II. ÚS 685/16

10. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. P., zastoupeného Mgr. Jakubem Trčkou, advokátem se sídlem Spálená 21, Praha, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015, č. j. 35 Co 342/2015-285, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému rozsudku Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva, zaručená v čl. 10 odst. 2, čl. 11, čl. 32, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Předmětem řízení před obecnými soudy předcházejícího podání nyní projednávané ústavní stížnosti byla úprava výchovných poměrů a vyživovací povinnosti stěžovatele (otce) ve vztahu k nezletilým synům L. a M., jejichž matkou je K. P..

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 24. 6. 2015, č. j. 20 P 45/2013-256, k návrhu stěžovatele nově (oproti dřívější úpravě, přijaté na základě rozsudku téhož soudu ze dne 12. 3. 2014, č. j. 20 P 43/2013-146, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2014, č. j. 35 Co 230/2014-169) upravil výchovné poměry ve vztahu k nezl. L., jehož svěřil do výchovy stěžovatele (oproti předchozí střídavé výchově, která zůstala stanovena i nadále ve vztahu k nezl. M.), a současně nově upravil vyživovací povinnost stěžovatele i matky k nezletilým synům, kdy matce stanovil měsíční výživné ve vztahu k nezl. L. na částku 4.000 Kč s účinností od 27. 1. 2014, přičemž jí současně stanovil povinnost uhradit dlužné výživné za dobu od 27. 1. 2014 do 30. 6. 2014 v celkové výši 51.000 Kč, stěžovateli pak stanovil vyživovací povinnost ve vztahu k nezl. M. ve výši 1.000 Kč s účinností od právní moci rozsudku. Obvodní soud takto rozhodl, neboť s ohledem na dokazování provedené za účelem zjištění aktuální situace výchovných poměrů nezl. L. a výše měsíčních příjmů stěžovatele i matky nezletilých synů dospěl k závěru, že v dané věci jsou naplněny předpoklady ustanovení § 909 občanského zákoníku, tj. došlo k podstatné změně výchovných poměrů u nezl. L. Tu konkrétně soud spatřoval v tom, že nezl. L. měl v průběhu střídavé výchovy s matkou konfliktní vztahy, které vyústily v jeho trvalý odchod ke stěžovateli, přičemž v průběhu řízení zformuloval své přání zůstat trvale u stěžovatele s tím, že se nebrání kontaktům, příp. i krátkodobým pobytům s matkou a zejména se svým bratrem. Obvodní soud proto (s ohledem na jednoznačně formulovaný názor nezl. L. a názor kolizního opatrovníka) přistoupil ke změně jeho výchovných poměrů. V důsledku toho pak přistoupil i ke změně úpravy vyživovací povinnosti nezl. L. (ve smyslu ustanovení § 913 občanského zákoníku), když při stanovení vyživovací povinnosti matky přihlédl k prokázané skutečnosti, že nezl. L. fakticky již od 27. 1. 2014 pobývá u stěžovatele.

3. Proti tomuto rozsudku obvodního soudu podala matka nezletilých synů odvolání, v němž především nesouhlasila se změnou výchovných poměrů nezl. L., neboť byla toho názoru, že obvodní soud vůbec nezkoumal skutečnost, že negativní postoj nezl. L. k ní je důsledkem působení a vlivu ze strany stěžovatele. Současně pak zpochybňovala i úpravu vyživovací povinnosti, jak její ve vztahu k nezl. L., tak stěžovatele ve vztahu k nezl. M., když dle jejího názoru obvodní soud nedostatečně provedl dokazování za účelem zjištění skutečných příjmů stěžovatele a jeho schopnosti dosahovat příjmů vyšších.

4. Městský soud v Praze v rozsudku napadeném nyní projednávanou ústavní stížností toto odvolání matky shledal zčásti důvodným, a proto napadený rozsudek obvodního soudu změnil [ve smyslu ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."] ve výrocích, jimiž obvodní soud rozhodl jednak o vyživovací povinnosti matky k nezl. L., a to tak, že její počátek stanovil od právní moci rozsudku odvolacího soudu a současně rozhodl o tom, že dluh na výživném matce nevznikl, jednak o vyživovací povinnosti stěžovatele ve vztahu k nezl. M., kterou stanovil (zvýšil) na 2.000 Kč měsíčně. Ve zbylé části (včetně nové úpravy výchovných poměrů nezl. L.) jej potvrdil jako věcně správný ve smyslu ustanovení § 219 o. s. ř. Částečnou změnu rozsudku obvodního soudu městský soud odůvodnil tím, že obvodní soud "stanovil počátek vyživovací povinnosti matky na 27. 1. 2014, což je nepřípustné, neboť se jedná o datum předcházející datu posledního rozhodnutí ve věci. Odvolací soud totiž vydal dne 17. 6. 2014 rozsudek č. j. 35 Co 230/2014-169, kterým rozhodoval i o vyživovací povinnosti rodičů k nezletilým. Jedná se o překážku věci rozsouzené, která brání tomu, aby novým rozhodnutím bylo opět rozhodováno o výživném za dobu předcházející datu posledního rozhodnutí." Samotnou změnu stanovení počátku vyživovací povinnosti matky k nezl. L. (ode dne právní moci jeho rozsudku) pak městský soud odůvodnil tím, že "je třeba přihlédnout k tomu, že je zde pravomocná úprava, podle které nezl. L. je stále svěřen ve střídavé výchově obou rodičů, čemuž odpovídá i úprava výživného. To, že nezletilý a (stěžovatel) nerespektují pravomocné soudní rozhodnutí, neznamená, že je možné zpětně změnit výši výživného. (...) v posuzovaném případě je změna možná až v souvislosti s novou úpravou výchovy, ke které dojde nabytím právní moci výroku o svěření nezl. L. do výchovy (stěžovatele)" (str. 5 rozsudku). Změnu vyživovací povinnosti stěžovatele ve vztahu k nezl. M. v podobě zvýšení měsíčního výživného na 2.000 Kč pak městský soud odůvodnil zejména tím, že na základě provedeného dokazování a s přihlédnutím ke skutečnosti, že stěžovatel na základě dohody opustil předchozí zaměstnání, kde dosahoval vyšších příjmů, než ve stávajícím zaměstnání, je v "možnostech a schopnostech (stěžovatele) dosahovat příjmů alespoň částku 30.000 Kč v průměru měsíčně čistého."

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti i nadále polemizuje s právními závěry městského soudu, když vyjadřuje svůj nesouhlas s konkrétním způsobem, jakým bylo rozhodnuto jednak o počátku vyživovací povinnosti matky ve vztahu k nezl. L., v němž prý soud nijak nezohlednil skutečnost, že již od ledna 2014 nezl. L. fakticky pobývá u stěžovatele, který s tím také nese veškeré náklady, jednak o vyživovací povinnosti stěžovatele ve vztahu k nezl. M., když zde městský soud vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť nijak nezohlednil skutečnost, že stěžovateli příjmy klesly a stanovená výše vyživovací povinnosti tak není přiměřená.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení městského soudu nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje jednak s konkrétní úpravou vyživovací povinnosti matky ve vztahu k nezl. L., jednak s výší jemu stanoveného výživného ve vztahu k nezl. M., a obecně se způsobem, jakým městský soud za tímto účelem zjišťoval skutkový stav a hodnotil provedené důkazy. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy vyživovací povinnosti k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, v jaké konkrétní výši má být stanoveno výživné. Stěžovatel, navzdory svému tvrzení o povědomosti role Ústavního soudu, jej nicméně staví právě do této pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti předkládal v obdobném znění již v řízeních před obecnými soudy a ústavní stížnost tak fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy vyživovací povinnosti matky nezletilých, resp. jeho vyživovací povinnosti ve vztahu k nezl. M., jež byla vymezena městským soudem a s jehož právními závěry, toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem. Za ústavněprávní argumentaci přitom nelze považovat pouhé závěrečné konstatování, že rozhodnutím městského soudu došlo k porušení celé řady základních práv stěžovatele, avšak bez věcné souvislosti s nyní projednávaným případem stěžovatele.

8. K samotné polemice stěžovatele se způsobem, jakým městský soud nově vymezil úpravu vyživovací povinnosti rodičů nezletilých synů, nadto Ústavní soud zdůrazňuje, že obecně ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též ustanovení § 913 či § 915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy podle ustanovení § 120 o. s. ř.). Ústavní soud zároveň opakovaně ve své judikatuře vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)].

9. V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je vystaveno řízení o určení výživného, porušeny nebyly a nelze se tak ztotožnit s námitkami stěžovatele, že rozhodnutí obecných soudů porušují jeho právo na spravedlivý proces, neboť vycházejí z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, jsou nepřezkoumatelná a nedostatečně odůvodněná. Ústavní soud je naopak toho názoru, že jak obvodní, tak posléze i městský soud náležitě zjistily skutkový stav věci, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových pro posouzení otázky určení výše výživného stanoveného stěžovateli i matce nezletilých synů (majetkové poměry a finanční možnosti stěžovatele i matky nezletilých synů, schopnosti stěžovatele zajistit si zaměstnání s odpovídajícím příjmem a tedy dostat se ze stávající, jím namítané hmotné nouze či potřeby nezletilých přiměřené jejich věku).

10. Stejně tak se Ústavní soud neztotožňuje s polemikou stěžovatele, v níž zpochybňuje právní závěr městského soudu ohledně změny počátku vyživovací povinnosti matky nezl. L., byť nelze bez výhrad souhlasit s ne zcela dostatečně zdůvodněným závěrem městského soudu, z něhož vyplývá, že změna úpravy vyživovací povinnosti nezl. L. je možná až v souvislosti s novou úpravou výchovy, ke které dojde nabytím právní moci výroku o jeho svěření do výchovy stěžovatele. Takto kategoricky vyslovený závěr totiž dle Ústavního soudu vyvolává nesprávný dojem, že úprava vyživovací povinnosti a její změna je vždy vázána na úpravu a změnu výchovných poměrů nezletilého dítě, čemuž ovšem odporuje nejen rozhodovací praxe obecných soudů, v níž při rozhodování o vyživovací povinnosti musí být zohledněny aktuální potřeby nezletilého dítě vyžadující změnu vyživovací povinnosti, aniž by však nastala podstatná změna v jeho výchovných poměrech, ale i stávající úprava v občanském zákoníku, která uvedené aspekty výslovně odděluje, navíc připouští i možnost stanovit výživné zpětně ("za dobu nejdéle tří let zpět" - viz § 922 odst. 1), bez ohledu na potřebu změny úpravy výchovných poměrů. Uvedený nedostatek odůvodnění rozsudku městského soudu však dle názoru Ústavního soudu nedosahuje takové ústavněprávní intenzity, která by odůvodňovala kasační zásah ze strany Ústavního soudu, a to i s ohledem na skutečnost, že rozhodnutí obecných soudů o vyživovací povinnosti rodičů k nezletilým dětem nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy do budoucna nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení § 923 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů".

11. Ústavní soud se tak neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že ústavní stížností napadený rozsudek a jím konkrétně nově přijatá úprava vyživovací povinnosti rodičů ve vztahu k nezletilým synům porušuje jeho základní práva, a proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2016


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 685/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies