IV. ÚS 706/16

17. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti 1) Lukáše Paura a 2) Karla Paura, zastoupených Štěpánkou Brožovou, advokátkou se sídlem v Berouně, Husovo náměstí 44, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2015, č. j. 25 Co 422 a 423/2015-186, Okresního soudu v Berouně ze dne 8. 7. 2015, č. j. 118 C 3/2014-141, ve znění doplňujícího usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 4. 8. 2015, č. j. 118 C 3/2014-148, a Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2014, č. j. 25 Co 388/2014-83, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel dne 1. 3. 2016 ústavní stížnost splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi Jiřímu Hladkému 19 190 Kč s příslušenstvím. Podle stěžovatelů bylo postupem soudů zasaženo do jejich základních práv zakotvených v čl. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že vedlejší účastník Jiří Hladký byl stěžovateli napaden a byl mu vyražen zub; předmětem řízení před obecnými soudy byla náhrada za implantaci umělého zubu. Nalézací soud ve věci vydal platební rozkaz, proti němuž podali stěžovatelé v zákonem stanovené lhůtě odpor, následně nalézací soud žalobu zamítl. Odvolací soud však rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. V tomto řízení již nalézací soud žalobě vedlejšího účastníka vyhověl, což potvrdil následně i soud odvolací. Stěžovatelé namítají, že jim byla odňata možnost navrhnout další důkazy, právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, a rovněž že soud dostatečně nevycházel z jimi navržených důkazů.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením a nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Předmětem sporu bylo zaplacení 19 190 Kč s příslušenstvím, tudíž jde z hlediska mimořádného opravného prostředku o tzv. bagatelní spor. Vyloučením možnosti podání mimořádného opravného prostředku v případě soudních rozhodnutí, která se týkají peněžitých plnění nedosahujících určité hranice [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], dal zákonodárce zřetelně najevo, jaké případy nepovažuje za významné natolik, aby v nich vydaná rozhodnutí byla i za cenu eventuálních vad dále přezkoumávána v rovině právního řádu jako celku, natož pak v rovině konformity s ústavním pořádkem. Přesto považuje Ústavní soud za žádoucí, aby se vyjádřil k povaze některých souvisejících procesních otázek.

Podle stěžovatelů bylo primárně porušeno jejich právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Ustanovení čl. 38 Listiny garantuje právo na slyšení argumentů každé strany soudního řízení. Právo na vyjádření je důležitým prvkem racionality soudního rozhodování a má eliminovat situace, kdy účastník dostane první možnost vyjádřit se k úvahám protistrany i soudu až v rámci řízení o opravném prostředku. Do uvedeného práva mělo být zasaženo tím, že byl soud I. stupně při druhém projednání věci vázán závazným názorem soudu odvolacího podle § 226 odst. 1 o. s. ř. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na svůj nález sp. zn. Pl. ÚS 37/03, v němž vyslovil, že "vázanost soudu nižšího stupně právním názorem soudu vyššího je provedením ústavního principu na soudní ochranu a spravedlivý proces, jeho integrální součástí nikoli překážkou." Uvedené ustanovení není v rozporu s Listinou, jelikož nezbavuje soud vázanosti zákonem. Vázanost soudu nižší instance právním názorem soudu vyšší instance neznamená, že by nové rozhodnutí nebylo přezkoumatelné. Proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto v téže věci po zrušení rozhodnutí soudem odvolacím, lze podat opět odvolání.

Stěžovatelé dále napadají postupy obecných soudů při hodnocení a provádění důkazů. Na tomto místě je třeba zmínit zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), která je stěžejním procesním principem. Soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti - zároveň pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo. K odkrytí skutkového stavu je jim ponechána volnost, aby v rámci svého uvážení posoudily, které důkazy jsou věrohodné a které mají největší přínos k objasnění situace. Uvedená zásada neznamená, že by soud měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů tak činí (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 118/09). Principům spravedlivého procesu přitom neodporuje, pokud rozhodující soud podrobně nereaguje na každý jednotlivý projev nesouhlasu účastníka, jestliže přitom dostojí povinnosti vypořádat se se všemi námitkami pro řízení relevantními; z odůvodnění musí být zřejmé, z jakého důvodu nemůže obstát účastníkem uplatněná argumentace. Ústavní soud neshledal, že by závěry soudů byly v rozporu s těmito požadavky, a proto nespadá do jeho pravomoci tyto závěry přezkoumávat.

Napadenými rozhodnutími nebylo porušeno žádné z ústavně zaručených práv stěžovatelů, a proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 706/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies