III. ÚS 1067/15

17. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti MUDr. Květoslavy Gergelyové, zastoupené Mgr. Evou Zhřívalovou, advokátkou se sídlem nám. Arnošta z Pardubic 11, 282 01 Český Brod, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2015, č. j. 21 Cdo 1165/2013-319, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2012, č. j. 51 Co 433/2011-274 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 12. 2010, č. j. 23 C 77/2005-231, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení a Univerzity Karlovy v Praze, se sídlem Ovocný trh 560/5, 116 36 Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupené JUDr. Jaromírem Kainem, advokátem se sídlem Pavla Švandy 13, 150 00 Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Řízení před obecnými soudy

Stěžovatelka se jako žalobkyně domáhala, aby byla vedlejšímu účastníkovi řízení uložena povinnost: 1) zrušit vypsání výběrového řízení na místo odborného asistenta pro oční kliniku dětí a dospělých 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze (dále jen " 2. LF UK"), Fakultní nemocnice Motol vypsané děkanem 2. LF UK v Praze dne 4. 10. 2002 ve Zdravotnických novinách, 2) zrušit výsledky výběrového řízení na místo odborného asistenta pro oční kliniku dětí a dospělých 2. LF UK v Praze, které se konalo dne 22. 11. 2002, 3) znovu rozhodnout o pracovní smlouvě žalobkyně uzavřené dne 23. 12. 1997 mezi žalobkyní a 2. LF UK v Praze, 4) uhradit žalobkyni náhradu nemajetkové újmy ve výši 1.200.000 Kč.

Stěžovatelka pracovala u vedlejšího účastníka na základě pracovní smlouvy ze dne 23. 12. 1997 jako odborná asistentka - učitel vysoké školy v pracovním poměru na dobu určitou, a to do 31. 12. 2000. Nástup do práce byl dohodnut od 1. 1. 1998 a původně sjednaný pracovní úvazek v rozsahu 0,6 byl dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 27. 10. 1998 s účinností od 1. 11. 1998 sjednán na plný pracovní úvazek. Dne 27. 10. 2000 změnou pracovní smlouvy bylo sjednáno prodloužení pracovního poměru stěžovatelky na dobu určitou do 31. 12. 2002. Uplynutím tohoto dne pracovní poměr stěžovatelky skončil.

Žaloba stěžovatelky před obecnými soudy byla založena na tvrzené diskriminaci, které se měl dopustit vedlejší účastník nepřípustným rozlišováním mezi stěžovatelkou a jejími mužskými kolegy. Stěžovatelka tvrdila, že v průběhu pracovního poměru ji sexuálně obtěžoval a šikanoval přednosta kliniky, stěžovatelka se začátkem května 2002 ohradila proti uvedenému jednání a sdělila uvedené skutečnosti na schůzi kolegia děkana. Dne 4. 10. 2002 děkan 2. lékařské fakulty vypsal na její pracovní místo výběrové řízení. Ve výběrovém řízení zvítězil jiný uchazeč. V žalobě před obecnými soudy tvrdila diskriminační zacházení nejen při vypsání výběrového řízení (na místa zastávaná mužskými kolegy na stejném úseku výběrové řízení vypsáno nebylo), ale i při jeho průběhu, resp. jeho výsledku (vybrán byl jiných uchazeč - muž). Jednáním vedlejšího účastníka byla ve značné míře snížena důstojnost a vážnost stěžovatelky na pracovišti i mimo něj, pouhé sjednání nápravy není postačující, a proto požaduje též náhradu nemajetkové újmy v penězích.

Soud prvého stupně první tři žalobní nároky odmítl, čtvrtý nárok zamítl, po zrušení rozhodnutí soudem odvolacím rozhodoval znovu a všechny žalobní nároky zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem. Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Dovolací soud posoudil jako dosud neřešenou otázku zásadního právního významu otázku vztahu výběrových řízení podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, a zásady rovného zacházení a zákazu diskriminace při uplatňování práva na zaměstnání. Dovolání tudíž shledal přípustným a po meritorním projednání je zamítl.

II. Tvrzení stěžovatelky

Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, rekapituluje svá tvrzení předkládaná obecným soudům a tvrdí porušení řady svých ústavně zaručených práv, a to konkrétně čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"') a čl. 1, čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Podstatou sporu je tvrzení stěžovatelky o diskriminaci ze strany vedlejšího účastníka v souvislosti s vypsáním výběrového řízení na místo zastávané stěžovatelkou, resp. způsobem výběru nového zaměstnance. Stěžovatelka tvrdí odlišné zacházení s ní, na straně jedné, a s jejími dvěma mužskými kolegy, kterým byla smlouva "automaticky" prodloužena bez výběrového řízení, na straně druhé.

Obecným soudům je v souvislosti s rozhodnutími o shora rekapitulovaných žalobních nárocích stěžovatelky vytýkáno nedostatečné zjištění skutkového stavu, resp. nedostatečné dokazování, nedůsledné přenesení důkazního břemene na vedlejšího účastníka a z toho plynoucí porušení rovnosti účastníků řízení, svévole při hodnocení důkazů, obecně formalistický přístup při řešení žaloby stěžovatelky, nezabývání se argumenty stěžovatelky, nedostatečné odůvodnění, resp. nepřezkoumatelnost rozhodnutí, vybočení ze zásady, že státní moc smí být uplatňována jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, v důsledku pak porušení práva na spravedlivý proces, práva na rovné zacházení a práva na lidskou důstojnost. Vedlejší účastník dle stěžovatelky neunesl důkazní břemeno, kterým by uvedený odlišný postup zdůvodnil a vyvrátil tak tvrzenou diskriminaci z důvodu pohlaví, soudy však chybně rozhodly v jeho prospěch.

III. Vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka

Obvodní soud pro Prahu 1 se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Městský soud v Praze plně odkázal na své rozhodnutí, jakož i na rozhodnutí soudu prvého stupně a soudu dovolacího a navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvádí, že námitky stěžovatelky jsou svojí povahou převážně vyjádřením nesouhlasu neúspěšného účastníka řízení s průběhem řízení před soudy, s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními, z nichž rozhodnutí soudů vycházejí; stěžovatelka na tomto základě předkládá vlastní skutkové závěry, od nichž odvíjí možnost odlišného právního posouzení věci samé. Obsah námitek směřujících proti vlastnímu rozhodnutí dovolacího soudu pak představuje (v podstatě již ve čtvrtém stupni) pokračování polemiky vedené v průběhu řízení před obecnými soudy a neumožňuje přisvědčit názoru stěžovatelky, že napadené rozhodnutí má ústavněprávní přesah. Protože nelze mít za to, že by napadeným rozhodnutím dovolacího soudu mohla být porušena ústavní práva stěžovatelky a že by soud postupoval v rozporu s hlavou pátou Listiny zakotvující "právo na soudní a jinou právní ochranu", není přezkoumání rozhodnutí Nejvyššího soudu z hlediska správnosti v něm vysloveného právního názoru přípustné. Nejvyšší soud tak navrhuje ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Vedlejší účastník je přesvědčen o tom, že žádné z práv uvedených v Listině nebylo porušeno. Obsah ústavní stížnosti je odrazem subjektivních pocitů stěžovatelky, ale vůbec neodráží objektivní postup soudů všech stupňů při projednávání její žaloby. V této souvislosti vedlejší účastník poznamenává, že je přesvědčen o tom, že rozhodnutí výběrové komise 2. LF UK bylo ryze odborné a správné. Rozhodně nehrálo při rozhodování komise roli to, že jeden z kandidátů je mužem a druhý ženou. Konečně o tom, že vedlejší účastník nikdy nečinil rozdíly mezi muži a ženami z důvodu jejich pohlaví svědčí např. skutečnost, že do funkce přednosty Oční kliniky dětí a dospělých 2. LF UK a FN Motol byla v rozhodném období vybrána na základě výběrového řízení žena. Před soudem bylo prokázáno, že i na jiných pracovištích bylo vypsáno výběrové řízení a že to tedy nebyla pouze pozice stěžovatelky, která měla být obnovena na základě výběrového řízení.

Členy výběrové komise byly osoby, které nebyly zaměstnanci 2. LF UK, i osoby, které sice byly zaměstnanci 2. LF UK či Fakultní nemocnice Motol, ale pracovaly na jiných klinikách či pracovištích, což dalo záruku maximální objektivity při rozhodování komise. Jednoznačně proto vedlejší účastník nesouhlasí s názorem stěžovatelky, že důvodem jejího neúspěchu v příslušném výběrovém řízení byla skutečnost, že je ženou. Stěžovatelka měla uzavřenu pracovní smlouvu na dobu určitou. K ukončení pracovního poměru se stěžovatelkou tak došlo v důsledku uplynutí času a její argumentace ohledně případného šikanování ze strany přímého nadřízeného přednosty kliniky, či následně dokonce ze strany vedlejšího účastníka, je zcela irelevantní. Vedlejší účastník neměl žádnou zákonnou povinnost prodloužit se stěžovatelkou její pracovní poměr na další období, a to ani na základě zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, v tehdy platném znění.

Vedlejší účastník dále odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu, které "dalo odpověď na všechny otázky, které byly v průběhu dlouhého soudního sporu ze strany stěžovatelky vzneseny". Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí.

IV. Replika stěžovatelky

Stěžovatelka se k argumentům účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení nevyjádřila.

V. Posouzení Ústavním soudem

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Úvodem Ústavní soud opakuje konstantní východisko své rozhodovací praxe, že není další instancí v soustavě soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud pak nemůže, nejsa další opravnou instancí, přehodnocovat hodnocení důkazů či korigovat závěry soudů v rovině podústavního práva. Nepřísluší mu opětovně hodnotit důkazy a přehodnocovat závěry obecných soudů, a to i kdyby se s hodnocením důkazů sám neztotožňoval, až na specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci, zejm. pak případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)].

Ústavní soud předesílá, že neshledal, že by v řízení před obecnými soudy došlo k procesním vadám, které by mohly mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Stejně tak závěry soudů, tak jak plynou z napadených rozhodnutí, nelze považovat za jsoucí v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.

K tvrzené nedostatečné soudní ochraně stěžovatelky před diskriminací ze strany vedlejšího účastníka je nutno uvést, že nelze zcela ztotožňovat situace při ukončování pracovního poměru zaměstnavatelem (např. z organizačních důvodů) jako tomu bylo ve stěžovatelkou zmiňovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1609/08 ze dne 30. 4. 2009 (N 105/53 SbNU 313) na straně jedné, a situace při ukončení pracovního poměru plynutím času jako v případě stěžovatelky, na straně druhé. Při ukončení pracovního poměru plynutím času, tj. při ukončení pracovního poměru na dobu určitou, neexistuje z povahy věci právní nárok na sjednání pracovního poměru nového.

V tomto kontextu je nutno posuzovat přístup obecných soudů k žalobním nárokům stěžovatelky v nyní posuzovaném sporu. Pokud soudy dovodily, že při ukončení pracovního poměru na dobu určitou je právem zaměstnavatele - vysoké školy dané místo opětovně obsadit na základě výběrového řízení či naopak prodloužit pracovní smlouvu bez tohoto řízení, je nutno případné námitky diskriminačního zacházení ve vztahu k právu na zaměstnání hodnotit právě v kontextu výběru nového zaměstnance na příslušné obsazované místo. Z dokazování před obecnými soudy vyplývá, že všichni členové výběrové komise se shodli na tom, že jim nebylo předem doporučováno, kdo má ve výběrovém řízení uspět, nebyla dána žádná pevná kritéria, zda to má být žena či muž. Uchazeč měl splňovat odbornost, tedy minimálně jednu atestaci, musel mít předpoklady pro pedagogickou a vědeckou činnost, být bezúhonný. Další kritéria byla subjektivní - členové výběrové komise měli vyjádřit svůj názor a případně doporučit či nedoporučit uchazeče na vypsané místo. Komise hodnotila u uchazečů jejich projev, vizi, která se týkala jak odborné, pedagogické, tak i vědecké činnosti. Komise rozhodla jednomyslně ve prospěch jiného uchazeče, nikoli stěžovatelky.

Z pohledu ústavního přezkumu nelze obecným soudům vytknout, že by z hlediska sdílení důkazního břemene v diskriminačních sporech nerespektovaly § 133a o. s. ř., tedy že by v důsledku porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces, rovnost stran či zákaz diskriminace. V řízení bylo prokázáno, že důvodem pro výběr jiného uchazeče na místo původně zastávané stěžovatelkou nebyla příslušnost stěžovatelky k ženskému pohlaví, ale okolnosti jiné. Jak již bylo zmíněno, v případě stěžovatelky nejde o ukončení pracovního poměru zásahem vedlejšího účastníka, ale plynutím času. Tvrzenou diskriminaci při vypsání výběrového řízení na místo zastávané stěžovatelkou (na rozdíl od jiných míst) tak nelze (z hlediska požadovaných pracovněprávních nároků) oddělovat od postupu vedlejšího účastníka při samotném výběrovém řízení, tedy od tvrzené diskriminační snahy vedlejšího účastníka zabránit stěžovatelce v dalším působení u vedlejšího účastníka z důvodu její příslušnosti k ženskému pohlaví. Zde však Ústavní soud dospívá k závěru, že z provedeného dokazování plyne, že vedlejší účastník unesl důkazní břemeno (výslechem všech členů výběrové komise) spočívající v prokázání, že důvody neúspěchu stěžovatelky, resp. úspěchu jiného uchazeče, neměly základ v příslušnosti stěžovatelky k ženskému pohlaví, ale v posouzení osobních a odborných kvalit uchazečů.

Stěžovatelce byla ostatně pracovní smlouva již jednou prodloužena bez výběrového řízení (27. 10. 2000), tudíž nelze tvrdit, že by přístup vedlejšího účastníka (spočívající v "automatickém" neprodloužení smlouvy po uplynutí pracovního poměru na dobu určitou) byl založen na důvodu příslušnosti stěžovatelky k ženskému pohlaví, tedy důvodu z hlediska ústavního zákazu diskriminace relevantního. Stejně tak tvrzená neochota vedlejšího účastníka nadále zaměstnávat stěžovatelku z důvodu, že je ženou, by musela korespondovat s postupem vedlejšího účastníka právě v průběhu výběrového řízení (které reálně o dalším uzavření pracovní smlouvy stěžovatelky rozhodlo), tedy korespondovat s určitou snahou zajistit, aby stěžovatelka opětovně na dané místo jakožto žena nenastoupila. Jak však bylo shora uvedeno, z provedeného dokazování výpověďmi všech členů výběrové komise vyplynulo, že kritérium pohlaví nebylo bráno v potaz, ani nebyl nikdo ze členů komise jakkoli v tomto směru instruován, naopak důvody neúspěchu stěžovatelky (a tedy neprodloužení její pracovní smlouvy) byly věcné, jakkoli se s nimi stěžovatelka neztotožňuje.

V kontextu žalobních nároků vznesených stěžovatelkou v rámci pracovněprávního sporu (zrušení výběrového řízení, zrušení výsledků výběrového řízení, opětovné rozhodnutí o pracovní smlouvě a přiznání finančního zadostiučinění), nelze z pohledu ústavnosti vytknout obecným soudům, že by se námitkou tvrzené diskriminace z důvodu pohlaví v uvedeném sporu dostatečně nezabývaly, resp. že by svá rozhodnutí o zamítnutí nároků stěžovatelky ústavně akceptovatelným způsobem nezdůvodnily.

Ústavní soud tak po zhodnocení argumentů stěžovatelky, vyjádření účastníků řízení i vedlejšího účastníka řízení, obsahu napadených rozhodnutí i obsahu spisu nemohl tvrzení stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv přisvědčit.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2016


Jan Filip v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 1067/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies