III. ÚS 594/16

10. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. D. N., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem, sídlem Rooseveltova ul. č. 16, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2015 sp. zn. 11 Tdo 954/2015, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2014 sp. zn. 11 To 30/2014 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2014 sp. zn. 4 T 8/2013, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a), c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za který jej podle § 283 odst. 4 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku k trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Dále rozhodl o vině a trestu spoluobviněných a zabrání v rozsudku vyjmenovaných věcí.

3. Vrchní soud v Praze k odvoláním stěžovatele a spoluobviněných rubrikovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zrušil ve výrocích o vině a trestech ohledně všech obviněných a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za který mu podle § 283 odst. 4 za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou. Dále rozhodl o vině a trestu spoluobviněných.

4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu) odmítl.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy vycházely pouze ze dvou důkazů, a to z telefonního odposlechu, který je neurčitý a spíše hovoří v jeho prospěch, a z protokolu o sledování osob a věcí prováděného celní správou s absolutní nemožností identifikace osoby řídící vozidlo. Odmítly přitom důkazy navržené obhajobou a ani se o nich v napadených rozhodnutích nezmiňují, zatímco obžalobě vyhověly ve všech důkazních návrzích. Uvedené představuje porušení principu rovnosti "zbraní".

6. Stěžovatel zpochybňuje procesní použitelnost vzorku svého hlasu poskytnutého ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 9/2012 v řízení, ze kterého vychází nyní projednávaná ústavní stížnost. Zdůrazňuje, že jde o vzorek získaný před zahájením trestního stíhání. Uplatněná analogická aplikace ustanovení § 88 odst. 6 tr. řádu postrádá oporu v judikatuře. Vymezuje se rovněž proti názoru policejního orgánu vyslovenému při jeho výslechu, že trestní řád nic takového nezakazuje. Soudy se nevěnovaly jeho námitce, že hlasový vzorek byl odebrán při podání vysvětlení, tedy v době, kdy mu ještě nebylo možno poskytnout právní pomoc advokátem. S odkazem na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu konstatuje, že procesní použitelnost vzorku hlasu pro účely zkoumání fonetiky je možno zaznamenat až po zahájení úkonů v trestním řízení podle ustanovení § 160 a násl. tr. řádu, případně i ze záznamů protokolace podle ustanovení § 55a tr. řádu.

7. Za nestandardní označuje stěžovatel i povolení odposlechu telefonního čísla, které je přisuzováno jemu, aniž by tento telefonní přístroj byl u něj nalezen či bylo jinak prokázáno jeho užívání. Příkaz, kterým došlo k povolení odposlechu dne 22. 2. 2012, navíc byl do spisu založen až v lednu 2014, a to v kopii. Dále stěžovatel upozorňuje, že znalkyně podle vzorku hlasu jeho totožnost v rámci odposlechů hodnotila ve dvou případech stupněm dva (tedy 25 %) a ve třech stupněm tři (50 %); přesto byl soudy hlas připisován jemu.

8. Posléze stěžovatel vytýká, že protokol o sledování osob a věcí podle § 158d tr. řádu byl vyhotoven se značným časovým odstupem po provedeném sledování, což bylo odůvodněno nepravdivým tvrzením o utajení věci.

9. Soudy nevyslechly zaměstnance celní správy, který prováděl sledování, ačkoli stěžovatel odpovídající návrh učinil. Nalézací soud vyslechl pouze pracovníka provádějícího sledování dne 21. 2. 2012, nikoli dne bezprostředně následujícího, podle stěžovatele z toho důvodu, že pracovník provádějící sledování dne 21. 2. 2012 vnesl do celé kauzy zmatek a vyjadřoval se v rozporu s důkazy založenými ve spise. Výslech ke sledování dne 22. 2. 2012, dovozuje dále stěžovatel, je zásadní, neboť pracovník Celní správy České republiky (dále jen "celní správa") jej údajně spatřil toho dne při jízdě automobilem Jaguar na 71. km dálnice ... , přičemž ho bezpečně identifikoval ve vozidle jedoucím rychlostí 130 až 150 km/h, ačkoli jej nikdy dříve neviděl. Protokol o sledování osob a věcí v případě stěžovatele byl zpracován s odstupem cca šesti měsíců po provedení úkonu. K provedení výslechu přitom podle stěžovatele nebylo zapotřebí, aby celní správa zprostila svého pracovníka mlčenlivosti. Stěžovatel dále připomíná, že bezvýsledně navrhoval provést vyšetřovací pokus a výslech T. L. A.

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, pokud takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.

12. Přes odkazované ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.

13. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

14. V judikatuře Ústavního soudu bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

15. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.

16. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.

17. Základní východisko pro posouzení ústavněprávní konformity závěru o procesní použitelnosti vzorku hlasu stěžovatele představuje usnesení ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 2499/09, ve kterém Ústavní soud aproboval závěry odvolacího soudu konstatujícího, že i přes absenci výslovné právní úpravy, jakým způsobem má být získáván srovnávací materiál pro znalecký posudek z oboru audioexpertízy, lze vyvodit z ustanovení § 158 odst. 3 písm. f) tr. řádu, že pořizování zvukového a obrazového záznamu policejním orgánem k objasňování a prověřování skutečností důvodně nasvědčujících, že byl spáchán trestný čin, není zapovězeno. V odkazovaném případě se Ústavní soud zabýval situací, kdy hlasový vzorek byl pořízen od stěžovatele již v postavení obviněného. Ústavní soud nicméně uznal ústavněprávní konformitu takového postupu podle procesní úpravy § 158 odst. 3 písm. f) tr. řádu, přičemž dané ustanovení se uplatní i v postupu před zahájením trestního stíhání.

18. Pokud soudy upozornily i na určitou paralelu mezi použitelností odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu v jiné trestní věci za podmínek § 88 odst. 6 tr. řádu, přičemž by podle jejich názoru postrádalo logiku (či by neodpovídalo argumentaci a maiori ad minus), aby za shodných podmínek nebylo možno použít hlasový vzorek, pořízený se souhlasem stěžovatele (byť v postavení podezřelého), stojí za zmínku, že z ustálené judikatury (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. III. ÚS 1363/14 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 345/2003, 5 Tdo 1312/2007 a 11 Tdo 329/2008-I.) vyplývá, že trestní řád použití analogie připouští, dokonce se na použití tohoto právního institutu na mnoha místech sám odvolává (srov. např. § 138, § 206 odst. 3, 4, resp. § 235 odst. 2 apod.). Tento závěr - týkající se trestního práva procesního - nikterak nekoliduje s čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), resp. čl. 39 Listiny, podle nichž pouze zákon může určovat, co je trestným činem, a stanovit trest (nullum crimen, nulla poena sine lege), a trestní právo hmotné - vskutku - nesmí být aplikováno extenzívním způsobem v neprospěch obviněného, především prostřednictvím analogie. Současně existují z použití analogie v trestním právu procesním výjimky, zejména tam, kde z povahy konkrétního ustanovení vyplývá její nepřípustnost (resp. zákaz). To platí jednak pro všechna ustanovení, která umožňují zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických osob a rovněž v případech, kde trestní řád obsahuje taxativní výčet případů, na které se má konkrétní ustanovení aplikovat. Použití analogie, která je v trestním právu procesním jinak přípustná, je vyloučeno mj. v případech, kdy zákonná úprava výslovně a jasně stanoví pravidla aplikace určitého ustanovení tak, že nezůstává žádný prostor pro aplikaci takového pravidla na jiné, byť zdánlivě totožné či obdobné případy.

19. Výkladové závěry uplatněné soudy nelze pokládat za nepředvídatelné; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2007 sp. zn. 4 Tz 114/2006 a v širších souvislostech též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 6. 10. 2011 ve věci Soros v. Francie, stížnost č. 50425/06, odst. 58. Neobstojí ani úsudek, že při podání vysvětlení stěžovateli nebylo možné poskytnout právní pomoc (srov. § 158 odst. 5 tr. řádu).

20. Aniž by Ústavní soud vstupoval do polemiky s názory obsaženými v ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími v rovině, která z výkladových verzí je "správnější", nepovažuje soudy uplatňovaný právní závěr za protiústavní, neboť zjevně není excesivní, má logickou základnu a lze jej racionálně zastávat.

21. V souvislosti s námitkami ohledně hodnocení vzorků hlasu znalkyní (podle znalkyně PhDr. Marie Svobodové, Ph.D. nelze stupnici znaleckého hodnocení totožnosti hlasu převádět na procentuální vyjádření) a soudy odtud přijatých závěrů Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém (obecné) soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), v němž vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však v projednávané věci nedošlo.

22. Výhrady stran absence dalších důkazů, že předmětný telefonní přístroj užíval stěžovatel, ústavněprávní rozměr očividně postrádají. Výtka ohledně založení rozhodnutí, kterým byly povoleny odposlechy, do spisu až s prodlením a pouze v kopii zůstává situována toliko v rovině obecného tvrzení, kdy není zřejmé, k jakým závěrům relevantním z hlediska ochrany ústavnosti stěžovatel směřuje.

23. Jestliže soudy argumentovaly výsledky sledování osob a věcí, Ústavní soud připomíná, že se nejednalo o výlučný nebo rozhodující důkaz viny, přičemž soudy se důvěryhodností protokolu o sledování osob a věcí zabývaly rovněž formou jeho konfrontace se zjištěními vyplývajícími z jiných důkazních pramenů (srov. rozsudek Městského soudu v Praze, str. 14 - 15). Není důvod neodkázat na konstatování Nejvyššího soudu, podle kterého platí, že pokud stěžovatel argumentoval tím, že v související trestní věci byli pracovníci celní správy zproštěni mlčenlivosti, zatímco v projednávané věci nikoli, lze pouze připomenout, že není v moci soudu nařídit příslušným orgánům, aby své zaměstnance zprostily mlčenlivosti. Pakliže se tak nestane, je na soudu, aby zhodnotil důkazní materiál, jenž je k dispozici, a z něj vyvodil příslušné skutkové závěry.

24. Pokud učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podloženy, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.

25. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání, coby podaného z jiných než přípustných dovolacích důvodů [§ 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu], z ústavněprávních hledisek obstojí.

26. Považuje-li stěžovatel přezkum skutkových závěrů soudů nižších stupňů ze strany soudu dovolacího za nepřiměřeně omezený, stojí za zmínku, že právo na odvolání v trestních věcech je garantováno především čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Ústavní soud již několikrát v minulosti konstatoval, že Úmluva v tomto směru výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení, avšak ani Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12), vypořádá-li se odvolací soud dostatečně se všemi stěžovatelovými námitkami [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Ústavní soud považuje rovněž za vhodné připomenout, že sám ESLP dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude limitován toliko na otázky právní (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth v. Francie, stížnost č. 53183/99, oddíl 2) či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 12. 4. 2001 ve věci Waridel v. Švýcarsko, stížnost č. 39765/98).

27. Určující je, že dovolací soud respektoval nosné důvody nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), kde Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, jestliže uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci.".

28. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení, ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

29. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 594/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies