II. ÚS 521/16

03. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Honební společenstvo Chocnějovice, se sídlem Chocnějovice, Mohelnice nad Jizerou, zastoupeného Mgr. Martinem Čaňkem, advokátem se sídlem ul. 28. října 31, Jablonec nad Nisou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2015, č. j. 25 Co 156/2015-115, 25 Co 300/2015, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku, kterým byl k odvolání stěžovatele ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 19. 11. 2014, č. j. 15 C 48/2014-70, jímž bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejším účastníkům částku 14.867 Kč s příslušenstvím jakožto náhradu škody za škodu způsobenou zvěří na pozemcích, které jsou součástí honitby, jíž je stěžovatel uživatelem.

2. Nyní napadeným rozsudkem se krajský soud ztotožnil s právními i skutkovými závěry soudu I. stupně ve věci samé. Krajský soud totiž neshledal důvodnou námitku stěžovatele, že okresní soud neprovedl dokazování v dostatečném rozsahu a v důsledku toho zjistil nedostatečně skutkový stav, kdy zdůraznil, že nalézací soud dostatečně zdůvodnil, proč neprovedl další navržené důkazy. Na základě zjištěného skutkového stavu shledal odvolací soud správným i právní posouzení věci [konkrétně aplikaci ustanovení § 52 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o myslivosti")], neboť soud I. stupně správně vycházel z objektivní odpovědnosti uživatele honitby za škodu způsobenou zvěří na pozemcích vedlejších účastníků.

3. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel se rovněž dovolává čl. 4 odst. 4 Listiny. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje v prvé řadě ve skutečnosti, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, čímž nesprávně zjistily skutkový stav věci, kdy v této věci odvolací soud pouze povrchně odkázal na odůvodnění soudu I. stupně, aniž by se však touto otázkou více zabýval. Stěžovatel rovněž namítá nesprávné právní posouzení věci, kdy především rozporuje samotnou podstatu ustanovení § 52 zákona o myslivosti. Toto ustanovení stěžovatel pokládá za nestandartní a přehnaně ochranitelské, kdy soudí, že povinnost uživatelů honitby k náhradě škody by správně a spravedlivě měla být omezena tím, že se mohou své odpovědnosti za škodu způsobenou zvěří zprostit za situace, pokud činí opatření, která po nich lze objektivně a spravedlivě požadovat. Povinnost k náhradě škody uživatelem honitby by tak měla nastoupit jen v případě, neplní-li své povinnosti, a zároveň teprve za situace, kdy zemědělec - v rámci svého podnikání - prokáže, že činil opatření k zabránění škod a tato se ukázala jako neúčinná. Pokud by přitom obě strany splnily tyto své povinnosti a vznikla škoda, pak by prý měl za takovou škodu odpovídat stát. Z hlediska okolností nyní projednávané věci pak stěžovatel především namítá, že vedlejší účastníci nikterak v řízení neprokázali, že by učinili kroky, které měly objektivně zamezit vzniklé škodě, což však soudy nikterak nereflektovaly a nezmírnily objektivní odpovědnost stěžovatele dle zákona o myslivosti.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud v prvé řadě připomíná zásadu, dle níž není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem tak není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními právními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Za této situace není nadán pravomocí k přezkumu právního hodnocení zjištěných skutkových okolností, kdy ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za jejichž porušení vede nesprávná aplikace norem jednoduchého práva obecnými soudy k porušení ústavně zaručeného práva či svobody. Vyčlenil takto případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace jednoduchého práva [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)]. Právě svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu se dovolává též stěžovatel, přičemž pojem svévole Ústavní soud interpretoval ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je i přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375)].

7. Ústavní soud však takovýto zásah do základních práv a svobod stěžovatele v nyní posuzované věci neshledal, neboť se neztotožnil s jeho tvrzením, že došlo k nesprávné aplikaci dotčených ustanovení zákona o myslivosti. Naopak z napadeného rozhodnutí (i předchozího rozhodnutí okresního soudu) plyne, že obecné soudy dostatečně jasně uvedly, z jakých důvodů (právních i skutkových) je stěžovatel povinen uhradit vedlejšímu účastníkovi náhradu škody dle ustanovení § 52 odst. 1 zákona o myslivosti. S jejich závěry se Ústavní soud plně ztotožňuje, kdy argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti považuje toliko za pokračující polemiku s vyřčenými závěry. Jejich věcné projednání by přitom z Ústavního soudu činilo další odvolací instanci obecného soudnictví, což by však neodráželo jeho postavení orgánu chránící ústavnost (viz čl. 83 Ústavy). Pokud se jedná o posouzení konkrétních stěžovatelových námitek týkajících se opomenutí odpovědnosti vedlejších účastníků za vzniklou škodu, tak Ústavní soud nezjistil, že by se obecné soudy s těmito argumenty stěžovatele v odůvodnění dotčených rozhodnutí nevypořádaly (viz s. 8 rozsudku okresního soudu a s. 5 rozsudku odvolacího soudu). Stejné platí též o stěžovatelem tvrzeném opomenutí nosných důkazů, které navrhoval provést. Ústavní soud se k otázce tzv. opomenutých důkazů již opakovaně vyjádřil tak, že zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal [viz nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51) nebo nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25)].

8. Takto obecné soudy v nyní posuzované věci uvedly, že skutkový stav byl zjištěn dostatečným způsobem (viz s. 3-4 napadeného rozhodnutí), přičemž s jejich závěry se Ústavní soud ztotožňuje. V případě stěžovatele tak nelze hovořit o opomenutých důkazech, neboť jimi jsou pouze důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)]. Naopak dotčená rozhodnutí obecných soudů považuje Ústavní soud za dostatečně přesvědčivá a nerozporná s aplikovanou právní úpravou. Jestliže přitom odvolací soud souhlasil se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně, zajisté nemusel jeho argumentaci pouze opakovat, nýbrž postačilo, pokud odkázal na nosnou část rozhodnutí soudu prvé instance. Tímto postupem přitom nezasáhl do svých povinností řádně přezkoumat napadené rozhodnutí (jak tvrdí stěžovatel) a jeho postupu (a argumentaci) nelze z hlediska ústavněprávního ničeho vytknout.

9. Na uvedených závěrech nic nemění ani dříve vyslovený důraz Ústavního soudu na nutnost specifického přístupu k myslivosti jakožto aktivitě zajišťující ochranu přírody a zvěře samotné, kdy Ústavní soud uvedl, že v podmínkách České republiky jsou myslivost a právo myslivosti společenskými aktivitami aprobovanými státem k ochraně a rozvoji jedné ze složek životního prostředí - zvěře, kdy zákon o myslivosti nepředstavuje úpravu myslivosti jako zájmové aktivity, ale ve svém základu jako cílevědomé a regulované činnosti k ochraně a rozvoji přírody, jejichž prostřednictvím naplňuje stát svou ústavní povinnost zakotvenou v čl. 7 Ústavy [nález sp. zn. Pl. ÚS 34/03 ze dne 13. 12. 2006 (N 226/43 SbNU 541; 49/2007 Sb.)]. Uvedené však nikterak neodnímá z uživatelů honiteb zákonem stanovenou povinnost hradit škodu způsobenou výkonem myslivosti nebo zvěří nacházející se v honitbě, což nastalo i v případě stěžovatele.

10. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že užívání honitby a z něho plynoucí povinnost hradit škodu dle ustanovení § 52 zákona o myslivosti se ve své podstatě vymyká běžným standardům, musí Ústavní soud zdůraznit, že uvedené ustanovení představuje protiváhu k benefitům vyplývajícím z práva myslivosti [viz ustanovení § 2 písm. h) zákona o myslivosti]. Takto s ohledem na samotný charakter myslivosti zákon o myslivosti stanoví povinnosti, které musí uživatel honitby plnit (krom dalších viz např. ustanovení myslivecké stráže, mysliveckého hospodáře nebo každoroční vedení plánu mysliveckého hospodaření), včetně odpovědnosti za škodu, která je způsobená užíváním honitby, včetně škody, kterou způsobila zvěř ve smyslu ustanovení § 52 odst. 1 zákona o myslivosti. Jestliže přitom stěžovatel dospívá k závěru, že inkriminované ustanovení § 52 zákona o myslivosti je v rozporu s ústavním pořádkem, nic mu nebránilo spojit s ústavní stížností návrh na zrušení dotčeného ustanovení ve smyslu ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu. Tak však stěžovatel nepostupoval, přičemž ani sám Ústavní soud neshledal, že by se aplikace inkriminovaných ustanovení zákona o myslivosti v nyní posuzované věci vymykala ústavně konformní aplikaci právních norem, a proto ani neshledal důvod k zásahu do rozhodovací praxe obecných soudů.

11. Závěrem Ústavní soud uvádí, že ve věci stěžovatele se jedná o tzv. bagatelní věc, která zpravidla pro svůj význam není schopna dosáhnout úrovně porušení základních práv a svobod. Ústavní soud přitom ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 931/08, IV. ÚS 697/09 a další) dal již opakovaně najevo, že v takových případech (s výjimkou zcela extrémních vybočení) je úspěšnost ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak je nicméně uvedeno výše, taková pochybení, která by odůvodnila jeho zásah, Ústavní soud ve zkoumané věci neshledal.

12. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčeným rozhodnutím porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2016


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 521/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies