IV. ÚS 3112/15

10. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Petra Tomana, zastoupeného Mgr. Janou Vlkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, směřující proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2014, č. j. 90 Co 103/2013-52, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného výroku, neboť má za to, že jím byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odstavci 3, v čl. 36 odstavci 1 a v čl. 38 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. října 2013, č. j. 49 C 603/2013-18, bylo zastaveno řízení ve věci. K odvolání rozhodl napadeným usnesením Městský soud v Praze tak, že odvolací řízení zastavil (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 1 936 Kč (výrok II.).

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že v jeho věci byla porušena zaručená práva, rozhodl-li soud bez jednání. S odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4167/12 a sp. zn. IV. ÚS 2319/11 navrhl, aby Ústavní soud jeho věc, byť bagatelní, projednal. Stěžovatel má za to, že soud vydal nesprávný nákladový výrok za situace, kdy stěžovatel nebyl účastníkem řízení, a soud tak rozhodl bez toho, že by stěžovateli poskytl možnost bránit se. Napadený výrok spočíval na nesprávném právním posouzení věci při současné absenci zavinění stěžovatele. Za vinu je mu kladena nevědomost o nepřípustnosti zvoleného postupu, respektive jeho opačný právní názor. Stěžovatel poukázal i na odlišný postup v obdobných věcech - viz usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 93 Co 35/2013 a především sp. zn. 93 Co 111/2013, které bylo později aprobováno a publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50/2014. Postup odvolacího soudu ve své věci proto považuje za nesprávný odklon od publikovaného rozhodnutí a s ohledem na uvedené okolnosti navrhl, aby Ústavní soud napadený výrok II. usnesení Městského soudu v Praze zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů a běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Předně se Ústavní soud zabýval formálními náležitostmi ústavní stížnosti. Stěžovatel svým podáním brojí proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2015, č. j. 90 Co 103/2015-52, k ústavní stížnosti však přiložil ústavní stížnosti obsahově odpovídající usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2014, č. j. 90 Co 103/2013-52. Jak Ústavní soud ověřil, údaje plynoucí z přiloženého usnesení byly správné, v ústavní stížnosti označené rozhodnutí nemělo ke stěžovateli ani k projednávané věci žádný vztah. Proto Ústavní soud vyhodnotil uvedené odchylky ve formě, datu rozhodnutí i ve spisové značce (č. j.) jako chyby v psaní, a nadále se zabýval rozhodnutím ve věci skutečně vydaným.

Z rozhodnutí Městského soudu v Praze se podává, že stěžovatel - advokát, byl zmocněn právnickou osobou k tomu, aby zastupoval fyzickou osobu, která právnickou osobu dříve pověřila vyhledáním advokáta a následným uzavřením smlouvy. Soud prvního stupně tuto konstrukci neakceptoval a dospěl k přesvědčení, že fyzická osoba není zastoupena v souladu s ustanovením § 24 a následných občanského soudního řádu, tedy jde o nedostatek podmínky řízení, a vyzval fyzickou osobu i stěžovatele k odstranění nedostatku (č. j. 49 C 603/2013-11, ze dne 4. září 2013). Ve stanovené lhůtě však nebyla tato vada odstraněna, a proto soud prvního stupně řízení shora uvedeným usnesením zastavil. Městský soud v Praze se zabýval odvoláním a závěry Obvodního soudu pro Prahu 5 posoudil jako správné; neztotožnil se přitom s rozhodnutím jiného senátu Městského soudu v Praze, sp. zn. 93 Co 35/2013, což v odůvodnění řádně objasnil.

Napadený nákladový výrok Městský soud v Praze odůvodnil odkazem na ustanovení § 146 odstavce 2, větu první, ve spojení s § 224 odstavcem 1 o. s. ř., a dovodil, že zastavení řízení zavinil ten, kdo bez řádné plné moci odvolání podal. Tímto podatelem byl stěžovatel, a proto soud rozhodl o jeho povinnosti zaplatit žalované náklady právního zastoupení.

Jakkoliv stěžovatel brojí proti nákladovému výroku a domáhá se jeho zrušení, odkázal i na rozhodnutí Městského soudu v Praze v obdobné věci, které bylo později přijato a publikováno, v němž soud interpretoval zmocnění shodně jako stěžovatel. Jak je ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek patrné, k publikaci došlo v č. 5/2014 (ročník LXVI), které bylo vydáno dne 21. června 2014, na č. l. 729/367. Je tedy zřejmé, že pro obdobné případy se rozhodnutí stalo relevantním judikátem až poté, co rozhodnutí v projednávaném případě nabylo právní moci. Není proto možné akceptovat stěžovatelovu námitku nedostatku respektu k platné judikatuře; nadto je nutné konstatovat, že v otázce správnosti rozhodnutí o zastavení řízení, by ani stěžovatel nebyl osobou oprávněnou.

Ústavní soud rovněž nepovažuje odkaz stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu jako relevantní. Stěžovatel tedy neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že odvolací soud zasáhl do jeho zaručených práv, jak je v ústavní stížnosti namítal. Městský soud v Praze vydal své rozhodnutí za neexistence odlišné závazné judikatury, řádně a důkladně je odůvodnil a o nákladech řízení rozhodl v neprospěch stěžovatele v souladu se zákonem. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení odvolacího soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3112/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies