řízení a proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně jí byly k dispozici opravné prostředky, které využila.

8. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody. Interpretace zákonných a podzákonných právních norem, která nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody. Výjimkou - v rovině hmotněprávního posouzení věci - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Posuzovaná ústavní stížnost je pokračováním polemiky stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozích řízeních. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.

9. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelky; porušení práva zakotveného v čl. 11 Listiny stěžovatelka sice namítá, v textu stížnosti jej však blíže nerozvádí. Obecné soudy se věcí stěžovatelky dostatečně zabývaly a zejména Nejvyšší soud podrobně popsal jak danou problematiku, tak provedl i velmi obsáhlý výčet ustálené judikatury vztahující se jak k odpovědnosti za škodu správce konkursní podstaty, tak i odpovědnost konkursního soudu za škodu způsobenou při dohlédací činnosti. Současně se vyjádřil i k předběžné otázce řešené u Okresního soudu ve Svitavách, resp. její závaznosti v posuzovaném řízení. Postupu obecných soudů tak nelze z pohledu ústavnosti ničeho vytknout. Proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 990/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies