III. ÚS 550/16

17. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti R. L., t. č. Vazební věznice P. O. BOX 7, 161 02 Praha 614 - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Viktorem Rytikovem, advokátem se sídlem nám. Míru 15, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015 č. j. 8 Tdo 1069/2015-60, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 4. 2015 č. j. 2 To 2/2015-1818 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2014 č. j. 52 T 3/2014-1731, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně uznán vinným ze spáchání zločinů zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let.

Zpronevěry se měl stěžovatel dopustit ve zkratce tím, že v rozporu s podmínkami smluv si jako advokát přisvojoval a používal pro vlastní potřebu finanční prostředky svých klientů. Úvěrového podvodu se měl ve zkratce dopustit uvedením nepravdivých informací při sjednání úvěrové smlouvy se společností Fio banka, a. s.

Stěžovatelovo odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí bylo ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci zamítnuto. Dovolání pak Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.

Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, jejíž podstata spočívá na tvrzeném extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, jakož i mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů.

Stěžovatel konkrétně namítá, že soudy přikládaly přílišnou váhu výpovědi M. Š. (bývalý zaměstnanec advokátní kanceláře), který se ve výpovědi sám přiznal z páchání trestné činnosti, zatímco důkazům předkládaným či navrhovaným obhajobou soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje i na postup při provádění výpovědi M. Š., kterému byla před výslechem zaslána k seznámení projednávaná žaloba a současně s ním měl být telefonicky konzultován i případný obsah jeho výpovědi.

Stěžovatel argumentuje, že soudy nikdy neobjasnily, proč uvěřily právě verzi svědka Š. a jaké skutečnosti je vedly k závěru o stěžovatelově vině. Skutečnosti chybějící v řetězci nepřímých důkazů si soudy údajně libovolně domýšlely a v některých částech spíše teoretizovaly o zřejmé nemožnosti stěžovatelem vysvětlovaného postupu.

Stěžovatel zdůrazňuje, že ve všech stádiích trestního řízení popíral, že to byl on, kdo uzavřel s klienty advokátní kanceláře smlouvy o úschově, že o procesu kontraktace úschov s těmito klienty věděl, jakož i to, že právě on přistupoval k jednotlivým bankovním účtům a s deponovanými prostředky nakládal. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popisuje způsob fungování advokátní kanceláře a vysvětluje, kdy se o podezřelých transakcích dozvěděl a proč pojal podezření, že za machinacemi s prostředky klientů stojí M. Š., se kterým následně ukončil pracovní poměr.

Stěžovatel uvádí, že bylo nezbytné zabývat se tím, kdo a jakým způsobem v každém jednotlivém případě manipulace s finančními prostředky prováděl, tedy kdo přistupoval k účtům kanceláře, z IP adresy kterého počítače k tomu docházelo a který zaměstnanec přístupový počítač využíval. Stejně tak mělo být důležité, prostřednictvím kterého konkrétního tokenu byl vygenerován jedinečný bezpečnostní kód, na jehož základě byl umožněn přístup do elektronického bankovnictví, a prostřednictvím kterého tokenu byl vygenerován kód k potvrzení elektronického příkazu k převodu finančních prostředků. Návrhy na provedení znaleckých posudků z oboru kybernetika však soudy neakceptovaly a odmítly také další důkazy, kterými se stěžovatel snažil zpochybnit svou vinu, a to aniž by svůj postup odůvodnily. Podle stěžovatele navíc soudy dostatečně nezjistily míru stěžovatelova oprávnění užívat finanční prostředky společnosti HOCHTIEF a MUDr. Minaříka.

Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřuje také v tom, že soudy v jeho neprospěch hodnotily skutečnost, že v přípravném řízení odmítl vypovídat, čímž postupovaly v rozporu s čl. 40 odst. 4 Listiny.

Stěžovatel konečně zpochybňuje závěry soudů týkající se zavinění (tyto námitky jsou nicméně založené na nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem) a ve vztahu k přečinu úvěrového podvodu se domáhá zásady subsidiarity trestní represe, neboť úvěr řádně splatil a bance nevznikla žádná škoda.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. Ústavní soud přitom se stěžovatelem nesouhlasí, že v projednávané věci k takto závažným pochybením skutečně došlo.

Ústavní soud naopak konstatuje, že závěry krajského soudu o stěžovatelově vině jsou přesvědčivé, logické a velmi pečlivě odůvodněné. Jelikož se skutkovým stavem krom nalézacího soudu dostatečně zabývaly i soudy odvolací a dovolací, postačí na jejich rozhodnutí v tomto směru odkázat.

Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv ani v tom, že soudy neprovedly všechny stěžovatelem navrhované důkazy. Ústavní soud souhlasí s vrchním soudem, že by provádění dalších důkazů bylo nadbytečné, neboť o zjištěném skutkovém stavu nepanují (oproti tvrzení stěžovatele) žádné pochybnosti, přičemž verze skutkového stavu, kterou se stěžovatel snažil navrhovanými důkazy prokázat, je zcela zjevně ve světle provedených důkazů neudržitelná (slovy krajského soudu absurdní).

Pokud se týče námitky porušení práva garantovaného čl. 40 odst. 4 Listiny, Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelovo předchozí mlčení (zejména však jeho pasivitu v době, kdy stěžovatel jakožto advokát pojal dle svých slov podezření o manipulaci s úschovami ze strany svědka Š.) soudy zohlednily pouze při posuzování věrohodnosti stěžovatelovy výpovědi. Ústavní soud v obecné rovině nevylučuje, že by postup soudů, které by z hlediska důvěryhodnosti obžalovaného braly přílišný ohled na jeho předchozí volbu ve věci nevypovídat, mohl za určitých okolností představovat porušení ústavně zaručených práv obžalovaného. V daném případě je nicméně zřejmé, že poukaz na stěžovatelovu předchozí procesní pasivitu byl argumentem zcela podpůrným, který neměl na prokázání stěžovatelovy viny vliv. Ostatně nevěrohodnost jeho výpovědi vyplývá mimo dalšího zejména z jeho jednání po údajném odhalení manipulace se svěřenými prostředky, které by i dle názoru Ústavního soudu nedávalo žádný smysl, pokud by osobou, která s finančními prostředky manipulovala, byl skutečně svědek Š., a nikoli stěžovatel.

K námitce ohledně postupu orgánů činných v trestním řízení před výslechem svědka Š. Ústavní soud uvádí, že v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti měl stěžovatel tuto námitku vznést v odvolání i dovolání. Jelikož tak neučinil, je tato námitka v ústavní stížnosti nepřípustná. To platí i o námitkách stran přečinu úvěrového podvodu, které měl stěžovatel vznést již v dovolání (k citované judikatuře Ústavního soudu se nicméně krajský soud ve svém rozsudku podrobně vyjádřil).

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2016


Jan Filip v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 550/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies