III. ÚS 178/16

03. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti EURO KLADNO s. r. o., v likvidaci, sídlem U plovárny 36/6, Děčín, zastoupené Mgr. Dušanem Zachem, advokátem, sídlem Na Zámecké 457/5, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2015 č. j. 23 Cdo 315/2014-355, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2013 č. j. 55 Co 516/2012-311 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. srpna 2012 č. j. 9 C 484/2007-295, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a za účasti JUDr. Emila Mikeše, advokáta, sídlem Lucemburská 43, Praha 3, správce konkurzní podstaty úpadce EUROLEASING PRAG a. s., sídlem Kroftova 6, Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Obvodní soud pro Prahu 5, poté co již bylo o části stěžovatelkou uplatněného nároku rozhodnuto a poté co věc byla odvolacím soudem vrácena nalézacímu soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že uplatněný nárok není promlčený, rubrikovaným rozsudkem uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce částku 13 650 Kč. Současně zamítl ve zbývající části (týkající se částky 122 850 Kč) stěžovatelčinu žalobu, jíž se na žalovaném (po změně žaloby, k níž přistoupila po poučení soudem) domáhala vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo společnosti EUROLEASING PRAG a. s. vzniknout tím, že od července roku 2001 do ledna roku 2002 užívala (z neplatného právního důvodu) nebytové prostory, jež měla v nájmu stěžovatelka. Výši bezdůvodného obohacení přitom stěžovatelka odvíjela od výše nájemného sjednaného v neplatné podnájemní smlouvě (důvodem neplatnosti přitom byla skutečnost, že předmětné nebytové prostory byly kolaudovány jako byt). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze shora identifikovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

3. Nalézací i odvolací soud shledaly stěžovatelčin nárok důvodným pouze z jedné desetiny; soudy totiž dospěly k závěru, že osoby vykonávající činnost v předmětných prostorách nepůsobily pro společnost EUROLEASING PRAG a. s., nýbrž pro Ing. Pavla Fišera, jednatele stěžovatelky a současně předsedu představenstva společnosti EUROLEASING PRAG a. s., přičemž činnost vykonávaná těmito osobami v inkriminovaných prostorách byla pro společnost vykonávána pouze v rozsahu jedné desetiny, a to proto, že Ing. Pavel Fišer byl v danou dobu společníkem nebo statutárním orgánem (resp. členem statutárního orgánu) v celkem devíti obchodních společnostech a jednom družstvu.

II. Námitky stěžovatelky

4. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že skutkové závěry učiněné soudy první a druhé instance odporují provedeným důkazům. Z výpovědí vyslechnutých svědkyň totiž dle stěžovatelky jasně vyplynulo, že svou činnost vykonávaly pro vedlejšího účastníka, nikoliv pro Ing. Pavla Fišera. Nadto stěžovatelka namítá, že z provedeného dokazování v žádném případě nevyplynulo, pro kolik obchodních společností, personálně propojených s Ing. Pavlem Fišerem, byla v předmětných prostorách v rozhodnou dobu nějaká činnost vykonávána. Závěr nalézacího (i odvolacího soudu), že pro vedlejšího účastníka byla vykonávána činnost pouze v rozsahu jedné desetiny, tak dle stěžovatelky nemá potřebnou oporu v provedených důkazech.

5. Zvláštní pozornost potom stěžovatelka věnuje v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu uvedenému konstatování, že její "žaloba nutně vzbuzuje dojem vyvedení finančních prostředků z konkurzní podstaty úpadce". Takový závěr odvolacího soudu totiž považuje stěžovatelka za nepodložený, spekulativní a ve vztahu k meritu věci i zcela irelevantní.

6. Nejvyššímu soudu konečně stěžovatelka vytýká, že odmítl její dovolání s odůvodněním, že jsou napadána pouze skutková zjištění soudů, a to i přes to, že otázka hodnocení důkazů je dle stěžovatelky "nepochybně otázkou právního posouzení věci". Postup dovolacího soudu tak podle názoru stěžovatelky odporuje závěrům přijatým Ústavním soudem např. v nálezech ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355) a ze dne 18. 12. 2007 sp. zn. II. ÚS 182/05 (N 227/47 SbNU 973).

III. Podmínky řízení před Ústavním soudem

7. Ještě dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky ustanovení § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Vlastní posouzení věci

8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

9. V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu - z níže uvedených důvodů - nelze vyhovět.

10. Podstatou projednávané ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou v rozporu s provedeným dokazováním. Soud učinil skutkové zjištění, že žalovaný předmětné prostory v rozhodnou dobu fakticky nevyužíval, nýbrž je převážně používal pouze Ing. Pavel Fišer, jenž byl v inkriminovanou dobu mj. jednatelem žalobkyně i předsedou představenstva společnosti EUROLEASING PRAG a. s.; takové zjištění však dle stěžovatelky zcela odporuje obsahu výpovědi svědkyně Lucie Frantálové, a obdobně i obsahu výpovědí svědkyň Martiny Hrstkové a Kateřiny Procházkové.

11. V tomto ohledu však nelze stěžovatelce jakkoli přisvědčit. Sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že z výpovědi svědkyně Lucie Frantálové vyplynulo, že v předmětných prostorách sice zpracovávala účetní dokumenty pro společnost EUROLEASING PRAG a. s., ovšem tuto činnost vykonávala v pozici zaměstnankyně společnosti AAB daně, účetnictví, s. r. o. Oproti tvrzení stěžovatelky tak z obsahu této svědecké výpovědi vyplynulo, že činnost svědkyně Lucie Frantálové nebyla činností vedlejšího účastníka.

12. Obdobně z výpovědí svědkyně Martiny Hrstkové (nyní Kolářové) i svědkyně Procházkové jasně vyplynulo, že ani jedna z nich nevykonávala v rozhodnou dobu žádnou činnost pro vedlejšího účastníka, nýbrž (v případě svědkyně Kateřiny Procházkové navíc "na živnostenský list") toliko pro Ing. Fišera (srov. str. 3 rozsudku obvodního soudu).

13. Jestliže tedy bylo v řízení zjištěno, že v rozhodnou dobu měla společnost EUROLEASING PRAG a. s. tři zaměstnance [Ing. Pavla Fišera, Martinu Hrstkovou a Davida Hubálka (viz str. 5 rozsudku nalézacího soudu)], a z výpovědi Davida Hubálka současně vyplynulo, že v předmětných prostorách v inkriminované době žádnou činnost nevyvíjel (viz str. 3 rozsudku soudu první instance), je zřejmé, že jediný, kdo mohl v danou dobu vykonávat v předmětných prostorách nějakou činnost, jež by byla "přičitatelná" vedlejšímu účastníkovi, byl Ing. Pavel Fišer.

14. Protože se v řízení nepodařilo prokázat, o jakou činnost šlo, v daném kontextu personální propojenosti stěžovatelky a vedlejšího účastníka právě v osobě Ing. Pavla Fišera by mělo být na stěžovatelce, aby jakožto žalobkyně faktickou činnost vedlejšího účastníka v předmětných prostorách v rozhodné době prokázala.

15. Jakkoli je proto možné považovat způsob určení výše bezdůvodného obohacení, kteroužto nalézací soud dovodil z podílu účastí Ing. Pavla Fišera na všech obchodních společnostech (a družstvu), za přinejmenším diskutabilní, nelze současně přehlížet, že v řízení nebylo faktické užívání předmětných prostor žalovaným vůbec prokázáno (alespoň ve smyslu procesního stavu označovaného jako non liquet). Pokud se proto stěžovatelka dovolává nesouladu mezi provedenými důkazy a na nich učiněnými skutkovými zjištěními, jde dle názoru Ústavního soudu případně pouze o nesoulad ve prospěch stěžovatelky, tedy o nesoulad, jenž z podstaty věci nemohl vést k efektivnímu zásahu do jejích základních práv.

16. Pokud jde o konstatování odvolacího soudu, že její "žaloba nutně vzbuzuje dojem vyvedení finančních prostředků z konkurzní podstaty úpadce", jejž stěžovatelka považuje za nepodložené a čistě spekulativní, je zřejmé, že je městský soud učinil nad rozhodný rámec, pročež stěžovatelka nemohla být tímto konstatováním nikterak zkrácena na svých procesních právech.

17. Pouze pro úplnost je možné připomenout, že o části žalovaného nároku, týkajícího se užívání movitých věcí nacházejících se v předmětných prostorách, bylo již soudem v předchozím řízení rozhodnuto (srov. str. 2 a 6 rozsudku obvodního soudu), pročež je třeba považovat stěžovatelčiny námitky, jež se vztahují k této části napadených rozhodnutí, za zcela irelevantní.

18. Ve vztahu k námitkám směřujícím proti usnesení Nejvyššího soudu konečně postačí zdůraznit, že stěžovatelkou odkazované nálezy Ústavního soudu vycházely z jiné právní úpravy dovolání, než je současná právní úprava, na jejímž základě bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto. Ústavní soud se tak omezí na konstatování, že v postupu Nejvyššího soudu v souzené věci žádné ústavněprávně relevantní pochybení nespatřuje; ani z ústavní stížnosti ostatně není zřejmé, který ze čtyř možných důvodů přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu měl být v souzené věci naplněn.

19. Z uvedených důvodů je zřejmé, že se stěžovatelce porušení jí dovolávaných ustanovení Listiny a Úmluvy prokázat nepodařilo; okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost její ústavní stížnosti. Prizmatem výčtu stěžovatelkou dovolávaných ustanovení ústavního pořádku navíc není z ústavní stížnosti vůbec zřejmé, proč se již v řízení před nalézacím soudem stále stejným advokátem zastoupená stěžovatelka dovolává porušení ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny.

20. Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2016


Josef Fiala v.r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 178/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies