IV. ÚS 1952/15

10. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Obvodního podniku bytového hospodářství v Praze 2, státní podnik "v likvidaci", se sídlem Karlovo nám. 315/6, Praha, zastoupeného Mgr. Alenou Hoškovou, advokátkou se sídlem Gorkého 502, Kladno, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. 7. 2014 č. j. 23 Co 253/2014-108 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 26 Cdo 752/2015-129, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 38 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 14. 11. 2013 č. j. 3 C 8/2013-62 tak, že požadavek žalobce (stěžovatele) na uložení povinnosti žalované zaplatit 105 000 Kč s přísl. se zamítá a stěžovateli bylo uloženo zaplatit žalovanému náklady řízení. Dále požaduje zrušit usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo podle § 241a odst. 1 o. s. ř. odmítnuto jeho dovolání.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že soud prvního stupně vyhověl žalobě stěžovatele, kterou se z titulu tzv. poddlužnické žaloby podle § 292 o. s. ř. domáhal zaplacení částky 105 000 Kč, která byla exekučně sražena ze mzdy povinného, avšak nebyla vyplacena věřiteli (stěžovateli), ale na základě zfalšovaného potvrzení insolvenčního správce ze dne 29. 11. 2010 byla vyplacena povinnému.

Krajský soud prvostupňové rozhodnutí změnil, neboť soud I. stupně vůbec nevyřešil otázku, zda by skutečně stěžovateli mohla být nějaká částka z provedených srážek ze mzdy vyplacena. Z dokazování přitom vyplynulo, že i pokud by předmětná částka nebyla vyplacena povinnému na základě zfalšovaného potvrzení, byla by použita na výplatu pohledávek vymáhaných prostřednictvím exekučních příkazů srážkami ze mzdy povinného s lepším pořadím. Soudní exekutor navíc vydal dne 21. 12. 2009 pod č. j. 129 EX 4715/09-9 exekuční příkaz jen na částku 7 650 Kč s příslušenstvím a pouze v takovém rozsahu mohl plátce mzdy povinného provádět srážky a pouze v tomto rozsahu mohl, nebýt jiných věřitelů a za splnění dalších předpokladů, dosažený výtěžek vyplatit oprávněnému. K vyplacení částky ve prospěch žalobce nemohlo dojít ani proto, že okamžikem zahájení insolvenčního řízení vůči dlužníku nastaly účinky uvedené v ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a provedené srážky nebylo možno vyplatit oprávněnému.

Tvrzení stěžovatele uplatněné v průběhu řízení, že pokud výtěžek ze srážek ze mzdy povinného neměl být vyplacen oprávněnému, pak taková částka měla být poukázána správci majetkové podstaty do insolvence vedené vůči povinnému a stěžovatel by tak byl úspěšný při uspokojování svého nároku v insolvenčním řízení, se vymyká žalobním tvrzením předkládaným v rámci poddlužnické žaloby podle § 292 o. s. ř. Zjevně jde o zcela jiný nárok, který nemohl být bez změny žaloby podle § 95 o. s. ř. projednán. Stěžovatel se svou novou verzí o případném úspěchu v konkurzním řízení zcela vybočil z předchozího žalobního tvrzení vycházejícího z aplikace poddlužnické žaloby a doplnění tvrzení podle ustanovení § 118a o. s. ř. již není namístě.

Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť dovolatel namítá pouze nesprávný procesní postup odvolacího soudu, který však sám o sobě nepředstavuje nesprávné právní posouzení věci (tj. jediný způsobilý dovolací důvod § 241a odst. 1 o. s. ř.) a vady, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, nejsou samy o sobě přípustným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že Nejvyšší soud se měl doručeným dovoláním věcně zabývat, neboť stěžovatel v něm tvrdil, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv, což podle judikatury Ústavního soudu samo o sobě představuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Krajskému soudu stěžovatel vytýká nesprávný procesní postup. Pokud krajský soud dospěl k závěru, že doplňující tvrzení stěžovatele v průběhu řízení nelze podřadit pod ustanovení § 118a o. s. ř., neboť šlo zjevně o zcela jiný nárok, měl rozhodnutí soudu I. stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu projednání. Svým postupem odvolací soud podle mínění stěžovatele zcela popřel dvouinstančnost řízení a porušil tak stěžovatelovo ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, neboť mu odepřel možnost přezkumu správnosti nových, resp. z pohledu soudu I. stupně dosud bezvýznamných skutkových zjištění, na nichž odvolací soud své rozhodnutí vystavěl.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud z obsahu dovolání založeného v připojeném spise ověřil, že podstatu dovolání stěžovatele představoval nesouhlas s postupem krajského soudu, který poté, co dospěl k závěru, že doplnění tvrzení stěžovatele nelze podřadit pod ustanovení §118 o. s. ř. a vyslovil (podle stěžovatele) předčasnou a neopodstatněnou domněnku o nedostatku aktivní legitimace stěžovatele v souvislosti s doplněnými tvrzeními, sám ve věci rozhodl, čímž podle stěžovatele porušil dvouinstančnost řízení.

Za daného stavu Ústavní soud nemá z hlediska ústavnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., přes jeho velmi stručné odůvodnění, výhrady. Dovolání je určeno výlučně k řešení právních otázek, ať již jde o otázky hmotného či procesního práva, a to včetně ochrany základních práv a svobod (usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13, nález sp. zn. I. ÚS 354/15). Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a současně je nezbytné, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., a aby vymezil důvod dovolání způsobem uvedeným v § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Ústavní soud pro úplnost dodává, že v dovolání uplatněný poukaz dovolatele na porušení jeho základních práv sám o sobě automaticky nezaručuje projednání dovolání, pokud není uplatněn způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., a pro vady dovolání tak nelze v řízení pokračovat.

Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání tak Ústavní soud ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou.

Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, Ústavní soud konstatuje, že podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

V projednávané věci je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, dovolání ve smyslu § 236 a násl. o. s. ř., na jehož vyčerpání je nutno ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu trvat. K vyčerpání procesních prostředků však nedochází podáním nepřípustného dovolání, jak se domnívá stěžovatel, ale je nutné, aby dovolání bylo řádně podáno a podloženo argumentací, což se v daném případě nestalo. Podání vadného dovolání je tak nutno postavit naroveň situaci, kdy dovolání bylo podáno opožděně nebo nebylo podáno vůbec. Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že stěžovatel uplatnil tento procesní prostředek k ochraně svých práv, avšak neučinil tak procesně správným způsobem, v důsledku čehož jej dovolací soud nemohl projednat a dovolání stěžovatele odmítl podle § 243c odst. 1 věta první o. s. ř.

Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž ústavní stížnost z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 3189/13, II. ÚS 2194/14, I. ÚS 1496/14, II. ÚS 810/15, II. ÚS 3288/14, I. ÚS 3046/12, II. ÚS 93/14, II. ÚS 2194/14 a další).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2016

JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1952/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies