I. ÚS 1368/16

03. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Rapin, zastoupené JUDr. Tomášem Rydvalem, advokátem Křižíkova 196/18, 186 00 Praha 8 - Karlín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 To 52/2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 11. 2015 sp. zn. 58T 8/2014, jímž byla stěžovatelka a spolu s ní její manžel podruhé zproštěni obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, kterou bylo stěžovatelce kladeno za vinu, že na pokyn manžela, kterému bylo svěřeno hospodařit s účtem na základě generální plné moci ze dne 8. 12. 2011, provedla 5 výběrů hotovosti z bankovního účtu patřícího Občanskému sdružení Via Levamente, o.s., a tyto finanční prostředky si společně přisvojili a použili pro svou potřebu, čímž Občanskému sdružení Via Levamente, o.s., způsobili škodu ve výši 115.000 Kč, čímž měli spáchat přečin zpronevěry.

2. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, právo na rovnost účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny a nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy. Dále mělo být porušeno též právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na projednání věci veřejně, včetně práva být přítomen projednání a moci se vyjádřit ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud stížnosti vyhověl tak, že zruší napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně zakáže odvolacímu soudu, aby v porušování práva a svobody pokračoval. Stěžovatelka uvádí, že proti napadenému zrušujícímu rozhodnutí městského soudu se nemůže odvolat a dále zdůrazňuje, že její stížnost svým významem přesahuje její vlastní zájmy, neboť opakované rušení zprošťujícího rozsudku se může dotknout každého obžalovaného.

3. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.

4. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

5. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Podání ústavní stížnosti je namístě až tehdy, pokud všechny ostatní dostupné právní prostředky v ochraně základního práva či svobody stěžovatele selžou. V nyní projednávaném případě sice stěžovatelka nemá možnost napadenou odvoláním napadené rozhodnutí, avšak svých práv se může dovolávat ve stále probíhajícím soudním řízení. Proto je třeba uzavřít, že stěžovatelčina věc doposud nebyla skončena, a proto před podáním ústavní stížnosti nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, a podaná ústavní stížnost je tudíž nepřípustná ve smyslu § 75 zákona o Ústavním soudu.

6. Stěžovatelka se nicméně domnívá, že v jejím případě jsou splněny podmínky § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně stěžovatelova práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti došlo.

7. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu - coby výjimku z obecného principu - je třeba vykládat restriktivně [srov. již nález sp. zn. II. ÚS 193/94 ze dne 13. 3. 1996 (N 19/5 SbNU 159); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. K aplikaci tohoto ustanovení je možno přistoupit zejména tehdy, jestliže nelze od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv. Naplnění této podmínky Ústavní soud spojuje s případy, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 16/96 ze dne 6. 1. 1997 (U 1/7 SbNU 325)] anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost [viz nález sp. zn. I. ÚS 89/94 ze dne 29. 11. 1994 (N 58/2 SbNU 151)], případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům [nález sp. zn. I. ÚS 38/95 ze dne 24. 4. 1996 (N 35/5 SbNU 283)], respektive je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy [nález sp. zn. I. ÚS 322/96 ze dne 14. 10. 1997 (N 127/9 SbNU 161)] či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu [nález sp. zn. III. ÚS 467/98 ze dne 25. 2. 1999 (N 31/13 SbNU 221)].

8. Z výše uvedeného je zřejmé, že nyní projednávaný případ stěžovatelky nepředstavuje ani jednu ze zmíněných situací, kdy lze o aplikaci výjimky z principu subsidiarity Ústavní stížnosti uvažovat. Ta rozhodně nemůže být odůvodněna skutečností, že mohou nastat případy, kdy odvolací soud dvakrát zruší zprošťující rozsudek provostupňového soudu. Ústavní soud tak na rozdíl od stěžovatelky neshledává, že by její ústavní stížnost, brojící proti zrušujícímu usnesení odvolacího soudu, byla způsobilá svým významem jakkoli, natožpak podstatně, přesáhnout vlastní zájmy stěžovatelky.

9. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost v souladu s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou ve smyslu § 75 téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2016


Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1368/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies