II. ÚS 1166/16

03. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeněk - Sun s. r. o., se sídlem Veselí nad Moravou, Kollárova 1229, zastoupené JUDr. Pavlem Gazárkem, advokátem, se sídlem Blatnice pod Svatým Antonínkem 462, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2016, č. j. Nad 66/2016-179, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 4. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s postupem Nejvyššího správního soudu, který napadeným usnesením zamítl její návrh, aby věc vedená před Krajským soudem v Brně pod sp zn. 62 A 71/2014 byla přikázána z důvodu vhodnosti podle ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), Krajskému soudu v Praze. V návrhu na přikázání věci stěžovatelka mimo jiné argumentovala tím, že Nejvyšší státní zástupce dovozuje údajnou nezákonnost nové licence k výrobě elektřiny z fotovoltaické elektrárny na základě důkazních prostředků shromážděných v trestní věci vedené před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 46 T 7/2013, aniž by tyto důkazní prostředky k žalobě připojil, s tím, že je možno je dohledat v uvedeném trestním spisu vedeném taktéž Krajským soudem v Brně, čímž stěžovatelce zabránil se s nimi seznámit. Po podání návrhu na přikázání věci však stěžovatelka nahlédnutím do soudního spisu zjistila, že spis sp. zn. 62 A 71/2014 obsahuje složku označenou "PŘÍLOHY ŽALOBCE" (několik listin založených do igelitového obalu). Stěžovatelka se domnívá, že se přílohová část žaloby v soudním spisu "objevila" na základě iniciativy Krajského soudu v Brně, když z žádného podání Nejvyššího státního zástupce nevyplývá, že by předmětné listiny do spisu zakládal. Takový postup považuje stěžovatelka za procesním předpisem neupravený, tedy nezákonný, a porušující zásadu rovnosti stran. Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, že Nejvyšší správní soud v návrhu uváděné skutečnosti za důvod pro přikázání věci Krajskému soudu v Praze nepovažoval. Stěžovatelka zdůrazňuje, že její věc (a také zbývající případy žalob Nejvyššího státního zástupce na zrušení licencí k výrobě elektřiny z fotovoltaických elektráren) se vymykají z běžného rámce, neboť všechny tyto žaloby jsou projednávány před Krajským soudem v Brně, přičemž u téhož soudu probíhají i trestní řízení týkající se vydaných licencí na výrobu elektřiny z fotovoltaických elektráren.

3. Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně dne 20. 8. 2014 se Nejvyšší státní zástupce domáhá zrušení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 17. 1. 2014, č. j. 13916-39/2010-ERU, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 2. 2014, č. j. 13916-45/2010-ERU, kterým byla stěžovatelce udělena licence č. 111018048 na výrobu elektřiny, a kterým bylo rozhodnuto o zrušení původního rozhodnutí o udělení licence ze dne 31. 12. 2010, č. j. 13916-26/2010-ERU. Dne 1. 3. 2016 navrhla stěžovatelka, aby výše uvedená věc, evidovaná u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 62 A 71/2014, byla přikázána Krajskému soudu v Praze podle § 9 odst. 2 s. ř. s. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší správní soud tento návrh stěžovatelky zamítnul.

4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.

5. Ústavní soud je především nucen konstatovat, že ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatelka namítala v řízení před Nejvyšším správním soudem, a s nimiž se Nejvyšší správní soud podrobně a ústavně konformním způsobem vypořádal. Stěžovatelka polemizuje s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu v rovině podústavního práva, když nesouhlasí se způsobem, jakým aplikoval ustanovení § 9 odst. 2 s. ř. s., a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný.

6. Podle § 9 odst. 2 s. ř. s. platí, že Nejvyšší správní soud může věc přikázat jinému než místně příslušnému krajskému soudu, je-li to pro rychlost nebo hospodárnost řízení nebo z jiného důležitého důvodu vhodné.

7. V odůvodnění svého napadeného usnesení Nejvyšší správní soud stěžovatelce vysvětlil, že není zřejmé, jak by jí přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu ulehčilo seznámit se s důkazními prostředky uvedenými v žalobě. Nejvyšší správní soud dospěl naopak k závěru, že skutečnost, že je u Krajského soudu v Brně vedeno též související trestní řízení, svědčí pro závěr, že rychlosti a hospodárnosti řízení prospěje, pokud k delegaci věci k jinému krajskému soudu nedojde. Pokud jde o stěžovatelkou namítanou nezávislost soudce, konstatoval Nejvyšší správní soud, že pochybnosti o nezávislosti soudce, vedoucí k jeho vyloučení pro podjatost (§ 8 odst. 1 s. ř. s.), nejsou předpokladem pro přikázání věci podle § 9 odst. 2 s. ř. s. (delegace uvedené pochybnosti mohou být sice důvodem pro přikázání věci podle § 9 odst. 1 s. ř. s., to však pouze za předpokladu, že by u místně příslušného soudu došlo k vyloučení soudců specializovaných senátů, v důsledku čehož není u tohoto soudu možné sestavit senát, který by napadlou věc rozhodl). Taková situace v projednávané věci nenastala, přičemž případné důvody podjatosti soudců správního úseku Krajského soudu v Brně Nejvyššímu správnímu soudu v tomto řízení hodnotit nepřísluší.

8. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, které se vypořádalo se všemi námitkami stěžovatelky způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl, když vyšel z dostatečných skutkových zjištění a aplikoval odpovídající zákonné normy i judikaturu. Z obsahu ústavní stížnosti, ve které stěžovatelka namítá kooperaci orgánů činných v trestním řízení (Nejvyšší státní zástupce, vrchní státní zástupce v Olomouci, Policejní prezidium České republiky, Krajský soud v Brně) je zřejmé, že stěžovatelka se domáhá přikázání její věci k jinému soudu proto, že Krajský soud v Brně projednává všechny žaloby Nejvyššího státního zástupce na zrušení licencí k výrobě elektřiny z fotovoltaických elektráren, a současně u téhož soudu probíhají i trestní řízení týkající se vydaných licencí na výrobu elektřiny z fotovoltaických elektráren. Stěžovatelka taktéž naznačuje, že Krajský soud v Brně nadržuje žalobci - Nejvyššímu státnímu zástupci, když zakládá sám do spisu přílohy (pocházející z jiného trestního spisu Krajského soudu v Brně) k žalobě. Pokud tedy Nejvyšší správní soud v tomto směru dovodil, že pochybnosti o objektivitě rozhodování za dané procesní situace nejsou důvodem pro přikázání věci podle § 9 odst. 2 s. ř. s., a s odkazem na svou judikaturu konstatoval, že vhodná delegace je výjimkou ze zásady trvání místní příslušnosti a z ústavní výsady výkonného soudu a soudce, a proto k ní lze přistoupit pouze v těch ojedinělých případech, v nichž by projednání věci jiným než místně příslušným krajským soudem znamenalo z komplexního pohledu hospodárnější, rychlejší či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější posouzení věci, Ústavní soud považuje tento závěr za zcela ústavně souladný. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale že je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že Nejvyšší správní soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.

9. K otázce stěžovatelky ohledně výkladu pojmu "jiný důležitý důvod" je nutno uvést, že Ústavní soud není primárně povolán k výkladu podústavních právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.

10. Má-li stěžovatelka za to, že judikatura Nejvyššího správního soudu sama o sobě nemá žádnou váhu, když rozhodující soud odkazuje na svá vlastní rozhodnutí, upozorňuje Ústavní soud, že napadené rozhodnutí odkazuje taktéž na judikaturu Ústavního soudu, z níž plyne, že "zásada zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům ústavně svěřena. Dodržení obecných zákonných podmínek určení příslušnosti soudu je zárukou toho, že nedojde k libovolnému určování příslušnosti soudu, jehož cílem by mohlo být ovlivnění výsledku soudního rozhodování. Předpokladem přikázání věci z důvodu vhodnosti podle § 12 odst. 2 o. s. ř. je, aby pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky v tomto ustanovení uvedené. Jak již Ústavní soud uvedl ve svých (citovaných) rozhodnutích, lze souhlasit s tím, že předpokladem uvedeného postupu je (typicky) existence okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci, či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným, než podle zákona příslušným soudem (nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1996 sp. zn. IV. ÚS 222/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, str. 201). Na straně druhé Ústavní soud zdůrazňuje, že přitom je však třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba vykládat restriktivně" [nález sp. zn. I. ÚS 938/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 218/59 SbNU 159)].

11. Vzhledem k tomu, že citované ustanovení § 12 odst. 2 občanského soudního řádu hovoří pouze o "důvodu vhodnosti", a vymezení důvodů je tedy oproti úpravě soudního řádu správního, který vhodnost podmiňuje rychlostí nebo hospodárnosti řízení či jiným důležitým důvodem, obecnější, lze nepochybně shora citované závěry Ústavního soudu vztáhnout i na výklad § 9 odst. 2 soudního řádu správního. Již jen nad rámec věci lze poukázat na shodný náhled Nejvyššího soudu, který ve svém usnesení ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 29 Nd 227/2008 konstatoval, že "podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. může být věc přikázána z důvodu vhodnosti jinému soudu téhož stupně. Důvody vhodnosti podle tohoto ustanovení mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Jde zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by však mělo docházet jen výjimečně ze závažných důvodů, neboť je uplatňováno jako výjimka z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (čl. 38 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1998 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do citovaného ústavního principu."

12. S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 1166/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies