II. ÚS 2221/15

03. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Zdeňky Zelené a Milana Zeleného, zastoupených JUDr. et Mgr. Zdeňkem Kopečným, advokátem sídlem Mlýnská 4, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. května 2015 č. j. 2 As 57/2015-41 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. února 2015 č. j. 31 A 12/2013-112, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení a Magistrátu města Prostějova jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 22. 7. 2015, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

3. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 2. 2015 č. j. 31 A 12/2013-112 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelé domáhali určení, že souhlas vedlejšího účastníka (dále též "stavební úřad") s provedením ohlášené stavby ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. SÚ/2602/2012-Hr je nezákonným zásahem. Stěžovatelé dále navrhli, aby soud vedlejšímu účastníkovi zakázal pokračovat v porušování jejich práv, aby byl vedlejší účastník povinen obnovit stav před zásahem a aby byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost k náhradě nákladů řízení.

4.Stěžovatelé dále navrhli, aby krajský soud rozhodl o předběžném opatření spočívajícím v tom, že osobě zúčastněné na řízení Martině Frelichové se ukládá, aby se zdržela další výstavby na pozemku parc. č. A1 v k. ú. Žešov. Krajský soud usnesením ze dne 3. 4. 2013 č. j. 31 A 12/2013-34 návrh stěžovatelů na vydání předběžného opatření zamítl.

5.Rozsudek krajského soudu napadali stěžovatelé kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 5. 2015 č. j. 2 As 57/2015-41 kasační stížnost zamítl.

II.

6. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že souhlasem s provedením ohlášené stavby, který vydal vedlejší účastník, bylo porušeno jejich vlastnické právo. Tím, že stavební úřad vydal souhlas s provedením ohlášené stavby za situace, kdy věděl, že stěžovatelé, jako majitelé pozemku sousedícího s pozemkem, na němž měla být stavba provedena, se stavebním záměrem nesouhlasí, znal důvody tohoto nesouhlasu a prokazatelně věděl, že vydáním tohoto souhlasu a realizací stavby budou stěžovatelé poškozeni v možnosti užívání svého majetku. Stavební úřad podle stěžovatelů neměl tento souhlas - bez nutného zvážení poměřování základních práv - udělit, neboť tímto postupem zapříčinil porušení čl. 11 odst. 1 Listiny. Vydáním souhlasu s provedením ohlášené stavby a její následnou realizací bylo stěžovatelům znemožněno na svém pozemku vystavět rodinný dům, což měli dlouhodobě v plánu a o čemž vedlejší účastník věděl. Jejich vlastnictví se tak pro potřeby dalšího plánovaného užívání pro výstavbu rodinného domu stalo nezpůsobilé k účelu, ke kterému jej stěžovatelé chtěli nadále užívat. Je-li garantováno ústavou právo na ochranu vlastnictví, má tato ochrana vlastnictví jednoho vlastníka působit vůči všem ostatním vlastníkům a je proto nepřijatelné, aby správní orgán umožnil plnohodnotné užití vlastnictví jednoho vlastníka a zároveň tím znemožnil užívání vlastnictví vlastníka druhého. Vlastníci navzájem se mají zdržet nedůvodných zásahů do vlastnictví dalších vlastníků a žádný vlastník nesmí svůj majetek zneužívat na úkor druhých. Stěžovatelé namítají, že pochybení stavebního úřadu spatřují v tom, že nezhodnotil a nepoměřil důsledky, které s provedením stavby nastanou. Stavební úřad se měl zabývat tím, že danou stavbou může být nepřiměřeně omezeno právo stěžovatelů, přičemž mělo být nalezeno řešení přijatelné pro obě strany.

7. Stěžovatelé namítají, že krajskému soudu předložili důkazní návrhy, kterými by prokázali nestandardní postup správního orgánu, a to výslech svědkyně a zvukový záznam prokazující, že stavební úřad neuvádí ve svých vyjádřeních pravdivá tvrzení. Tyto však byly soudem zamítnuty jako nadbytečné. Stěžovatelé se snažili před krajským soudem prokázat nezákonný postup stavebního úřadu, který jim znemožnil zajistit pro soud potřebné důkazní prostředky, nahrávkou z jednání na stavebním úřadě a výslechem svědka, který byl jednání přítomen, stejně jako poukazovali na skutečnost, že stavebník nedodržel podmínky ohlášené stavby, a to v zastavěné ploše, ani že nebyla dodržena minimální odstupová vzdálenost stavby od hranice jejich pozemku. Stavba podle stěžovatelů nesplňovala podmínky, za nichž byla jako ohlášená stavba povolena a naopak měla být realizována jen na základě řádného stavebního řízení.

III.

8. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

9. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

11. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že podání stěžovatelů doručená stavebnímu úřadu dne 16. 10. 2012 a 17. 10. 2012 nelze považovat za řádně uplatněné námitky proti umístění stavby, neboť stěžovatelům bylo oznámení stavebníka doručeno dne 25. 9. 2012 a patnáctidenní lhůta k jejich podání podle § 104 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), marně uplynula již dnem 10. 10. 2012. Je tedy nesporné, že podání adresovaná stavebnímu úřadu byla podána opožděně, a stavební úřad je proto nemohl zohlednit při vydávání souhlasu. Nad rámec řečeného Nejvyšší správní soud uvedl, že z podání stěžovatelů nevyplývají žádné skutečnosti, které by byly způsobilé vnést do rozhodování stavebního úřadu pochybnosti o umístění stavby.

12. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem, i pokud jde o odkaz na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 2. 2001 č. j. 30 Ca 206/2000, dle kterého se do úvahy sice berou i budoucí stavební záměry sousedů jakožto účastníků územního řízení, avšak pouze v případě, pokud již tito zažádali o povolení jimi zamýšlené stavby (srov. též např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2009 č. j. 7 As 61/2008 - 135). Budoucí záměr výstavby rodinného domu pro dceru stěžovatelů v době, kdy byl vydán souhlas s provedením ohlášené stavby, nedospěl do takového stadia, aby byl důvod jej jakkoli zohlednit, když v době podání ohlášení a vydání souhlasu stěžovatelé ani nepožádali o vydání územního rozhodnutí, souhlasu, příp. stavebního povolení. Nejvyšší správní soud nastínil i úvahy, podle kterých zástavba sousedního pozemku není znemožněna. Tvrzení stěžovatelů, že umístěním stavby na sousední pozemek jim bude zabráněno v realizaci stavby rodinného domu na jejich pozemku, proto Nejvyšší správní soud vyhodnotil pouze jako spekulativní tvrzení předjímající výsledek řízení, jež nebylo stěžovateli v době ohlášení stavby ani v době vydání souhlasu v dané věci ani iniciováno. Nejvyšší správní soud uzavřel, že souhlas s provedením ohlášené stavby ze dne 13. 11. 2012 byl vydán v souladu s právními předpisy.

13. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry obecných soudů, že souhlas s umístěním předmětné stavby rodinného domu byl vydán v souladu se zákonem, a že stěžovatelé se svou vlastní procesní nečinností sami připravili o možnost proti tomuto návrhu osoby zúčastněné na řízení na vydání předmětného souhlasu podávat jakékoliv námitky, když jim marně uplynula lhůta 15 dnů pro jejich podávání. Obecné soudy se přitom dostatečným způsobem vypořádaly s námitkami ohledně rozdílného označení pozemku, na kterém má být rodinný dům postaven. Pokud jde o neprovedení stěžovateli navrhovaných důkazů soudem, Ústavní soud v souladu se svou konstantní judikaturou poukazuje na to, že soud není povinen provést všechny účastníky v řízení navrhované důkazy. V případě neprovedení navržených důkazů je však soud povinen odůvodnit, proč k jejich provedení nepřistoupil. V projednávané věci se soudy s návrhy stěžovatelů na provedení dalších důkazů dostatečným způsobem vypořádaly.

14. Ústavní soud zjistil, že postup soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

15. Ústavní soud konstatuje, že soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2016


Josef Fiala v.r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 2221/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies