IV. ÚS 577/16 #2

03. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti A. F., zastoupeného Mgr. Janou Klosovou, advokátkou, AK se sídlem Tř. Svobody 2, 772 00 Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2015 č. j. 17 Co 267/2015-265, usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. října 2015 č. j. 0 Nc 7518/2015-214 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2015 č. j. Ncd 16/2015-94, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech domáhal zrušení shora označených rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově a Krajského soudu v Brně o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření a jim předcházejícího rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o delegaci věci.

Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel, otec nezl. A., a nezl. M., se návrhem z května 2015, podaným k Okresnímu soudu v Olomouci, domáhal úpravy poměrů k nezletilým dětem pro dobu do i po rozvodu manželství rodičů a vydání předběžného opatření. Okresní soud v Olomouci návrh na vydání předběžného opatření zamítl (rozhodnutí jako věcně správné potvrdil v odvolacím řízení Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci) a navrhl, aby věc byla delegována Okresnímu soudu v Prostějově, neboť shledal důvody tzv. delegace nutné ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Vrchní soud v Olomouci přes nesouhlas otce návrhu vyhověl a ústavní stížností napadeným usnesením věc vedenou u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 37 Nc 1372/2015 přikázal Okresnímu soudu v Prostějově. Učinil tak zejména proto, že otec nezletilých je soudcem Okresního soudu v Olomouci a ostatní soudci z opatrovnického úseku tohoto soudu uvedli, že se cítí být v dané věci podjati, jakož i z dalších důvodů, pro které věc přikázal soudu v jiném soudním kraji. V září 2015 podal stěžovatel v pořadí druhý návrh na vydání předběžného opatření, kterým se domáhal úpravy styku s nezletilými dcerami v širším rozsahu, než mu dosud matka nezletilých umožňovala. Jeho návrh byl ústavní stížností napadenými usneseními Okresního soudu v Prostějově a Krajského soudu v Brně zamítnut. Podle soudů obou stupňů nedošlo v době od vydání rozhodnutí o v pořadí prvním návrhu na vydání předběžného opatření k radikální změně poměrů či vypjaté situaci, která by vyžadovala zatímní úpravu poměrů účastníků řízení, a skutečnosti, kterými otec odůvodnil návrh, neprokazovaly či jinak neosvědčovaly naléhavost potřeby zasahovat do změny poměrů u nezletilých předběžným opatřením. Krajský soud v Brně konstatoval, že situace v rodině je stabilizovaná, matka nebrání otci v pravidelném styku s dětmi a jeho výchovný vliv na ně není výrazně eliminován.

V ústavní stížnosti stěžovatel rozhodnutím Okresního soudu v Prostějově a Krajského soudu v Brně oponoval s tím, že pod vlivem matky dochází k postupnému omezování jeho kontaktů s dcerami. Vyjádřil přesvědčení, že zatímní úprava poměrů v takovém rozsahu, aby bylo zajištěno rovné postavení otce i matky při výkonu rodičovských práv, byla již v této fázi řízení zcela namístě. Stěžovatel rovněž vytkl soudům obou stupňů, že se s jeho argumenty dostatečně nevypořádaly, v důsledku čehož jejich rozhodnutí označil za ústavně nekonformní pro nepřezkoumatelnost a svévolná.

Stěžovatel též zpochybnil pravomoc Vrchního soudu v Olomouci k rozhodnutí o delegaci věci, neboť podle jeho názoru měl o delegaci rozhodovat Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud nadřízený Okresnímu soudu v Olomouci. Stěžovatel připustil, že důvod k delegaci byl dán, nesouhlasil však s důvody, pro které nemohla být věc přikázána Okresnímu soudu v Přerově, či pro které byl zvolen k projednání a rozhodnutí předmětné věci soud mimo obvod Krajského soudu v Ostravě.

V závěru ústavní stížnosti stěžovatel označil věc za naléhavou a požádal o její přednostní projednání ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud předesílá, že v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti poskytuje ochranu ústavně zaručeným právům zpravidla jen tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci, a proto by ústavní stížností měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná. Z tohoto pravidla však činí Ústavní soud výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Z judikatury Ústavního soudu je zřejmé, že takovými rozhodnutími jsou i rozhodnutí o delegaci věci a rozhodnutí o předběžném opatření.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost třeba podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Rozhodnutí o delegaci věci

Pokud šlo o napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci o delegaci věci, z ústavní stížnosti vyplynulo, že je stěžovatel ve lhůtě stanovené zákonem nenapadl v přesvědčení o nedostatku své aktivní legitimace. Dovodil, že rozhodnutím o delegaci věci dosud nedošlo k bezprostřednímu zásahu do jeho ústavně zaručených práv, dle jeho názoru došlo k zásahu až po vydání rozhodnutí soudů, které byly nuceny o jeho právech a povinnostech rozhodnout.

Ústavní soud takovému výkladu nepřisvědčil a v této souvislosti odkazuje na svoji rozhodovací praxi, ze které je zřejmé, že ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu o delegaci věci je přípustná, stěžovatel namítající porušení práva na zákonného soudce či práva na spravedlivý proces je aktivně legitimován k jejímu podání v zákonem stanovené lhůtě a Ústavní soud napadené rozhodnutí o delegaci věci podrobuje meritornímu (příp. kvazimeritornímu) přezkumu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 938/10 ze dne 2. 11. 2010, N 218/59 SbNU 159, usnesení sp. zn. I. ÚS 4871/12 ze dne 2. 9. 2013, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3567/13 ze dne 28. 1. 2014 a řada dalších dostupných v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).

Jak Ústavní soud zjistil, usnesení Vrchního soudu v Olomouci bylo stěžovateli, resp. jeho právní zástupkyni, doručeno dne 29. 7. 2015. Dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti uplynula dnem 29. 9. 2015 (úterý), a proto byla-li ústavní stížnost proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o delegaci věci podána až dne 18. 2. 2016, stalo se tak po lhůtě stanovené zákonem.

Rozhodnutí o předběžném opatření

Formálně bezvadný návrh na zrušení usnesení Okresního soudu v Prostějově a Krajského soudu v Brně, jimiž bylo rozhodnuto o návrhu na vydání předběžného opatření, byl podán včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem; současně šlo o návrh, který je přípustný.

K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. S ohledem na účel předběžného opatření, jímž je pouze dočasná úprava práv a povinností, nevylučující, že o právech účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci rozhodnuto jinak, omezuje Ústavní soud svůj přezkum pouze na posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), tj. aplikuje tzv. omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek [srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999, N 158/16 SbNU 171 (175), nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001, N 178/24 SbNU 327, nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011, nález sp. zn. II. ÚS 868/12 ze dne 12. 4. 2012, či usnesení sp. zn. II. ÚS 1421/11 ze dne 30. 8. 2011, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2965/12 ze dne 3. 9. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 2587/14 ze dne 23. 10. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 2862/13 ze dne 30. 9. 2015 a řada dalších dostupných v el. podobě na http://nalus.usoud.cz].

Shodně Ústavní soud postupoval i v projednávané věci. Ověřil, že napadená usnesení byla vydána příslušným soudem na základě zákona a dostatečně uvádí důvody, které Okresní soud v Prostějově a Krajský soud v Brně vedly k zamítnutí stěžovatelova návrhu na vydání předběžného opatření. Z odůvodnění obou rozhodnutí zřetelně vyplývá, že se tak stalo pro neprokázání ani neosvědčení skutečností rozhodujících pro uložení povinností předběžným opatřením. Co do podmínky "prokázání" platí, že jde o více než osvědčení, tedy že o důvodech potřeby prozatímní úpravy musí navrhovatel soud přesvědčit, na druhé straně však zde nemá místo dokazování v procesním smyslu, pro které z povahy věci není prostor. Pro něj bude dán prostor v probíhajícím řízení o úpravě rodičovských práv a povinností k nezletilým, ve kterém budou též zohledněny všechny okolnosti daného případu při rozhodování o konkrétní podobě spravedlivého uspořádání vztahů při výchově nezletilých dětí oběma rodiči.

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti v nejkratším možném termínu, aniž by o návrhu stěžovatele na projednání věci mimo pořadí vydával samostatné rozhodnutí.

Soudce Vladimír Sládeček, uvedený v akceptačním dopise k projednávané ústavní stížnosti, byl z projednávání věci vyloučen usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2016 č. j. IV. ÚS 577/16-19. V souladu s rozvrhem práce ho nahradil soudce Josef Fiala.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh podaný po lhůtě podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2016


Jan Musil v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 577/16 #2, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies