II. ÚS 620/16

02. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Kataríny Zezulové, zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 15, Praha 5 - Smíchov, proti vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 21. 12. 2015 č. j. 1 NZT 76/2015-32, vyjádření Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 26. 10. 2015 č. j. D 11-95/2014 a postupu Vrchního státního zastupitelství v Praze spočívajícím v neumožnění přístupu do spisu vedeného pod sp. zn. D 11-95/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá vydání nálezu, jímž by Ústavní soud vyslovil porušení práva na účinnou obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení tohoto práva stěžovatelka spatřuje v postupu Vrchního státního zastupitelství v Praze, které jí neumožnilo přístup do dozorového spisu vedeného pod sp. zn. D 11-95/2014. Tento zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky nenapravilo ani Nejvyšší státní zastupitelství, které shledalo podnět stěžovatelky k dohledu nad postupem Vrchního státního zastupitelství nedůvodným.

2. Stěžovatelka je trestně stíhána pro nepřekažení trestného činu podle § 367 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Podstatou má být nepřekažení zvlášť závažného zločinu teroristického útoku ve stádiu přípravy. Ve skupině pachatelů měli být kromě tří obviněných i dva agenti Policie České republiky [§ 158e zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů; dále jen "trestní řád"]. Stěžovatelka nemohla posoudit zákonnost nasazení agentů ani zákonnost jejich počínání, protože k těmto otázkám nebyla ve spise žádná zmínka. Stěžovatelka proto požádala o přístup do dozorového spisu Vrchního státního zastupitelství v Praze, jehož státní zástupce podával návrh na použití agentů soudci Vrchního soudu v Praze. Po podání žádosti proběhl výslech agentů a do kmenového trestního spisu bylo zařazeno rozhodnutí soudce vrchního soudu o použití agentů, kteří podle tohoto rozhodnutí nebyli dva, ale měli být tři. Státní zástupce vrchního státního zastupitelství pak výše uvedeným vyjádřením sdělil obhájci stěžovatelky, že se dozorové spisy nezpřístupňují, a proto mu nemůže vyhovět.

3. Stěžovatelka podala podnět k dohledu Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Zdůrazňovala, že potřebuje znát právní a skutkový kontext nasazení agentů, aby mohla posoudit zákonnost jejich činnosti z hlediska věcného a právního. Podle Nejvyššího státního zastupitelství nebyl podnět k dohledu důvodný. Klíčové dokumenty by měly být součástí kmenového trestního spisu. Nejvyšší státní zastupitelství pak vyjádřilo názor, že dozorové spisy mohou obsahovat informace, které jsou pro veřejnou žalobu nevýhodné, a proto není důvod s nimi obhajobu seznamovat.

4. Stěžovatelka uvádí, že v kmenovém trestním spise není ani náznak dokladů či podkladů sloužících pro podání podnětu, následného návrhu a poté rozhodnutí soudu o použití agentů. Opírá se o čl. 40 odst. 3 Listiny, podle kterého má každý obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby. Slova "možnost k přípravě obhajoby" je nutné vykládat materiálně. Obhajoba musí mít reálnou možnost uplatnit všechny skutkové či právní argumenty, které se k věci vztahují. Demokratický a právní stát stojí na principu informační rovnosti. Obhajoba by proto měla mít přístup ke všem informacím, které se týkají důkazů a zákonnosti jejich pořízení, jako veřejná žaloba. Rozhodnutí soudu o použití agentů se musí opírat o nějak zachycené procesní nebo operativní poznání. Jde o nejinvazivnější důkaz nebo prostředek k jeho získání, jaký platné právo zná. Praxe nasazování agentů vyvolává tradičně poměrně dost otázek právních, etických, ale i strategických. K věci existuje judikatura Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS 710/01 ze dne 25. června 2003) a Nejvyššího soudu (stanovisko sp. zn. Tpjn 301/2014 ze dne 25. 9. 2014). Oba tyto judikáty, stejně jako judikatura Evropského soudu pro lidská práva, nastolují poměrně dost právních otázek, které nelze zodpovědět bez dostatečných pramenů, zejména ve vztahu k podkladům, které vedly k rozhodnutí soudu nasazení těchto agentů povolit. Tyto okolnosti pak nelze podřadit pod pojem "dozorový spis". Činnost státních zástupců a soudců směřující k užití agentů prostě dozorem není. A pokud je dokumentována ve spise, jenž je takto označen, není to důvodem, který by ve světle ústavního pořádku byl přijatelný jako důvod k odepření možnosti obhajoby seznámit se s podklady pro rozhodnutí vrchního soudu.

5. Stěžovatelka nemá k dispozici ani písmeno spisového materiálu, které by věcně dokládalo důvodnost nasazení agentů. Dokud nebude mít přístup k materiálu, jenž to dokládá, nemůže se účinně hájit. Trestněprávní teorie staví mnohdy na předpokladu, že veřejná žaloba postupuje ve veřejném zájmu a musí k tomuto účelu mít dostatek nástrojů k odhalování a objasňování trestné činnosti. Požadavek, kterého se domáhá stěžovatelka, ovšem tento zájem nijak neohrožuje. Stěžovatelka nebrání státu, aby na základě vlastních podmínek užíval v libovolné míře prostředků k odhalování trestné činnosti. Je to jeho právo, které si stanovil svým zákonem. Stěžovatelka ale požaduje možnost přezkoumat splnění státem stanovených kritérií zákonnosti těchto prostředků, poté co jsou již použity a naplněny. Stěžovatelka pro řádnou obhajobu potřebuje objasnit, proč se v návrhu objevuje skupina šesti lidí, kdežto současný stav ukazuje na dva. Potřebuje zjistit, proč rozhodnutí soudce Vrchního soudu v Praze povoluje agenty tři, ale nasazeni byli jen dva. Konečně potřebuje objasnit všechny okolnosti, které by vyloučily nepřípustnost důkazů získaných díky agentům ve světle výše citované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Podstatou ústavní stížnosti je námitka, že neumožněním nahlédnout do dozorového spisu Vrchního státního zastupitelství v Praze bylo porušeno stěžovatelčino právo na obhajobu.

8. Právo obviněného nahlížet do spisu je jednou ze složek jeho práva na obhajobu zaručeného čl. 40 odst. 3 Listiny i čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Toto právo dále konkretizuje § 65 trestního řádu, který blíže nespecifikuje, do jakých spisů má obviněný a jeho obhájce právo nahlížet.

9. V usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 54/05 ze dne 26. 7. 2005 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, č. 38, usnesení č. 17, str. 535) Ústavní soud dovodil, že při konkretizaci spisů, do nichž lze nahlížet, je třeba vycházet ze smyslu ustanovení § 65 trestního řádu. Tím je zajištění, aby obviněnému i jeho obhájci byly poskytnuty informace potřebné v daném stádiu řízení k přípravě jeho obhajoby. To v praxi znamená, že obviněnému i jeho obhájci musí být umožněno nahlédnout do všech částí písemných materiálů (trestního spisu včetně jeho příloh), které se stanou součástí spisu, jenž po skončení vyšetřování bude obviněný mít možnost prostudovat, a který bude podkladem k vypracování obžaloby a s obžalobou předložen soudu, případně bude sloužit k jinému meritornímu rozhodnutí státního zástupce v přípravném řízení. Naopak dané právo se nevztahuje na nahlížení do materiálů, které jsou pouhými vnitřními pomůckami a pracovními materiály orgánů činných v trestním řízení. Takový charakter mají různé pokyny státního zástupce či zdůvodnění určitého postupu. Tyto písemné materiály se do vyšetřovacího spisu zpravidla nezakládají. Jejich prostřednictvím státní zástupce vykonává dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení. Tvoří proto součást dozorového spisu (obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 1954/11 ze dne 20. 9. 2011).

10. V usnesení sp. zn. II. ÚS 3198/13 ze dne 29. 4. 2014 pak Ústavní soud výslovně uvedl: "[P]rávo nahlížet do dozorového spisu státního zástupce stěžovateli nepřísluší a toto nahlížení mu nemohlo být umožněno, vzhledem k tomu, že se jedná o interní spis státního zastupitelství (...). Ustanovení § 65 odst. 1 trestního řádu má na mysli nahlížení do spisů, které jsou pořizovány policejním orgánem v trestním řízení a na jejichž základě se trestní řízení přímo vede, nikoliv však tzv. dozorový spis státního zástupce, který součástí tohoto spisu není a jehož obsah nemůže být použit v řízení před soudem". Uvedený závěr koresponduje i s názory právní teorie, podle níž do spisů ve smyslu § 65 trestního řádu nepatří vedle sběrných spisů, které se vedou u odvolacích soudů nebo u Nejvyššího soudu, ani tzv. dozorové spisy státního zástupce (viz Kancelářský řád státního zastupitelství). Tyto spisy jsou totiž pouze vnitřními pracovními pomůckami uvedených orgánů činných v trestním řízení. Obsahují jen kopie či opisy rozhodnutí ze základního spisu a pracovní materiály těchto orgánů. Proto se na ně nevztahuje právo nahlížet do spisů (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. str. 704).

11. V přezkoumávané věci, stejně jako ve věcech řešených citovanými rozhodnutími Ústavního soudu, stěžovatelka hodlala využít oprávnění k nahlížení do spisů vyplývající z ustanovení § 65 trestního řádu. Vrchní státní zastupitelství jí nevyhovělo. Nejednalo se však o odepření nahlédnutí do spisů ze závažných důvodů ve smyslu ustanovení § 65 odst. 2 trestního řádu. Na požadované materiály (dozorový spis) se totiž vůbec právo nahlížet do spisů nevztahuje. Právo nahlížet do spisů se vztahuje jen na listinné materiály, které jsou (nebo se v dalších stádiích trestního řízení stanou) důkazy a na něž se váže právo obviněného na přípravu obhajoby ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny. Takový charakter však nemají písemné materiály, které se nezakládají do vyšetřovacího spisu, a jako podklady interní povahy jsou pouze součástí spisu dozorového.

12. Státní zastupitelství tedy nepochybila, pokud neumožnila stěžovatelce nahlédnout do dozorového spisu. Stěžovatelka tím nebyla zkrácena na svém ústavním právu na obhajobu ani na jiných tvrzených právech, neboť se jedná o interní podklady, které slouží státnímu zástupci k usměrňování postupu ve vyšetřování, a nikoli o důkazy, které by byly či mohly být součástí spisu, na jehož základě bude v trestní věci stěžovatelky rozhodnuto. Posuzovaná věc tedy vůbec nespadá do rozsahu čl. 40 odst. 3 Listiny.

13. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 620/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies