IV. ÚS 436/16

10. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 436/16Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti K. Š., zastoupeného Mgr. Rostislavem Kovářem, advokátem se sídlem Praha 5, Plzeňská 2095/150, proti jinému zásahu spočívajícímu v postupu Krajského soudu v Ostravě, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti se stěžovatel s odvoláním na čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že Krajský soud v Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn. 77 T 7/2011 porušil ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a soudní ochranu tím, že od 4. 3. 2015 do 5. 2. 2016 nedoručil stěžovateli odsuzující rozsudek. Stěžovatel se dále domáhá, aby Ústavní soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě bezodkladně mu doručit písemné vyhotovení rozsudku.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2015 sp. zn. 77 T 7/2011 uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovatel ke Krajskému soudu v Ostravě podal stížnost na průtahy v řízení před tímto soudem spočívající v tom, že mu soud stále nedoručil písemné vyhotovení rozsudku. Předsedkyně Krajského soudu v Ostravě tuto stížnost vyřídila sdělením ze dne 18. 11. 2015, přičemž ji neshledala důvodnou, a v přípisu ze dne 23. prosince 2015 stěžovatele mj. poučila o možnosti podat podle § 174 a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, návrh na určení lhůty k provedení úkonu.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci, a ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.

Ústavní soud připomíná, že k odstranění průtahů v řízení slouží především právní úprava obsažená v § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"). Pokud tedy stěžovatel měl za to, že v předmětném řízení k průtahům docházelo, mohl podat návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu.

Využití institutu návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích přitom Ústavní soud považuje ve své judikatuře za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, pokud stěžovatel využitím ústavní stížnosti brojí proti nečinnosti či průtahům v řízení před obecnými soudy (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04, III. ÚS 246/06, II. ÚS 2401/13, II. ÚS 492/15 či I. ÚS 2269/15).

Stěžovatel byl Ústavním soudem dne 15. 2. 2016 vyzván, aby odstranil vady své ústavní stížnosti, mj. aby doplnil kopii rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva. Na tuto výzvu dne 23. 2. a 24. 2. 2016 dodal kopie výše zmíněných sdělení předsedkyně Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2015 a 23. 12. 2015, jímiž byla vyřízena jeho stížnost na průtahy v předmětném trestním řízení a stěžovatel poučen o možnosti podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Z uvedeného je možné dedukovat, že stěžovatel po vyčerpání stížnosti na průtahy podle § 164 zákona o soudech a soudcích dospěl k závěru, že proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícímu v nedoručení písemného vyhotovení rozsudku, již zákon procesní prostředek k ochraně práva neposkytuje a že návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích nepodal, což bylo potvrzeno sdělením místopředsedy Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. dubna 2016.

Za dané procesní situace je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel nedostál požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, neboť před jejím podáním nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv, podle jeho tvrzení porušených protiústavním zásahem Krajského soudu v Ostravě, jak to vyžaduje § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnuta.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2016


JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 436/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies