III. ÚS 519/16

17. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N. G., zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2015 sp. zn. 2 To 86/2015, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2016 č. j. 11 Tvo 2/2016-31, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 2. 2016 a doplněnou podáními zdejšímu soudu doručenými dne 23. 2. 2016, a dále (po výzvách k odstranění vad návrhu) dne 8. 4. 2016 a dne 6. 5. 2016, stěžovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015 sp. zn. 2 To 86/2015, kterým bylo rozhodnuto, že dle § 30 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), nejsou v jeho výroku blíže označení soudci vyloučeni z vykonávání úkonů v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 2 To 86/2015. Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016 č. j. 1 Tvo 2/2016-31, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze.

2. Stěžovatel namítá, že rozvrh práce Vrchního soudu účinný ke dni 1. 8. 2014 byl vadný pro rozpor s § 42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), když nezajišťoval zákonem předpokládanou specializaci soudců, a zároveň jeho odst. 4, když umožňoval dotčení rozdělení věcí, ve kterých již byl učiněn úkon (rozhodnutím o stížnosti státního zástupce proti vrácení věci k došetření). Takto vadným rozvrhem práce mu pak byli vadně určeni soudci, kteří mají rozhodovat v jeho věci.

3. Pokud Nejvyšší soud uzavřel, že návrh na vyloučení soudce neslouží k řešení stěžovatelovy situace, jedná se sice o závěr po teoretické rovině správný, avšak řešení nabízené Nejvyšším soudem, totiž nechat se odsoudit, nastoupit výkon trestu a nesprávné obsazení senátu namítat v dovolání, které běžně nemá odkladný účinek, je dle názoru stěžovatele v rozporu s ústavním požadavkem nedotknutelnosti hodnot lidské důstojnosti a svobody. Trestní řád mu nedává žádnou možnost, jak se v průběhu soudního řízení odnětí zákonnému soudci efektivně bránit.

4. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces a na zákonného soudce zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.
5. Ústavní stížnost není přípustná.

6. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

7. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Princip subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.

8. Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písmeno d) Ústavy České republiky je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze zhojit jiným způsobem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jenž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, či teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, pokud by šlo o zásah do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby). Pak by, po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. O takovou situaci však v projednávaném případě nejde (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze 17. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 2602/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

9. Všechny procesní prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, jím před podáním ústavní stížnosti vyčerpány nebyly. Ačkoliv stěžovatel nemůže podat žádný opravný prostředek bezprostředně proti rozhodnutím, která ústavní stížností napadá, nutno upozornit na možnost podání opravných prostředků proti rozhodnutím vydávaným ve věci samé, včetně řízení dovolacího, když námitka, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, je i přímo předpokládána jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) trestního řádu (obdobně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2773/08, II. ÚS 2930/14, II. ÚS 1451/15, III. ÚS 665/15, II. ÚS 2291/15). Na možnost podání dovolání v tomto smyslu ostatně Nejvyšší soud ve svém ústavní stížností napadeném usnesení stěžovatele sám upozorňuje (viz jeho str. 3).

10. Pokud pak stěžovatel namítá, že dovolání je až mimořádným opravným prostředkem, který zásadně neodvrací povinnost nástupu trestu, nutno konstatovat, že takovýto stav není rozporný s žádnými ústavně zaručenými základními právy a svobodami stěžovatele, kdy z Listiny základních práv a svobod ani jiné součásti ústavního pořádku České republiky nutnost existence opravného prostředku k ochraně před stěžovatelem namítaným pochybením s výhradně "automatickým" odkladným účinkem nevyplývá. Pouhá skutečnost, že institut dovolání představuje až mimořádný opravný prostředek, neznamená, že by z hlediska ochrany základních práv a svobod bylo nástrojem neefektivním, potažmo nerelevantním. Naopak nutno zdůraznit, že vyčerpání tohoto opravného prostředku před podáním ústavní stížnosti je v judikatuře Ústavního soudu preferováno zcela jednoznačně (srov. i stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, č. 40/2014 Sb., dle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání).

11. Vzhledem k výše uvedenému musel Ústavní soud považovat ústavní stížnost za nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2016


JUDr. Radovan Suchánek v. r.
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 519/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies