IV. ÚS 546/16

10. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Zoji Fučíkové, zastoupené JUDr. Pavlem Zálišem, advokátem se sídlem Mariánské Lázně, Nádražní nám. 299/8, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 11. 2015 č. j. 64 Co 413/2015-198, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci částku 23 950,- Kč s příslušenstvím, jako dlužného nájemného a služeb spojených s nájmem. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že stěžovatelka uzavřela se žalobcem nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl byt ve vlastnictví žalobce. Stěžovatelka se zavázala platit nájemné a zálohy na služby spojené s užíváním bytu ve výši specifikované ve smlouvě, avšak nájemné a zálohy na služby za měsíce říjen 2012 až únor 2013 neuhradila.

Stěžovatelka rekapituluje dosavadní průběh řízení a tvrdí, že odvolací soud své rozhodnutí řádně, přesvědčivě a v dostatečném rozsahu neodůvodnil. Namítá především, že odvolací soud dostatečně neobjasnil, jaké úvahy jej vedly k jeho právním závěrům, a pouze se omezil na konstatování, že z provedeného dokazování plyne, že předmětný byt byl v době podpisu nájemní smlouvy právně volný. S tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasí a snaží se prosadit své tvrzení, podle kterého předmětný byt v uvedené době právně volný nebyl. Odvolací soud podle stěžovatelky napadený rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumal a s námitkami stěžovatelky se nevypořádal.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů přísluší ostatním soudům (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je do rozhodovací činnosti soudů oprávněn zasahovat jen tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud ověřil, že odvolací soud opodstatněně potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla stěžovatelka zavázána zaplatit žalobci částku 23 950,- Kč s příslušenstvím, když vycházel z jeho skutkových závěrů, podle kterých žalobce umožnil stěžovatelce nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se všemi námitkami stěžovatelky, které předložila i v ústavní stížnosti, řádně zabýval. Srozumitelně objasnil na základě jakých důkazů a úvah dospěl k závěru, že v době uzavření předmětné nájemní smlouvy byl byt právně volný a jeho pronajmutí stěžovatelce nic nebránilo, a námitka stěžovatelky o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy tak není důvodná.

Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo, neboť to přísluší výhradně těmto soudům. Není tak ani oprávněn přehodnocovat závěry odvolacího soudu, který shledal stěžovatelku povinnou k zaplacení předmětné částky. Zásah do práv, kterých se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává, shledán nebyl.

Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2016


JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 546/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies