III. ÚS 145/16

03. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Rudolfa Baláže, zastoupeného JUDr. Vladimírem Kozelkou, advokátem, sídlem Slezská 949/32, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2015 sp. zn. 29 Cdo 4251/2015, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. června 2015 č. j. 8 Cmo 117/2015-RD107 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 4. února 2015 č. j. C 1541/RD102/KSOS, Fj 40817/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a společnosti AGEUS, spol. s r. o., sídlem tř. 17. listopadu 45, Olomouc, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") byl ve výroku I zamítnut stěžovatelův návrh podle § 200db odst. 5 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), v tehdy rozhodném znění, na změnu zápisu (týkajícího se vedlejší účastnice) v obchodním rejstříku vedeném krajským soudem v oddílu C, vložce 1541, provedený na základě usnesení ze dne 11. 1. 2008 č. j. F 58618/2007, C 1541-298; tímto návrhem se stěžovatel domáhal, aby byl u něj jako společníka vedlejší účastnice zapsán splacený vklad 128 000 Kč a obchodní podíl 32 % (namísto dosavadního splaceného vkladu 28 000 Kč a obchodního podílu 7 %) a u Olomoucké golfové společnosti s. r. o. (dále jen "OGS") splacený vklad 220 000 Kč a obchodní podíl 55 % (namísto splaceného vkladu 320 000 Kč a obchodního podílu 80 %). Dále jím bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 60 014 Kč (výrok II). Krajský soud se totiž neztotožnil s názorem stěžovatele, že zápis v obchodním rejstříku je nesprávný z toho důvodu, že smlouva o převodu obchodního podílu, uzavřená mezi stěžovatelem a OGS, zanikla pro splnění rozvazovací podmínky (případně nenabyla účinnosti pro nesplnění odkládací podmínky).

3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") shora označeným rozhodnutím usnesení krajského soudu ve výroku I potvrdil, ve výroku II je změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 38 478 Kč, a dále uložil stěžovateli zaplatit jí rovněž náklady odvolacího řízení ve výši 4 356 Kč. Proti tomuto usnesení vrchního soudu stěžovatel brojil dovoláním, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl s tím, že není (ani) podle § 237 o. s. ř. přípustné, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dne 3. 7. 1997 uzavřel on, Ing. Alexander Kolář a Antonín Rozboj, jako společníci vedlejší účastnice, smlouvu o převodu části svého obchodního podílu na další společnici, společnost OGS. Na valné hromadě vedlejší účastnice, konané dne 7. 7. 1997, se všichni společníci dohodli na výstavbě golfového areálu ve třech etapách, přičemž po splnění každé z jednotlivých etap mělo postupně docházet na základě usnesení "valné hromady jednatelů" k postupnému převodu částí obchodních podílů v poměrech určených pro dokončení každé etapy zvláště. Pro případ, že termíny výstavby nebudou dodrženy, se (na této valné hromadě) OGS zavázala platit ve stanovených termínech na účet vedlejší účastnice "smluvní pokutu" ve výši 100 000 Kč za každý měsíc prodlení s tím, že pokud se tak nestane, ztratí OGS nárok na převedení příslušné části obchodního podílu, která jí měla připadnout za každou dokončenou etapu, přičemž toto ujednání mělo platit jen pro první dvě etapy. Dne 9. 11. 2007 proběhla valná hromada, která schválila převody částí obchodních podílů podle uvedených smluv, on (stěžovatel) hlasoval proti. Z ní byl pořízen notářský zápis č. j. NZ 386/2007, N 416/2007, v němž bylo - prý v rozporu se skutečností - zapsáno, že valná hromada rozhodla "i o předchozím rozdělení obchodních podílů". Na základě toho byl vedlejší účastnicí podán návrh na zápis do obchodního rejstříku, o němž krajský soud rozhodl shora zmíněným usnesením ze dne 11. 1. 2008 č. j. F 58618/2007, C 1541-298. Stěžovatel následně podal návrh na určení neplatnosti usnesení valné hromady, tento návrh byl pravomocně zamítnut v řízení vedeném před krajským soudem pod sp. zn. 30 Cm 24/2008.

5. Stěžovatel, jak dále uvádí, podal předmětný návrh na změnu zápisu v obchodním rejstříku, jemuž obecné soudy nevyhověly. Jejich rozhodnutím, proti nimž směřuje tato ústavní stížnost, předcházelo kasační usnesení ze dne 24. 1. 2012 č. j. 29 Cdo 3716/2010-475, v němž Nejvyšší soud vyslovil názor, že zápis z jednání valné hromady, konané dne 7. 7. 1997, splňuje formální náležitosti předepsané pro smlouvu o převodu obchodního podílu, a že z hlediska obsahového tento zápis obsahuje projev vůle společníků vystavět golfový areál ve třech etapách, současně uložil vrchnímu soudu posoudit, zda zápis vyjadřuje vůli účastníků smluv o převodu obchodního podílu změnit práva a povinnosti z těchto smluv, zejména podmínit řádné nabytí částí obchodních podílů OGS od ostatních společníků včasným ukončením jednotlivých etap, resp. včasným hrazením smluvní pokuty, s tím, že tak v dalším řízení bude třeba zjistit, zda každá složka jednotlivých etap výstavby je formulována tak, aby bylo zjistitelné, zda byla splněna nebo zda byl stanoven postup, kterým lze v tomto ohledu odstranit pochybnost, popř. zda ve stanoveném termínu došlo k jejich splnění, či zda vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty, resp. zda tato pokuta byla zaplacena.

6. Krajský soud dle stěžovatelova názoru postupoval podle těchto pokynů jen zčásti. Vyšel z toho, že vůlí účastníků smluv o převodu obchodních podílů a účastníků dohody na valné hromadě dne 7. 7. 1997 bylo změnit vzájemná práva a povinnosti ze smluv o převodu částí obchodních podílů ze dne 3. 7. 1997, konkrétně podmínit nabytí části obchodních podílů ukončením etap výstavby. Dále krajský soud dospěl k závěru, se kterým se ztotožnil vrchní soud, že otázku, zda bylo dílo dokončeno, nutno posuzovat z funkčního hlediska, které je třeba vázat pouze na "znormování hřiště". S tímto názorem se stěžovatel neztotožnil. Důvodem bylo, že není podstatné, zda je hřiště funkční z hlediska hráčského, ale také z hlediska práva toto hřiště využívat, kdy teprve na základě povolení příslušných úřadů bude zřejmé, zda hřiště splňuje stanovené parametry. Předmětem normování hřiště je změření hřiště a stanovení jeho obtížnosti, nikoliv posuzování splnění podmínek řádného užívání. Navíc v roce 2003 prý nebylo hřiště zcela dokončeno. Výklad vůle účastníků nemá proto dle stěžovatele oporu v pravidlech logiky.

7. Dále stěžovatel namítl, že soudy nižších stupňů vyloučily podmíněnost řádného nabytí částí obchodních podílů včasným uhrazením "smluvních pokut" společností OGS, a v této souvislosti jim vytknul, že daný výraz pojaly jako zajišťovací institut. Jestliže pak s poukazem na § 266 odst. 2 obchodního zákoníku vyvodily, že OGS žádnou povinnost neporušila, tato interpretace nese rysy tzv. přepjatého formalizmu, neboť zcela pomíjí ustanovení § 266 odst. 3 obchodního zákoníku. V této souvislosti stěžovatel upozornil, že OGS na sebe dobrovolně převzala závazek úhrady příslušných částek při prodlení s realizací etap výstavby a že - jak vyplynulo z řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 30 Cm 24/2008 (konkrétně z tvrzení vedlejší účastnice) - na jeho základě skutečně plnila. Současně stěžovatel namítl, že takto učiněný právní úkon, který se jeví jako neplatný, může být jiným právním úkonem - "inominátním závazkem". Pokud OGS tento závazek neplnila, nemohlo dle stěžovatele k převodu části obchodních podílů dojít.

8. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s postupem soudů nižších stupňů i v tom ohledu, že tyto, aniž by se zabývaly prodlevami v plnění jednotlivých etap a placením úhrad OGS ve prospěch vedlejší účastnice, vycházely ze stavu ke dni podání návrhu na zápis do obchodního rejstříku, resp. ke dni rozhodnutí o povolení zápisu, přičemž měly za to, že vše z jednotlivých etap bylo splněno. I kdyby byla pravda, že vše bylo splněno před rozhodnutím soudu, jímž byl zápis povolen, termíny splnění jednotlivých etap výstavby, jak plyne z provedených listinných důkazů, dodrženy nebyly. Formulace v zápise z valné hromady dne 7. 7. 1997, že smlouvy budou "vydávány" po splnění jednotlivých etap, dle stěžovatele neumožňuje výklad, dle něhož není rozhodné, kdy etapy budou splněny. Soudy se nejen neřídily výkladovými pravidly, ale také nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu. Vyloučení podmíněnosti řádného nabytí částí obchodních podílů OGS jejími úhradami ve prospěch vedlejší účastnice pak vyústilo v chybný závěr, že nedodržení termínů výstavby není sankcionováno ztrátou nároku na převod, a tedy že účinek převodních smluv nastal kdykoliv po dokončení té které etapy. Tyto závěry pro stěžovatele znamenaly "překvapivé rozhodnutí" a vedly k nenaplnění jeho "legitimního očekávání".

9. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel uvedl, že ustanovení § 243f odst. 3 o. s. ř. nezbavuje tento soud povinnosti vysvětlit své úvahy a zároveň dát odpovědi na právní otázky předestřené v dovolání, aby bylo zřejmé, v čem je tato otázka shodná či rozdílná s otázkou, kterou považuje za vyřešenou, apod. Tomuto požadavku Nejvyšší soud nedostál, a jeho rozhodnutí je v podstatě nepřezkoumatelné, neboť pouhý odkaz na judikáty nestačí. Navíc je napadené usnesení v rozporu s jeho předchozím rozhodnutím ze dne 24. 1. 2012 č. j. 29 Cdo 3716/2010-475, takže je pro něj "překvapivé". Současně stěžovatel upozornil, že nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157), na který dovolací soud poukázal, správnost výkladu odvolacího soudu nepotvrzuje, a že se dovolací soud zabýval otázkou "smluvní pokuty" striktně podle ustanovení § 544 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ačkoliv on (stěžovatel) argumentoval, že tento závazek nelze takto pojímat, ale že jde o závazek, který OGS dobrovolně převzala, bez ohledu na to, zda by plnění tohoto závazku bylo podmíněno porušením její povinnosti, přičemž dovolacím soudem předestřená rozhodnutí se otázkou dobrovolného přijetí závazku nezabývají, a žádná rozhodnutí dovolacího soudu, která by řešila otázku "konkurence" slovního vyjádření "smluvní pokuta" a dobrovolného převzetí závazku k plnění, zřejmě neexistují. Na odpovídajícím výkladu stojí otázka dokončenosti jednotlivých etap ve vazbě na kolaudaci a rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 128/2006, na které také dovolací soud odkázal, tuto otázku neřeší, přičemž podle stěžovatele právě kolaudace dovršuje dokončenost etap výstavby z hlediska funkčního. Nejvyšší soud tím, že vyloučil přípustnost dovolání, i když byly splněny jeho podmínky ve smyslu § 237 o. s. ř., měl zamezit stěžovateli v přístupu k tomuto soudu.

III.
Procesní podmínky řízení

10. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních podmínek řízení, přičemž shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti (resp. jeho relevantní část) a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

12. Ústavní soud musí předně připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

13. V ústavní stížnosti stěžovatel vyslovil nesouhlas se závěrem obecných soudů, že zápis v obchodním rejstříku, jenž byl proveden na základě usnesení krajského soudu ze dne 11. 1. 2008 č. j. R 58618/2007, C 1541-289 (viz sub 2), odpovídá právnímu stavu, a proto nelze vyhovět návrhu stěžovatele na jeho (zpětnou) změnu. Z hlediska tohoto závěru klíčovou byla otázka, zda byly splněny podmínky převodu (části) obchodního podílu (na základě smlouvy uzavřené dne 3. 7. 1997 mezi společníky vedlejší účastnice, tj. mezi OGS a mj. stěžovatelem), které (míněno podmínky) byly dohodnuty na valné hromadě konané dne 7. 7. 1997. Jak patrno z napadených soudních rozhodnutí, obecné soudy se každou z těchto podmínek, a to buď z hlediska její platnosti, anebo z hlediska jejího obsahu a následně (ne)splnění velmi podrobně zabývaly. Ústavní stížnost pak je ve své podstatě běžnou polemikou se skutkovými a zejména právními závěry, kdy stěžovatel opakuje své argumenty, které uplatnil v řízení před obecnými soudy, aniž by adekvátně (a často jakkoliv) zohlednil úvahy, jimiž obecné soudy na tyto argumenty reagovaly. Tím staví Ústavní soud právě do role "superrevizní" instance, která by měla danou kauzu ve svém celku znovu věcně posoudit. Jelikož však k tomu Ústavní soud oprávněn není, nemohou takto pojaté námitky ani založit opodstatněnost ústavní stížnosti.

14. Jde-li o jednotlivé námitky tak, jak je stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti, Ústavní soud uvádí na doplnění následující. Krajský soud dospěl v prvé řadě k závěru, že ujednání o "smluvní pokutě" je neplatné, neboť na straně OGS neexistovala povinnost, jejíž splnění mělo být zajištěno, protože uvedená společnost nebyla stavitelem areálu. Stěžovatel argumentoval v ústavní stížnosti tím, že předmětem dohody účastníků nebylo upravit smluvní pokutu, ale mělo jít o "dobrovolný závazek" OGS (resp. o inominátní dohodu). Na tuto argumentaci lze nalézt odpověď již v rozsudku vrchního soudu (viz str. 9), který se zabýval otázkou, čeho účastníci dohody ve skutečnosti zamýšleli dosáhnout, a dospěl k závěru, že dané ujednání mělo zajistit, aby nevznikly ze strany OGS problémy s financováním daného projektu. Tím byla dostatečně vypořádána stěžovatelova námitka, že nešlo o ujednání o smluvní pokutě ve smyslu § 544 občanského zákoníku. Dále vrchní soud dospěl k závěru, že předmětné ujednání (o takto pojaté smluvní pokutě) je neplatné pro neurčitost (konkrétně pokud jde o povinnosti OGS, kterou měla tato smluvní pokuta zajišťovat), a i kdyby platné bylo, uvedená společnost svou povinnost, jak byla vymezena výše, vůbec neporušila, protože financování zajistila, což stěžovatel nezpochybnil. Stěžovatel v této souvislosti sice poukázal na pozdější jednání účastníků (§ 266 odst. 3 obchodního zákoníku), představované placením smluvní pokuty, jak mělo vyplynout v řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. 30 Cm 24/2008, ovšem k závěru krajského soudu, že v průběhu řízení nebylo tvrzeno, že by k takové situaci došlo (a že to odmítl ve své výpovědi i Ing. Alexander Kolář), se již stěžovatel nijak nevyjádřil. Dlužno dodat, že i kdyby tomu bylo tak, jak stěžovatel tvrdil, mohlo by to mít vliv na výklad úmyslu smluvních stran (tj. z hlediska interpretace daného úkonu), nemohlo by to však změnit nic na jeho neplatnosti pro nedostatek písemné formy, neboť skutečný úmysl stran, jak jej vyjádřil vrchní soud (tj. vymezení smluvní povinnosti, jejíž porušení je sankcionováno), se do daného ujednání nepromítl (viz str. 12 rozsudku vrchního soudu). Kromě toho stěžovatel ponechal stranou závěry vrchního soudu, dle nichž, i kdyby dané ujednání bylo z výše uvedených hledisek platné, odporovalo by zásadám poctivého obchodního styku (§ 265 obchodního zákoníku), přičemž Ústavní soud v tomto závěru (prima facie) neshledal z hlediska ústavnosti nic závadného.

15. Dále obecné soudy vyšly z toho, že (odkládací) podmínkou účinnosti smlouvy o převodu části obchodního podílu stěžovatele na OGS bylo dokončení jednotlivých etap výstavby. Stěžovatel v principu tvrdil, že termíny dokončení jednotlivých etap nebyly dodrženy, a tudíž nárok OGS na převod části obchodního podílu vůbec nevznikl.
Uvedl-li však stěžovatel v této souvislosti, že obecné soudy vadně vycházely z toho, že (okamžik) dokončení jednotlivých etap výstavby nutno posuzovat z funkčního hlediska, a podstatné tedy není, kdy (a zda) došlo ke kolaudaci, zcela pominul skutkové závěry (primárně) krajského soudu, týkající se okolností výstavby golfového hřiště, z nichž zřetelně vyplývá, proč (resp. na základě jakých konkrétních skutečností) uvedený soud považoval zmíněné funkční hledisko za rozhodující, a stejně tak jsou patrny důvody, pro které stěžovatelovu argumentaci neshledal důvodnou. V tomto ohledu je také významné, že "dokončenost" každé z etap schválila postupně valná hromada vedlejší účastnice, jen v případě poslední valné hromady konané dne 9. 11. 2007 hlasoval stěžovatel proti, nicméně příslušné usnesení nebylo (v jiném řízení) shledáno neplatným. Z toho totiž plyne, že všichni zúčastnění (až na stěžovatele) považovali povinnost OGS (spočívající v zajištění finančních prostředků a potažmo vybudování golfového hřiště) k uvedenému datu za splněnou; stěžovatelovo tvrzení v ústavní stížnosti obsažené, že v roce 2003 chyběly závlahy greenů i odpališť u prvního devítijamkového hřiště, daný závěr nijak nezpochybňuje, i kdyby se zakládalo na pravdě. Stejně tak bylo dostatečně vysvětleno, co soudy nižších stupňů vedlo k závěru, že z hlediska účinnosti smlouvy o převodu části obchodního podílu nebylo podstatné, zda jednotlivé etapy byly dokončeny v termínech dle valné hromady ze dne 7. 7. 1997, jak stěžovatel tvrdil. Nadto stěžovatel opět zcela pominul argumentaci vrchního soudu, z níž plyne, že jiný závěr by byl nespravedlivý, s ohledem na to, že velikost stěžovatelova podílu na obchodním jmění vedlejší účastnice by měla být v původní výši 32 % bez ohledu na to, že v mezidobí OGS zajistila, že v majetku vedlejší účastnice je golfový areál vybudovaný s nákladem cca 150 mil. Kč; ostatně právě zde by Ústavní soud očekával ze strany stěžovatele nějaké vysvětlení, bez něhož se celá věc jeví tak, že stěžovatel, využívaje určitých nejasností v ujednání účastníků předmětných úkonů, se za pomoci argumentace, nesoucí rysy právního formalizmu, snaží pro sebe získat (v konečném důsledku) ekonomicky neadekvátní podíl na vedlejší účastnici, a to na úkor ostatních společníků. Jde-li o zbývající námitky, ty nemohou být opodstatněné, protože jsou postaveny na důvodnosti předchozí argumentace, které nebylo možno přisvědčit (viz sub 14).

16. Ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu možno uvést, že posuzování přípustnosti dovolání je výlučně věcí tohoto soudu (§ 239 o. s. ř.) a (i z tohoto důvodu) postačí jen stručné odůvodnění jím vydaného usnesení (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Jestliže stěžovatel uvedl, že rozhodnutí dovolacího soudu je "nepřezkoumatelné", Ústavní soud se s tímto názorem nemohl ztotožnit. Závěry dovolacího soudu je třeba posuzovat v návaznosti na závěry odvolacího (a potažmo nalézacího) soudu. Ty jednak dospěly k závěru, že úmyslem smluvních stran bylo dohodnout smluvní pokutu, a tudíž otázka, kterou stěžovatel zmiňuje v ústavní stížnosti (tj. "konkurence" mezi ní a "dobrovolným závazkem" OGS), se stala bezpředmětnou, a pokud jde o samotnou platnost ujednání o smluvní pokutě, z napadeného usnesení je zřejmé, že odvolací soud danou otázku po právní stránce posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Stěžovatel dále upozornil, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008 sp. zn. 33 Odo 128/2006, na který dovolací soud poukázal, otázku "dokončenosti" výstavby ve vazbě na kolaudační rozhodnutí neřeší. Jde však v podstatě o stejnou situaci, jako v případě předchozí námitky; otázka, jaká skutečnost je rozhodující pro posouzení "dokončenosti", závisí na obsahu ujednání stran, jak bylo zjištěno soudem odvolacím (potažmo nalézacím), kterou je třeba posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu, a to podle pravidel stanovených v zákoně a navazující judikatuře (zde představované citovaným rozsudkem), přičemž jejich porušení dovolacím soudem zjevně zjištěno nebylo a z ústavní stížnosti není ani zřejmé, jaká právní otázka by (v tomto směru) měla být dovolacím soudem přesně řešena.

17. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 145/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies