III. ÚS 731/16

10. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti AAA Auto International, a. s., sídlem Dopraváků 874/15, Praha 8 - Čimice, zastoupené Mgr. Janem Širokým, advokátem, sídlem Čihákova 26, Praha 9, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. října 2015 č. j. 25 C 202/2014-133, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníka řízení, a Jana Tomeše, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Vedlejší účastník se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") domáhal po stěžovatelce (resp. její právní předchůdkyni - společnosti AAA AUTO, a. s.) zaplacení částky 12 514 Kč s příslušenstvím jako slevy z kupní ceny individualizovaného osobního automobilu, který od ní zakoupil dne 20. 4. 2012. V žalobě uvedl, že při prohlídce vozidla v autoservisu byly na vozidle zjištěny vady, které reklamoval, avšak reklamace byla zamítnuta. Žalovaná částka měla odpovídat újmě vzniklé vlastníkovi vozidla s ohledem na náklady spojené s opravou vad a zhodnocení vozidla, kterou vyčíslil soudní znalec objednaný vedlejším účastníkem. V průběhu řízení vedlejší účastník omezil žalobu na částku 5 000 Kč. Po provedeném dokazování vynesl obvodní soud dne 7. 10. 2015 rozsudek č. j. 25 C 202/2014-133, kterým uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 5 000 Kč s příslušenstvím a na náhradě řízení státu částku 4 739 Kč; o náhradě nákladů bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Obvodní soud dospěl k závěru, že žaloba co do zbylé žalované částky je důvodná, že vada (únik kapaliny z hlavního brzdového válce) se na vozidle vyskytovala již v době prodeje a že šlo o vadu skrytou, za kterou stěžovatelka odpovídá.

II.
Argumentace stěžovatelky

2. Stěžovatelka podanou ústavní stížností požadovala zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku obvodního soudu. Tvrdila, že tímto rozsudkem se obvodní soud dopustil porušení práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tato ustanovení garantují právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, což v daném případě splněno nebylo, když se soud dopustil svévole při výkladu tzv. podústavního práva, a to extrémním způsobem a za zjevným účelem nadržování jedné ze stran sporu, která uplatňovala neoprávněný nárok, a nadto soud uvedla v omyl ohledně své majetkové situace, ve kterém jej po celou dobu sporu udržovala. Stěžovatelka má dále za to, že napadeným rozsudkem bylo zasaženo do jejího práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, když jí byla v rozporu s právem v souvislosti s prodejem vlastního majetku uložena povinnost zaplatit peněžitou částku vedlejšímu účastníkovi a České republice v situaci, kdy jí naopak jako vítězné straně měla být náhrada nákladů sporu přiznána, a do práva podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny, a to s ohledem na nedozírné následky, které by mělo všeobecné přijetí právního názoru soudu vyjádřeného v napadeném rozsudku na podnikání stěžovatelky v oboru obchodování s ojetými vozy.

3. V ústavní stížnosti stěžovatelka popsala průběh sporu vyvolaného žalobou vedlejšího účastníka, v němž se bránila tvrzením, že reklamovaná závada je projevem opotřebení věci a že za tuto závadu neodpovídá. Zdůrazňovala, že odpovědnost za vady je vyloučena u vad vyplývajících z obvyklého opotřebení věci, a je proto vyloučena bez ohledu na to, zda jde o vadu skrytou nebo zjevnou; v daném případě nešlo o vadu, ale o vlastnost zboží. Také připomněla, že vedlejší účastník udržoval soud v omylu o své majetkové situaci, protože až po skončení řízení vyšlo najevo, že předmětný spor mu financovala pojišťovna právní ochrany, přičemž stěžovatelce je známo, že v takových případech pojištěný (zastupovaný advokátem určeným a placeným pojišťovnou) před soudem uplatňuje i nedůvodné nároky. Stěžovatelka považovala předestřený názor soudu o její odpovědnosti z titulu skrytých vad (včetně doplnění, že zákonná výluka na opotřebení věci se vztahuje pouze na zjevné vady) za hrubě rozporný se zněním zákona a jeho konstantním výkladem. Podle jejího názoru se soud dopustil svévole při výkladu "podústavního" práva, a to v omylu vyvolaném vedlejším účastníkem, aby nemusel nést náklady řízení. Této svévole se dopustil při vědomí toho a též proto, že stěžovatelka v této věci neměla možnost odvolání, protože odvolací instance by napadený rozsudek nutně musela zrušit pro nezákonnost. Jako důkaz o postoji soudce a jeho přístupu k platnému právu demonstrovala citací z odůvodnění: "Vzhledem k tomu, že k 1. 1. 2014 bohužel nabyl účinnosti nepovedený občanský zákoník z. č. 89/2012 Sb. ..." Stěžovatelka v závěru potvrdila, že si je vědoma judikatury Ústavního soudu ohledně tzv. bagatelních věcí, má však za to, že její případ je tak extrémním, kdy zjevnou nespravedlnost, která uráží lidské cítění běžného člověka a právníka o to víc, nelze ji proto přejít a ponechat bez nápravy.

III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

4. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, které přísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

6. Předmětem sporu je částka ve výši 5 000 Kč, která je i podle judikatury Ústavního soudu bagatelní (§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř."). Již tato skutečnost sama o sobě zakládá dostatečný důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13, N 55/73 SbNU 89]. Na stěžovateli pak je, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a doložil), proč věc vyvolává, a to přes svou bagatelnost, v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14]. Taková relevantní tvrzení však ve stěžovatelčině ústavní stížnosti absentují. Její argumentace zůstává na obecné úrovni a plyne z ní nesouhlas s rozhodnutím soudu ukládajícím jí peněžité plnění. Z těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vyhodnotil přitom obsah ústavní stížnosti a napadeného rozsudku.

7. Ústavní soud má za to, že napadené rozhodnutí obvodního soudu obsahuje odůvodnění (§ 157 odst. 4 o. s. ř.), které nevykazuje žádné nedostatky dosahující intenzity nutné k tomu, aby se věcí meritorně zabýval. Nejde o případ, kdy by z odůvodnění (byť obsahujícího nadbytečné citace řady ustanovení právních předpisů) napadeného rozsudku nebylo zřejmé, proč obvodní soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Dále, závěr soudu lze z provedených důkazů (resp. skutkového stavu jím vyhodnoceného) dovodit, a to zejména z obsahu dvou znaleckých posudků (srov. konstatování, že jistě nelze považovat za běžné opotřebení situaci, kdy věc ztrácí funkčnost a pro další používání nezbytně vyžaduje opravu, že inkriminovaná vada se vyskytovala na vozidle již v době prodeje, šlo o vadu skrytou - str. 9 a 10 odůvodnění).

8. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 731/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies