II. ÚS 2877/15

12. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky České spořitelny, a. s., adresa Olbrachtova 1929/62, 140 00 Praha 4, zastoupené Mgr. Jiřím Tomolou, advokátem, se sídlem Platnéřská 4, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. června 2015, č. j. 39 Icm 158/2011, 12 VSOL 40/2015-178, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. června 2015, č. j. 39 Icm 158/2011, 12 VSOL 40/2015-178, v řízení o určení neúčinnosti právního úkonu a vydání plnění do majetkové podstaty, v němž stěžovatelka vystupovala na straně žalované, změnil usnesení soudu prvního stupně, jímž nebyl připuštěn vstup společnosti Pivovar HOLBA, a. s., do řízení na straně žalobkyně, tak, že vstup této společnosti jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně připustil. V poučení současně uvedl, že proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

3. Za uvedené situace podala stěžovatelka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ústavní stížnost, avšak současně podotkla, že navzdory dle jejího názoru nesprávnému poučení podala i dovolání.

4. Ústavní soud z insolvenčního rejstříku (https://isir.justice.cz) zjistil, že Vrchní soud v Olomouci vydal v rámci tohoto řízení dne 21. prosince 2015 opravné usnesení, v němž mj. opravil i znění poučení v ústavní stížností napadeném usnesení tom smyslu, že dovolání je za splnění podmínek v tomto poučení citovaných a vyplývajících z § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné. Dotazem u Nejvyššího soudu pak Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatelky směřující proti ústavní stížností napadenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci je u Nejvyššího soudu vedeno pod sp. zn. 29 ICdo 34/2016.

5. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

6. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že pokud byl mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

7. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. V projednávané věci stěžovatelka mohla napadnout rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jež v dané věci představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Přitom stěžovatelčinou povinností podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je tento procesní prostředek ochrany práv „vyčerpat“ před podáním ústavní stížnosti. Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka i navzdory původně nesprávnému poučení dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci skutečně podala. Tuto skutečnost Ústavní soud následně ověřil i dotazem u Nejvyššího soudu s tím, že věc je vedena u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29 ICdo 34/2016 a ke dni vydání tohoto usnesení nebyla dosud rozhodnuta. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne tedy stěžovatelce běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti bylo předčasné. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, protože pokud by její dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.

10. K tomu je konečně možné dodat, že i dovolání v civilním řízení je efektivním prostředkem nápravy porušení základních práv a svobod, a proto každý důvod k podání ústavní stížnosti je zároveň důvodem k dovolání. To je dáno tím, že základní práva a svobody jsou dle čl. 4 Ústavy České republiky pod ochranou soudní moci jako celku [srov. např. nález ze dne 8. června 2006 sp. zn. II. ÚS 304/04 (N 117/41 SbNU 469); nález ze dne 10. května 2007 sp. zn. III. ÚS 715/06 (N 78/45 SbNU 203); nález ze dne 10. května 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355); aj.].

11. S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona)

V Brně dne 12. května 2016


Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 2877/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies