IV. ÚS 2640/15

10. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti společnosti Helmuta Guichena, zastoupeného Mgr. Lucií Luhanovou, advokátkou se sídlem Chvalšinská 296, 381 01 Český Krumlov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015 č. j. 28 Cdo 5407/2014-177, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Průběh řízení před obecnými soudy a argumentace stěžovatele

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 8. 2015, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zajištěných čl. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Českém Krumlově po společnosti Akvaglas - Procházka, spol. s r. o., domáhal zaplacení částky ve výši 1 200 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, přičemž současně požádal o osvobození od soudních poplatků. Usnesením ze dne 18. 7. 2011 č. j. 5 C 171/2011-34 byla jeho žádost zamítnuta. Soud prvního stupně uvedl, že stěžovatel zřejmě bezúspěšně uplatňuje právo, poněvadž na něj byl prohlášen konkurs, který dosud nebyl skončen, přičemž pohledávka, jejíhož uspokojení se v řízení dožaduje, náleží do konkursní podstaty; věcnou legitimaci k jejímu vymáhání má tudíž pouze konkursní správce.

3. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 6. 10. 2011 č. j. 22 Co 1865/2011-50 stěžovatelem napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Shodně s ním konstatoval, že stěžovatel uplatňuje pohledávku náležející do konkursní podstaty, k jejímuž vymáhání nemá věcnou legitimaci. Zřejmá bezúspěšnost žaloby měla být dána rovněž tím, že stěžovatel evidentně není (spolu)vlastníkem nemovitostí, od jejichž vlastnictví se měl odvíjet jeho nárok na vydání bezdůvodného obohacení.

4. Usnesením ze dne 18. 5. 2012 č. j. 5 C 171/2011-86 následně Okresní soud v Českém Krumlově řízení ve věci samé zastavil pro nezaplacení soudního poplatku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

5. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 18. 10. 2012 č. j. 22 Co 1606/2012-94 k odvolání stěžovatele usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

6. Podáním ze dne 2. 1. 2013 požádal stěžovatel o ustanovení právního zástupce pro podání dovolání proti posledně uvedenému usnesení odvolacího soudu. Soud prvního stupně usnesením ze dne 11. 2. 2013 č. j. 5 C 171/2011-114 návrh stěžovatele na ustanovení zástupce zamítl s tím, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu potvrzujícímu zastavení řízení pro nesplnění poplatkové povinnosti není přípustné, tudíž by se ze strany stěžovatele jednalo o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v rozhodném znění.

7. Výše uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce pro podání dovolání bylo potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 18. 6. 2013 č. j. 22 Co 534/2013-123.

8. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 6. 2013 podal stěžovatel dovolání a požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Této žádosti bylo usnesením odvolacího soudu ze dne 17. 7. 2014 č. j. 22 Co 802/2014-155 vyhověno.

9. Následně podané dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015 č. j. 28 Cdo 540/2014-177 odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud poukázal na svoji ustálenou judikaturu, aprobovanou též judikaturou Ústavního soudu, dle níž dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, nebylo dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2012 přípustné, neboť se nejednalo o rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Soudy nižších stupňů tudíž postupovaly zcela korektně, když stěžovateli právního zástupce pro podání dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 10. 2012 neustanovily, neboť využití objektivně nepřípustného opravného prostředku je typickým příkladem zjevně bezúspěšného uplatňování práva. Argumentací, v níž stěžovatel rozporoval závěr odvolacího soudu ohledně nedostatku aktivní věcné legitimace pro podání žaloby, se Nejvyšší soud nezabýval, neboť řízení o předmětné žalobě bylo již pravomocně zastaveno, přičemž rozhodnutí o zastavení řízení nemohl dovolací soud přezkoumávat. Vyjádření se k této otázce by tudíž nemohlo mít dopad na řešení posuzované věci.

10. Stěžovatel napadl posledně zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížností, v níž rozporuje správnost jeho závěru o nepřípustnosti dovolání. Uvádí, že v původním řízení osvědčil, že žalovaná pohledávka nebyla součástí konkurzní podstaty, čímž doložil i svoji aktivní legitimaci. Ze strany obecných soudů se tudíž jednalo pouze o domněnku bezúspěšnosti uplatňování práva, která však nemohla být v právním státě potvrzena ani vyvrácena bez řádného projednání věci, v rámci něhož by se soudy zabývaly navrhovanými důkazy, listinnými podklady a navrhovanými výslechy svědků. Obecné soudy se však odmítly věcí meritorně zabývat a řízení zastavily účelově s poukazem na nezaplacení poplatku. Dodává, že splnění poplatkové povinnosti nebylo v jeho moci, neboť po prohlášení konkurzu již nedisponoval finančními prostředky společnosti. Nejvyšší soud se s těmito skutečnostmi nevypořádal. Uvedeným postupem měla být porušena jeho základní práva, zejména právo na přístup k soudu.

11. Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje, aby o ní nebylo rozhodnuto dříve, než Ústavní soud rozhodne ve věci sp. zn. I. ÚS 1714/15, neboť dané věci na sebe navazují, resp. aby Ústavní soud řízení o nyní projednávané stížnosti přerušil až do rozhodnutí v uvedené věci.

II.
Vlastní posouzení věci

12. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti; zároveň je však zjevně neopodstatněná.

13. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává v zájmu racionality a efektivity řízení Ústavnímu soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takovýto případ jde i v projednávané věci.

14. Stěžovatel ústavní stížností napadá usnesení Nejvyššího soudu, v němž uvedený soud přezkoumával závěr soudů nižších stupňů, dle nichž bylo dovolání proti usnesení potvrzujícímu zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku objektivně nepřípustné, a tudíž by podání takového dovolání bylo zjevně bezúspěšným uplatňováním práva. Vzhledem k tomu, že tyto závěry byly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž se nebylo důvodu odchylovat, neshledal dovolání přípustným. Byť stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení tohoto usnesení Nejvyššího soudu, jeho argumentace svým obsahem směřuje proti rozhodnutím, kterými mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků (tj. usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 18. 7. 2011 č. j. 5 C 171/2011-34, resp. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 10. 2011 č. j. 22 Co 1865/2011-50).

15. Nejvyšší soud však v napadeném usnesení neposuzoval a ani nemohl posuzovat, zda v původním řízení o žalobě byly splněny podmínky pro osvobození stěžovatele od soudních poplatků ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř., neboť tato otázka nebyla předmětem dovolacího řízení. Otázka osvobození od soudních poplatků byla postavena najisto pravomocným usnesením odvolacího soudu ze dne 6. 10. 2011, přičemž stěžovatel mohl v něm uvedené závěry (včetně závěru o zjevně bezúspěšném uplatňování práva v důsledku nedostatku aktivní legitimace) zpochybnit jedině včasnou ústavní stížností směřující proti tomuto usnesení. K námitkám týkajícím se splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků, uplatněným v pozdějších fázích řízení (včetně projednávané ústavní stížnosti), nemohl přihlížet ani Nejvyšší soud, ani Ústavní soud, neboť již nemohly mít dopad na řešení posuzované věci.

16. V rozhodnutí, které je napadeno současnou ústavní stížností, Nejvyšší soud posuzoval pouze to, zda soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s jeho rozhodovací praxí, když stěžovateli odmítly ustanovit právního zástupce pro podání dovolání proti usnesení potvrzujícímu zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku. V tomto rozsahu jej také může přezkoumávat Ústavní soud. Proti uvedenému rozhodnutí však stěžovatel v ústavní stížnosti nevznáší jakýchkoliv relevantních námitek. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud postupoval zcela v mezích své pravomoci a srozumitelným způsobem vysvětlil, proč se uvedeným dovoláním odmítl zabývat, přičemž zohlednil i judikaturu Ústavního soudu. Nedopustil se tedy svévole ani jakéhokoliv jiného kvalifikovaného excesu, který by opodstatňoval kasační zásah Ústavního soudu.

17. Z uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud o odmítnutí ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost. O návrhu na přerušení řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud nerozhodoval, neboť stěžovatelem tvrzený důvod k přerušení v průběhu řízení odpadl (ve věci sp. zn. I. ÚS 1714/15 bylo rozhodnuto dne 7. 10. 2015).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2016


Jan Musil v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2640/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies