II. ÚS 480/16

10. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Otakara Müllera, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Doudou, advokátem se sídlem Tylova 242, Pelhřimov, proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 3. 9. 2014, č. j. 6 C 2/2014-42, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 3. 3. 2015, č. j. 15 Co 641/2014-70, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015, č. j. 21 Cdo 3819/2015-111, za účasti Okresního soudu v Pelhřimově, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, splňující podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Okresní soud v Pelhřimově zamítl jeho žalobu, kterou se domáhal náhrady škody spočívající ve ztížení společenského uplatnění ve výši 150 mil. Kč. Následně Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře potvrdil rozsudek soudu I. stupně a Nejvyšší soud poté odmítl dovolání pro nepřípustnost.

2. Předmětnou žalobu podal stěžovatel dne 6. 1. 2014 a odůvodnil ji tím, že byl u žalovaného (Škrobárny Pelhřimov, a. s.) zaměstnán od 1. 11. 2001 do 14. 1. 2008, přičemž v důsledku této práce bylo u něj zjištěno astma bronchiale, což jej značně omezuje v běžném životě. Tato žaloba však byla zamítnuta z důvodu promlčení, protože stěžovatel již v dopise ze dne 4. 5. 2009 žalovaného žádal o odškodnění nemoci z povolání, z čehož obecné soudy dovodily, že již tehdy věděl, že mu vznikla škoda a začala tak běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba, přičemž však svůj nárok uplatnil u soudu teprve po téměř pěti letech.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nesprávně posoudily problematiku promlčení nároku na náhradu škody za ztížení společenského uplatnění. Stěžovatel namítá, že až objektivní potvrzení existence nemoci z povolání je rozhodující právní skutečností, zakládající běh promlčecí doby pro uplatnění předmětného nároku. Pro toto potvrzení je přitom nutno, aby se zdravotní stav nemocného ustálil. Je proto logické, že pokud ke zjištění nemoci z povolání dosud nedošlo, nemohl vzniknout příslušný nárok a nemohla tedy začít ani běžet promlčecí lhůta. Dále stěžovatel poukazuje na údajně nesprávné posouzení problematiky vznesené námitky promlčení ve vztahu k dobrým mravům, jelikož za situace, kdy je vážně nemocen a jeho zdravotní i sociální situace je velmi nepříznivá (a to i z hlediska prognózy), považuje uplatnění námitky promlčení nároku "za krajně nespravedlivé, a jako takové v rozporu s dobrými mravy." Na základě těchto tvrzení stěžovatel namítá porušení stěžovatelova ústavně daného práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3804/2014), z níž v nyní projednávané věci obecné soudy vycházely, totiž vyplývá, že z hlediska posouzení běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty (§ 106 odst. 1 občanského zákoníku) pro uplatnění nároku z odpovědnosti za škodu je rozhodující okamžik, kdy se poškozený dozví o skutkových okolnostech, z nichž lze dovodit, který konkrétní subjekt je za škodu odpovědný, a že pro počátek běhu promlčecí doby není podstatná vědomost poškozeného o přesné výši škody, neboť ta se zjišťuje až v samotném soudním řízení.

6. V nyní projednávaném případě přitom Ústavní soud akceptuje závěr obecných soudů, že jestliže stěžovatel zaslal žalovanému již dne 4. 5. 2009 dopis, ve kterém se dožadoval náhrady škody způsobené nemocí z povolání, pak mu musely být jistě známy i základní skutečnosti, potřebné pro počátek běhu dvouleté subjektivní lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nemocí z povolání, tedy samotná existence takové škody a subjekt za ni odpovědný. Tvrzení stěžovatele, že se poškozený dozví o škodě až na základě vyjádření lékaře, resp. objektivního zjištění existence nemoci z povolání, se tedy jeví v nyní projednávaném případě jako nepřípadná, neboť stěžovatel již o vzniku škody logicky musel vědět, když se po žalovaném písemně domáhal její náhrady.

7. Z hlediska posouzení toho, zda byla námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, se Ústavní soud ztotožnil s názorem, vyjádřeným odvolacím soudem, tzn. že v tomto případě nedošlo k naplnění obecných principů, na základě kterých by bylo teprve možno vyslovit rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Institut promlčení je založen na právní zásadě vigilantibus iuris scripta sunt, tedy že právo přeje bdělým. V tomto ohledu jsou pro uplatnění jednotlivých práv dány lhůty, které se objektivně jeví jako dostatečné pro uplatnění onoho konkrétního práva, přičemž tato dostatečnost je ještě zajištěna dělením lhůt na objektivní a subjektivní lhůty, když subjektivní lhůty začínají běžet až teprve okamžikem, kdy jsou poškozenému známy všechny podstatné skutečnosti pro uplatnění daného práva. Prolomení této zásady je tak silným zásahem do právní jistoty subjektů, že aby k němu mohlo dojít, musí být okolnosti, rozhodné pro vyslovení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, v tak výjimečné intenzitě, aby tento zásah do právní jistoty ospravedlnily. Jak správně uvedl odvolací soud, tato výjimečnost by byla dána tehdy, když by se jednalo o zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčení ničím nezavinil a zánik nároku v důsledku promlčení by byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.

8. Takovouto výjimečnou intenzitu okolností rozhodných pro vyslovení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy však Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledal a proto považuje i tvrzení stěžovatele o nesprávném posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy odvolacím soudem za zjevně neopodstatněné. Jak totiž obecné soudy konstatovaly, nárok uplatněný dopisem ze dne 4. 5. 2009 žalovaný odmítl s tím, že není vůbec doložen. Žaloba k soudu byla poté podána až po pěti letech, přičemž však nelze dovodit, že by stěžovatel svůj nárok u soudu neuplatnil dříve z důvodů zdravotních anebo proto, že by to zavinil žalovaný. Již v roce 2009 totiž měl stěžovatel jeho zamítavé stanovisko a v průběhu promlčecí doby měl stěžovatel k dispozici rovněž rozhodnutí Nemocnice České Budějovice ze dne 31. 1. 2011, kterým však nemoc z povolání nebyla uznána. Rovněž žalobu na náhradu škody přitom podal stěžovatel bez toho, že by doložil, že trpí nemocí z povolání. V této věci proto nelze klást k tíži žalovanému, že by jakkoliv ovlivňoval aktivity stěžovatele z hlediska uplatnění nároku u soudu, v důsledku čehož došlo k promlčení nároku stěžovatele, resp. že by zde byly dány jiné významné okolnosti, které by stěžovateli bránily ve včasném uplatnění jeho nároku.

9. Ústavní soud tedy konstatuje, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2016


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 480/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies