II. ÚS 826/16

17. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Martina Langpaula, zastoupeného JUDr. Ondřejem Elterleinem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 846/1, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2015 č. j. 68 Co 441/2015-62 za účasti Městského soudu v Praze a Společenství vlastníků domu Zárubova 505/6, Praha 4, sídlem Zárubova 505/6, 142 00 Praha 4, IČ: 26754517 jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], ústavní stížnost, v níž tvrdil, že procesním postupem odvolacího soudu v rámci odvolacího řízení a ústavní stížností napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2015, č. j. 68 Co 441/2015-62.

2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodoval o žalobě podané stěžovatelem proti vedlejšímu účastníkovi o zaplacení příslušenství. Rozsudkem pro zmeškání ze dne 14. října 2015 č. j. 25 C 798/2013-50 rozhodl o částečném zastavení řízení o zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky ve výši 23 227 Kč od 12. 7. 2012 do 4. 4. 2013 ve výši 7,5% p. a. Dále nepřipustil změnu žaloby, aby žalovaný zaplatil žalobci částku 1 000 Kč z titulu neuhrazené spoluúčasti žalovaného na poskytnutém pojistném plnění, zavázal žalovaného zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení z částky ve výši 23 227 Kč od 21. 9. 2013 do 23. 9. 2013 ve výši 7,5% p. a. v kapitalizované výši 14,32 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a též zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 3 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta. Žalovaný podal proti výroku o náhradě nákladů řízení odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. prosince 2015, č. j. 68 Co 441/2015-62 změnil rozsudek soudu 1. stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 3 146 Kč do tří dnů od právní moci usnesení a z titulu náhrady nákladů odvolacího řízení uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 968 Kč, obojí do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jeho právního zástupce.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že mu postupem odvolacího soudu, který mu nezaslal podané odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení, aby se k němu mohl vyjádřit, a rozhodl sám bez ústního jednání, nebyla zajištěna rovnost účastníků daného soudního řízení a byla porušena zásada kontradiktornosti řízení, v čemž stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces. Rozhodnutí odvolacího soudu, kterým změnil výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení, dle stěžovatele přímo zasahuje do jeho majetkové sféry a vlastnického práva jako základního práva. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvedl, že povinnost doručovat odvolání proti rozhodnutí o nákladech řízení ostatním účastníkům řízení se přitom podává z ustálené judikatury Ústavního soudu. Nad rámec ústavní stížnosti uvedl stěžovatel též svůj právní názor na rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu ke změněné náhradě nákladů řízení.

4. Ústavní stížnost není důvodná.

5. Ústavní soud podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Na půdě Ústavního soudu nelze vést polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je mj. odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu až na výjimky nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci.

7. Stížnost směřuje proti části rozhodnutí, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Ústavní soud postupuje při posuzování problematiky nákladů řízení nanejvýš zdrženlivě, jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury, podle níž rozhodnutí o náhradě nákladů řízení - byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení - zpravidla nedosahuje intenzity umožňující porušení základních práv a svobod (viz například usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla dosáhnout ústavněprávní dimenze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících rozhodování o nákladech řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, I. ÚS 401/98, II. ÚS 252/99 a další). Pod takto vymezené postuláty však posuzovanou věc podřadit nelze.

8. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti není možno vyhovět ani návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 826/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies