III. ÚS 3780/15

03. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, sídlem Valdštejnovo nám. 76, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015 č. j. 30 Cdo 2111/2015-39, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2014 č. j. 25 Co 223/2014-28 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. února 2014 č. j. 15 C 21/2013-31, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel podanou ústavní stížností ze dne 21. 12. 2015 napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 namítaje, že jimi byla porušena jeho základní práva na účinný prostředek ochrany před protiprávním jednáním orgánů veřejné moci a na náhradu újmy za toto protiprávní jednání orgánů veřejné moci, na spravedlivý proces, na přístup k soudu, na výkon spravedlnosti, na rovné zacházení a všeobecný zákaz diskriminace, jakož i na legitimní očekávání stěžovatele výkonu soudní moci v souladu se zásadou legality.

2. Přípisem ze dne 7. 3. 2016 vyzval Ústavní soud stěžovatele, prostřednictvím jeho právního zástupce, k odstranění vad podání s upozorněním, že v petitu navrhuje zrušení jiných usnesení. Na výzvu stěžovatel reagoval dne 22. 3. 2016 elektronickým podáním, obsahově zcela totožným s původním návrhem, tj. s rozporem mezi obsahem a petitem ústavní stížnosti, který tak nebyl odstraněn. Ústavní soud přesto posoudil ústavní stížnost podle jejího obsahu, když rozpor s petitem hodnotil jako výron stěžovatelovy nepozornosti, resp. nepozornosti jeho advokáta při sepisu této ústavní stížnosti s využitím jeho dřívějšího podání vedeného u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 2663/15.

3. Z ústavní stížnosti a z přiloženého usnesení Nejvyššího soudu plyne, že stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 2 v řízení vedeném pod sp. zn. 27 C 52/2012 domáhá náhrady nemajetkové újmy vzniklé protiprávním jednáním orgánu vedlejší účastnice, a to na základě tří zrušených rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 4 pro nepřezkoumatelnost odvolacím soudem. Žalobou vedenou pod sp. z. 22 C 192/2013 uplatnil stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu 2 nárok na náhradu škody na základě čtvrtého zrušeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 vydaného v témže řízení jako předchozí tři zrušené rozsudky. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 19. 3. 2014 č. j. 22 C 192/2013-19 řízení zastavil, městský soud toto rozhodnutí usnesením ze dne 9. 9. 2014 č. j. 25 Co 223/2014-28 potvrdil. Oba soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatel uplatňuje v tomto řízení tentýž nárok jako v řízení vedeném pod sp. zn. 27 C 52/2012, které stále probíhá, nově podaná žaloba je obsahově pouze doplněním tvrzení uplatněných již v dříve podané žalobě poukazem na další průběh řízení, přičemž se nemění žalobní požadavek. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 10. 2015 č. j. 30 Cdo 2111/2015-39 odmítl. V odůvodnění Nejvyšší soud připomenul, že již ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 dovodil: "Není-li řízení, ve kterém došlo k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno ke dni rozhodování soudu o tomto nároku, musí soud, a to prvního i druhého stupně, vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování ..." a výslovně uvedl, že stěžovatel " ... zjevně pomíjí, že obě řízení se odlišují pouze pokrokem v posuzovaném řízení, který plyne z pozdějšího podání jedné z žalob. Nicméně stále je posuzováno totéž řízení, kdy zkoumaným protiprávním skutkem nejsou jednotlivá zrušená rozhodnutí, ale nesprávný úřední postup žalované spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Jelikož soud při rozhodování o tomto nároku vychází ze stavu řízení ke dni svého rozhodování, nemohou další skutková tvrzení dovolatele plynoucí z postupu v posuzovaném řízení od podání žaloby v tomto řízení založit odlišnost skutkového stavu, resp. předmětu řízení. Soudy nižších stupňů se tudíž od dovolatelem uvedené ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nikterak neodchýlily, a tudíž dovolatelem vymezená otázka nezakládá přípustnost dovolání."

4. V ústavní stížnosti stěžovatel setrvává na svém názoru, že jde o jinou věc, jiný skutek, že nejde o stejný předmět řízení. Kromě jiného uvádí, že obou skutků se dopustily jiné osoby - jiné soudkyně (za jejichž protiprávní jednání i tak odpovídá vedlejší účastnice), a protože nejde o stejný skutek, nebyl odvolací soud oprávněn řízení o žalobě o náhradu škody zastavit. Za povinnost Nejvyššího soudu považoval zrušení obou usnesení. Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, svévolnou aplikaci "podústavního" práva mající za přímý následek protiústavní a tedy nepřípustný zásah do jeho základních práv a nepřípustný formalismus při rozhodování o žalobě o náhradu škody. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil požadavek, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení vůči obecným soudům.

5. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a přiloženým usnesením Nejvyššího soudu shledal Ústavní soud, že návrh je zjevně neopodstatněný.

6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). V posuzované věci je zcela evidentní, že postupem obecných soudů nemohlo dojít k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod. Zejména je nutno zdůraznit, že jeho právo na náhradu újmy za průtahy v soudním řízení, které dosud nebylo pravomocně ukončeno, nebylo nikterak omezeno. Trefně byla tato problematika vysvětlena ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, na které odkázal Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení napadeného ústavní stížností; závěry tohoto stanoviska jsou odborné veřejnosti dostatečně známé. Stěžovatelův postup, který tyto závěry nerespektoval, tak zbytečně vyvolal některé procesní úkony a individuální právní akty.

7. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Protože dochází k odmítnutí ústavní stížnosti, odpadá povinnost Ústavního soudu rozhodovat o stěžovatelově požadavku na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 3780/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies