IV. ÚS 267/15

03. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ostravská kreditní s. r. o. "v likvidaci", se sídlem Oblouková 206/4, Ostrava - Polanka nad Odrou, IČ: 28619471, zastoupené Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem Foerstrova 712, Frýdek-Místek, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 15 Cm 145/2002-551 ze dne 3. 2. 2012, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 8 Cmo 136/2012-588 ze dne 18. 9. 2012 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 919/2013-643 ze dne 27. 11. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se prostřednictvím žaloby podané u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") domáhala po žalovaném Bohumilu Hudečkovi (dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky 1 003 074,39 Kč s příslušenstvím. Předmětná částka představovala škodu, kterou měl vedlejší účastník způsobit společnosti CHEMOLAK MORAVIA, spol. s r. o., když jako její jednatel použil finanční prostředky společnosti za jiným účelem, než k zařízení jejích záležitostí. Žaloba byla původně podána správcem konkurzní podstaty společnosti CHEMOLAK MORAVIA, spol. s r. o., nicméně poté byla pohledávka společnosti za vedlejším účastníkem prodána v dražbě a následně postoupena na stěžovatelku. Krajský soud svým, v pořadí čtvrtým, rozsudkem č. j. 15 Cm 145/2002-551 ze dne 3. 2. 2012 žalobu stěžovatelky zamítl (výrok I.), neboť dospěl k závěru, že se stěžovatelce nezdařilo prokázat vznik škody, ani že tato byla způsobena zaviněným jednáním vedlejšího účastníka, který porušil zákonnou nebo smluvní povinnost. Krajský soud dále uložil stěžovatelce povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 202 478 Kč (výrok II.) a České republice náklady státu ve výši 3 128 Kč (výrok III.).

K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem č. j. 8 Cmo 136/2012-588 ze dne 18. 9. 2012 rozhodnutí nalézacího soudu ve výroku I. a III. jako věcně správné potvrdil. Ve výroku II. změnil odvolací soud napadené rozhodnutí tak, že stěžovatelka je povinna uhradit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení částku 259 058 Kč. Vrchní soud dále zavázal stěžovatelku k úhradě nákladů odvolacího řízení.

O dovolání stěžovatelky proti oběma předchozím rozsudkům rozhodl Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Cdo 919/2013-643 ze dne 27. 11. 2014 tak, že ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně dovolací řízení zastavil a ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu dovolání odmítl pro nepřípustnost, neshledávaje, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam.

Stěžovatelka podala proti výše uvedeným rozhodnutím ústavní stížnost, v níž namítala, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku rozložení důkazního břemene. Stěžovatelka měla za to, že jí svědčila toliko povinnost prokázat použití finančních prostředků společnosti CHEMOLAK MORAVIA, spol. s r. o., vedlejším účastníkem, načež jemu svědčila povinnost tvrdit, že provedené transakce byly po právu. Stěžovatelka konstatovala, že svou důkazní povinnost splnila, zatímco vedlejší účastník nikoliv. Stěžovatelka šla podle svých slov dokonce nad rámec své důkazní povinnosti, když prostřednictvím svědeckých výpovědí a také prostřednictvím skutečnosti, že společnost evidovala za vedlejším účastníkem pohledávku, prokázala, že transakce prováděné vedlejším účastníkem nebyly řádně zaúčtovány. Za účelem doložení existence a výše pohledávky navrhla pak výslech řady svědků, k němuž však obecné soudy nepřistoupily. Stěžovatelka i tak setrvala na názoru, že v řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že vedlejší účastník neoprávněným čerpáním finančních prostředků způsobil společnosti CHEMOLAK MORAVIA, spol. s r. o., škodu, resp. že se na její úkor bezdůvodně obohatil.

Poslední námitka směřovala do nákladů řízení. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že vedlejšímu účastníkovi neměla být, s ohledem na existenci důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přiznána náhrada nákladů řízení, resp. mělo být zohledněno, že, s výjimkou prvního zrušujícího rozsudku odvolacího soudu, bylo o opravných prostředcích rozhodováno ve prospěch stěžovatelky a tedy že stěžovatelka vznik nákladů, spojených s opakovaným rozhodováním obecných soudů, nezavinila. Mělo být rovněž přihlédnuto k tomu, že vedlejší účastník uvedl rozhodné skutečnosti teprve v odvolacím řízení.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Podstatu ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecných soudů o rozložení důkazního břemene ve smyslu § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2000, potažmo se skutkovými zjištěními, k nimž obecné soudy na základě provedeného dokazování dospěly.

K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Jmenovitě otázka interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, včetně vyslovování odpovídajících právních názorů, jsou zásadně samostatnou záležitostí obecných soudů a v konečné fázi především Nejvyššího soudu. Výjimku představuje situace, kdy obecné soudy zasáhnou do ústavně zaručeného práva např. tím, že se při interpretaci předmětného ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Stejně tak není Ústavní soud povolán "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy; i zde jeho zásah opět připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory.

Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem stěžovatelky řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí její žaloby, logicky a srozumitelně zdůvodnily. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti toliko zopakovala argumenty, které uplatňovala po celý předchozí průběh řízení a s nimiž se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vypořádaly, a to včetně vysvětlení, proč nevyhověly dalším důkazním návrhům stěžovatelky. Za těchto okolností nepříslušelo Ústavnímu soudu závěry obecných soudů jakkoliv přehodnocovat.

Nebylo možno přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že obecné soudy měly při rozhodování o nákladech řízení aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř. Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v § 142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008 (N 189/51 SbNU 30)]. Platí, že úspěšnému účastníkovi se přiznává náhrada nákladů za celé řízení předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně, a to bez ohledu na to, jestli bylo v dílčí fázi řízení vyhověno opravnému prostředku protistrany či nikoliv. Výjimku představuje tzv. separace nákladů ve smyslu § 147 o. s. ř., kdy lze uložit osobám v tomto ustanovení vyjmenovaným náhradu nákladů, které svým přístupem zavinily. Pokud ovšem vznik nákladů "zavinil" nesprávným postupem soud, nelze je klást k tíži žádnému z účastníků a tyto se stávají součástí celkových nákladů řízení.

Ustanovení § 150 o. s. ř., jehož aplikace se stěžovatelka dovolávala, umožňuje soudu, shledá-li existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Okruh důvodů, na něž by bylo možno citované ustanovení aplikovat, není sice nijak omezen, nicméně jak vyplývá z povahy předmětného ustanovení, soud by dle něj měl postupovat pouze v mimořádných případech. Tyto mimořádné okolnosti spočívají typicky v majetkových poměrech účastníků řízení, příp. v okolnostech, které vedly k uplatnění nároku, v chování účastníka v průběhu sporu apod. Ze stěžovatelčiny argumentace přitom nevyplývá nic, z čeho by bylo možno usuzovat na výjimečnost projednávané věci ve výše definovaném smyslu. Skutečnost, že stěžovatelka byla při uplatňování opravných prostředků dílem úspěšná, neboť vrchní soud vyhověl jejímu odvolání proti v pořadí druhému a třetímu rozsudku krajského soudu, je sama o sobě z hlediska potenciální aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. nerozhodná. Namítala-li stěžovatelka, že vedlejší účastník uvedl veškeré rozhodné skutečnosti až v prvním odvolacím řízení, pak nelze pominout, že vedlejší účastník podal odvolání dne 7. 6. 2005, zatímco stěžovatelka nabyla předmětnou pohledávku postoupením až v roce 2010. Stěžovatelce tedy v době, kdy nabývala pohledávku, resp. vstupovala do řízení, již byla procesní obrana vedlejšího účastníka známa. Nejedná se tedy o okolnost, která by měla vliv na rozhodnutí stěžovatelky, zda a jakým způsobem povede soudní spor. Za tohoto stavu věci nelze obecným soudům vytýkat, že možností daných ustanovením § 150 o. s. ř. nevyužily a o nákladech řízení rozhodly dle zásady úspěchu ve věci.

Ústavnímu soudu tak nezbylo než uzavřít, že stěžovatelka prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní, stavěla Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak bylo shora vyloženo, zásadně nepřísluší. Ústavní soud proto její ústavní stížnost odmítl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 267/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies