II. ÚS 498/16

02. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miloše Eysselta, CSc., zastoupeného JUDr. Janou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem Palackého 33, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2015 č. j. 22 Cdo 1438/2014-1616, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2013 č. j. 18 Co 227/2012-1508, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2012 č. j. 17 C 214/96-1163, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, a Ing. Michala Horky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokátky a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], ústavní stížnost. Tvrdí, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), rovnost v právech podle čl. 1 a čl. 37 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Navrhl, aby Ústavní soud zrušil jak usnesení Nejvyššího soudu, tak oba jemu předcházející rozsudky.

2. Vedlejší účastník se žalobou domáhal zrušení a vypořádání spoluvlastnictví stěžovatele, jeho bratra a vedlejšího účastníka k domu a k souvisejícím dvěma pozemkům. Městský soud v Brně napadeným rozsudkem podílové spoluvlastnictví k tomuto domu a příslušným pozemkům zrušil. Veškeré nemovitosti, včetně součástí, přikázal do vlastnictví vedlejšího účastníka, kterému uložil, aby do tří měsíců od právní moci rozsudku vyplatil stěžovateli a jeho bratrovi vyrovnání. Jim naopak uložil povinnost nahradit náklady řízení.

3. K odvolání stěžovatele krajský soud napadeným rozsudkem změnil prvostupňový rozsudek co do výše částky, kterou musí vedlejší účastník zaplatit na vyrovnání podílu, i co do výše částky nákladů řízení, které musí uhradit stěžovatel a jeho bratr. Odvolací soud uvedl, že dům nelze rozdělit na jednotky kvůli konfliktním až nenávistným vztahům mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, které vylučují reálnou možnost jejich spolupráce při správě společných částí domu, jakož i správu nemovitosti jako celku.

4. Nejvyšší soud poté odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost. Stěžovatel v dovolání napadl základní úvahu, ze které při posuzování věci vyšel odvolací soud, že vztahy stěžovatele a vedlejšího účastníka jsou konfliktní až nenávistné. Této úvaze podle Nejvyššího soudu nebylo co vytknout. Námitky stěžovatele byly naopak nedostatečně konkrétní. Námitky vad řízení a námitky proti skutkovým otázkám pak nemohou založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud závěrem dodal, že konfliktní vztahy spoluvlastníků nemohou být důvodem zvláštního zřetele hodným, pro který by soud nemohl zrušit a vypořádat podílové spoluvlastnictví.

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku, zda je daný dům možné rozdělit na jednotky. Nerespektovaly také princip priority rozdělení nemovitosti při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k ní. Obecné soudy navíc nenařídily navržený výslech znalce. Jeho posudek byl zcela nevyhovující. Cena nemovitosti v místě a čase obvyklá nebyla správně stanovena. Obecné soudy nedostatečně posoudily finanční připravenost vedlejšího účastníka k výplatě. V řízení také zcela chyběly důkazy o vztazích v domě, na základě kterých byly nemovitosti přikázány vedlejšímu účastníkovi.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.

9. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v občanskoprávním řízení, a jeho předmětem bylo zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Námitky stěžovatele směřují značnou měrou proti procesu dokazování, proti hodnocení důkazů a proti výkladu podústavního práva ze strany obecných soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené obecným soudem. V nyní posuzované věci pak podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele.

11. Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním jeho námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.

12. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 498/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies