II. ÚS 918/16

03. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jarmily Vondrákové, zastoupené JUDr. Ondřejem Kafkou, advokátem se sídlem Valentinská 92/3, Praha 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2015, č. j. 12 Co 395/2015-75, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Stěžovatelce se náhrada nákladů zastoupení před Ústavním soudem nepřiznává.


Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rovněž žádá, aby jí byla přiznána náhrada nákladů zastoupení před Ústavním soudem ve smyslu ustanovení § 83 zákona o Ústavním soudu.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem k odvolání žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 8. 2015, č. j. 15 C 81/2015-57, jímž uložil žalované zaplatit stěžovatelce částku 15.015 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a rovněž náklady řízení ve výši 7.405,20 Kč (výrok II.). Obvodní soud tak vyhověl návrhu stěžovatelky, jež se podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") domáhala po žalované náhrady škody, která spočívala v nutnosti vynaložit náklady na řízení (právní zastoupení a soudní poplatek) o jí podaném dovolání k Nejvyššímu soudu, které však podávala pouze "z procesní opatrnosti", neboť Městský soud v Praze ji totiž v rozsudku ze dne 25. 11. 2013, č. j. 68 Co 400/2013-106 (jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 4. 2012, sp. zn. 13 C 33/2012, kterým naopak uložil stěžovatelce uhradit žalované, Městská část Praha 6, z titulu dlužného nájemného a záloh částku 42.986 Kč) nesprávně poučil o tom, že proti uvedeném rozhodnutí je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné dovolání, ačkoliv z ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vyplývá, že takové dovolání je ex lege nepřípustné.

3. Městský soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku sice dospěl ke shodnému závěru jako obvodní soud, že v posuzované věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v tom, že městský soud v uvedeném rozsudku účastníky nesprávně poučil o možnosti podat dovolání proti jeho rozhodnutí, nesouhlasil ovšem se závěrem, že v příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem odvolacího soudu stěžovatelce vznikla škoda tím, že vynaložila náklady na dovolací řízení. Konkrétně pak se způsobem, jakým obvodní soud posoudil otázku, zda stěžovatelka mohla předejít vzniku škody, popř. zda se na jejím vzniku přímo nepodílela, tj. splnění podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu v podobě příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou. Městský soud naopak dospěl k závěru, že stěžovatelka "mohla vzniku škody předejít", a proto náklady, které jí vznikly v souvislosti s dovoláním, nepovažoval "za účelně vynaložené ve smyslu ust. § 31 zákona č. 82/1998 Sb., navíc se nejednalo o náklady vynaložené na nápravu nesprávného úředního postupu." Městský soud vycházel především ze skutečnosti, že stěžovatelka byla právně zastoupena, přičemž konstatoval, že "na právního zástupce, jako na osobu práva znalou, erudovanou a s bohatými praktickými zkušenostmi ze zastupování před soudy, lze klást vyšší požadavky v souvislosti s vyhodnocením dopadů nesprávného nebo dokonce chybějícího poučení, ať již o odvolání či dovolání." Nadto dovodil, že ten "již v době převzetí věci a sepisu dovolání věděl, že poučení odvolacího soudu o přípustnosti dovolání proti jeho rozhodnutí je vadné. Dokonce uvedl v samotném návrhu, že je mu známo, že ze zákona není v dané věci dovolání přípustné a že dovolání je podáváno jen z důvodu nesprávného poučení odvolacím soudem. Věděl tedy, že se tak jedná o zjevně bezúspěšné uplatnění práva" (str. 5 rozsudku).

4. Ve vztahu k předmětnému dovolání je nezbytné rovněž dodat jednak to, že se stěžovatelka marně svým návrhem domáhala přiznání osvobození od placení soudního poplatku ve výši 5.000 Kč (viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. 3. 2014, č. j. 13 C 33/2012-130, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2014, č. j. 68 Co 188/2014-140), a jednak to, že stěžovatelka současně s dovoláním podala i ústavní stížnost, kterou ovšem Ústavní soud usnesením ze dne 21. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 897/14, odmítl jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], když konstatoval, že podání ústavní stížnosti bylo předčasné. V neposlední řadě je pak třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud stěžovatelkou podané dovolání skutečně následně usnesením ze dne 24. 9. 2014, č. j. 28 Cdo 3581/2014-150, odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s uvedeným právním závěrem městského soudu ohledně nesplnění podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu nesouhlasí a polemizuje s jeho dílčími závěry, zejména pak s názorem, že mohla vzniku škody předejít. Stěžovatelka je naopak toho názoru, že městský soud se "snaží své odpovědnosti za nesprávný úřední postup (nesprávné poučení) zprostit tím, že ji přenese na právního zástupce stěžovatelky na základě konstrukce s hmotným právem rozporné (navíc bez náležitého odůvodnění)." V této souvislosti proto znovu zdůrazňuje, že "se nedomáhala věcného přezkumu dovolacím soudem na základě poučení o přípustnosti dovolání, ani netvrdí, že na to měla právo." Dovolání podala "z procesní nutnosti vyvolané nesprávným poučením v opačném smyslu, tedy že dovolání přípustné je, ač nebylo. Postupovala tak jen proto, aby splnila formální podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Že její dovolání nebude projednáno, předvídala (byť to nelze s jistotou předvídat nikdy, jak uvedl Ústavní soud)."

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

7. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že v projednávané věci bylo předmětné dovolání, které stěžovatelka podala, nepřípustné ex lege podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jehož napadeným výrokem bylo rozhodnuto o plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, tj. z důvodu tzv. bagatelní částky. Bylo by pak proti logice takového omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky (s ohledem na bagatelnost předmětu sporu) přípustné, pouze "automaticky" přesunul do roviny ústavního soudnictví. Při posuzování jednotlivých, stěžovateli tvrzených pochybení orgánů veřejné moci, totiž Ústavní soud konstantně přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 149/14 ze dne 11. 6. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 806/14 ze dne 22. 8. 2014, nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 3033/14 ze dne 3. 11. 2015, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupné na http://nalus.usoud.cz).

8. Současně však Ústavní soud zdůrazňuje, že zákonem stanovená částka nemůže být absolutní či jedinou mezní hranicí pro připuštění ústavněprávního přezkumu tzv. bagatelních věcí. Proto v minulosti i u tzv. bagatelních věcí připustil přezkum z ústavněprávních hledisek, a to ve výjimečných (excesivních) případech evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, kupříkladu když se orgán veřejné moci dopustil natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastala kolize se samotnou esencí určitého ústavně garantovaného základního práva nebo svobody, zpravidla pak práva na spravedlivý proces (tj. s procesními principy, jež jsou pro vedení řízení stěžejními) [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583)], přičemž tak Ústavní soud činil vždy s ohledem na intenzitu faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele, resp. na jeho majetkové poměry, příp. s ohledem na jiné okolnosti daného případu (např. kumulativní působení dalších obdobných případů; srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014).

9. Prizmatem výše uvedených kritérií Ústavní soud hodnotil i nyní projednávaný případ stěžovatelky, přičemž zde však neshledal žádné okolnosti, které by činily opodstatněným ústavněprávní přezkum ústavní stížnosti, podané v tzv. bagatelní věci, neboť jí stěžovatelka napadá především výrok městského soudu, jímž zamítl její žalobní nárok na částku 15.015 Kč s úrokem z prodlení. Navíc, po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím, Ústavní soud konstatuje, že městský soud věc po právní stránce hodnotil přiléhavě, přičemž své rozhodnutí o zamítnutí žaloby stěžovatelky řádně odůvodnil, a proto je nelze označit ani za svévolné, nepředvídatelné či jiným způsobem porušující základní práva stěžovatelky v takové míře, která by i u tzv. bagatelních věcí odůvodňovala přezkum z ústavněprávních hledisek a případně i kasační zásah ze strany Ústavního soudu.

10. Ústavní soud nicméně považuje za žádoucí se nad rámec výše uvedeného vyjádřit i ke konkrétním námitkám stěžovatelky, uplatněným v ústavní stížnosti. Jakkoliv Ústavní soud chápe negativní vnímání dané procesní situace ze strany stěžovatelky, jež má svůj původ primárně v procesním postupu Městského soudu v Praze, spočívajícím v jeho zjevně nesprávném poučení o přípustnosti dovolání, do značné míry se ztotožňuje s názorem městského soudu obsaženém v ústavní stížností napadeném rozsudku, že "mohla vzniku škody předejít", obzvláště pokud byla právně zastoupena a byla (či měla být) obeznámena s dopady nesprávného poučení o přípustnosti dovolání, neboť uvedené bezesporu platí i ve vztahu k řízení o ústavní stížnosti. V této souvislosti proto Ústavní soud nemůže akceptovat názor stěžovatelky, jímž odůvodňovala podání svého dovolání, a tedy v konečném důsledku i vznik škody spočívající v nákladech na vedení dovolacího řízení, tj. že tak činila "jen proto, aby splnila formální podmínky přípustnosti ústavní stížnosti", neboť jím zcela pomíjí závěry judikatury Ústavního soudu ohledně naplnění podmínek řízení o ústavní stížnosti, zejména pak splnění požadavku subsidiarity ústavní stížnosti (§ 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), v případech, kdy stěžovatelé byli (obdobně jako stěžovatelka) nesprávně poučeni o (ne)přípustnosti řádného či mimořádného opravného prostředku. Ústavní soud totiž ve své judikatuře setrvale poukazuje na skutečnost, že nesprávné poučení o opravném prostředku nemůže založit v rozporu se zákonem přípustnost opravného prostředku [viz například nález sp. zn. IV. ÚS 3476/11 ze dne 31. 1. 2012 (N 25/64 SbNU 269)], a proto v zásadě shledává za ústavně-konformní (neporušující právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny) rozhodnutí obecných soudů, jimiž taková podání odmítají. Současně však Ústavní soud zdůrazňuje, že takové pochybení obecného soudu nelze klást stěžovateli (z hlediska naplnění podmínek řízení o ústavní stížnosti) k tíži, neboť postupoval v souladu s poučením soudu, byť nesprávným.

11. Uvedený přístup se tak především projevuje v tom, že Ústavní soud považuje lhůtu k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) proti rozhodnutí odvolacího soudu zpravidla za zachovanou, když její počátek odvíjí od doručení rozhodnutí o dovolání, byť toto dovolání nebylo vyčerpáno řádně. "S ohledem na eventuálně nesprávné poučení odvolacího soudu o jeho přípustnosti (tj. budou-li splněny podmínky plynoucí z ustanovení § 237 o. s. ř.), jímž se stěžovatel v souzené věci řídil, lze lhůtu k podání ústavní stížnosti považovat - s ohledem na princip právní jistoty - za zachovanou, bude-li tato podána do dvou měsíců od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání i v případě, že bude shledáno "objektivně" nepřípustným; možno dodat, že v případě "subjektivně" nepřípustného dovolání (tj. dovolání nepřípustného ve smyslu § 237 o. s. ř.) platí totéž pravidlo (viz § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu)" [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 397/06 ze dne 28. 3. 2007 (N 57/44 SbNU 733); nález sp. zn. IV. ÚS 3476/11 ze dne 31. 1. 2012 (N 25/64 SbNU 269); usnesení sp. zn. III. ÚS 911/16 ze dne 29. 3. 2016 či usnesení sp. zn. II. ÚS 2240/14 ze dne 16. 12. 2014]. Ostatně stejný přístup Ústavní soud použil i ve vztahu ke stěžovatelce a jí (současně s dovoláním) podané ústavní stížnosti, o níž bylo rozhodnuto výše citovaným usnesením sp. zn. III. ÚS 897/14. Stejně tak jej Ústavní soud uplatňuje i na situace, kdy stěžovatelé z důvodu nesprávného poučení opravný prostředek nepodali a ihned podali ústavní stížnost. Opačný přístup, na jehož základě by Ústavní soud striktně postupoval podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a takové ústavní stížnosti odmítal pro nepřípustnost [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], je třeba odmítnout jako zcela formalistický a nacházející se v extrémním nesouladu s požadavky spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 446/06 ze dne 21. 11. 2007 (N 200/47 SbNU 591); usnesení sp. zn. I. ÚS 2178/09 ze dne 4. 9. 2009 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2651/07 ze dne 6. 3. 2008].

12. Z výše uvedeného tak vyplývá, že za situace, kdy stěžovatelka byla nesprávně poučena o přípustnosti dovolání proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, o čemž byla od samého počátku přesvědčena, podání takového dovolání nebylo nezbytnou podmínkou řízení o ústavní stížnosti, jejíž nesplnění by založilo nepřípustnost takto podané ústavní stížnosti [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže však stěžovatelka, ač právně zastoupena, dospěla k opačnému závěru a rozhodla se podat proti rozhodnutí městského soudu takové dovolání, měla si být vědoma rizika, že důsledkem takového procesního postupu budou i náklady s ním spojené (soudní poplatek za dovolání, náklady za právní zastoupení).

13. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

14. Za těchto okolností nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s jejím zastoupením před Ústavním soudem, jelikož podle ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen tehdy, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2016


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 918/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies