IV. ÚS 271/16

17. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Stanislava Havla, zastoupeného JUDr. Janem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Majakovského 1517/10, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2015 č. j. 28 Co 104/2009-274 ve výroku II, IV a V, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 1. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručený čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutí soudu, kterým mu byla uložena povinnost nahradit žalobkyni náhradu škody s přísl. a náklady řízení, je v rozporu s principem práva na spravedlivý proces. Vyslovil přesvědčení, že závěry odvolacího soudu nejsou v souladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nevyplývají z provedených důkazů a nejsou seznatelné úvahy soudu o jejich hodnocení. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, protože odvolací soud jen povšechně odkazuje na podklady ve spise či rozpis. S námitkami stěžovatele o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně se odvolací soud řádně nevypořádal a zcela absentuje řádné hodnocení provedených důkazů.

3. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a vyslovil přesvědčení, že absence řádného odůvodnění a nepřezkoumatelnost předmětného rozhodnutí odvolacího soudu zakládá současně jeho protiústavnost.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že shora citovaným rozsudkem odvolacího soudu bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy), a proto navrhl jeho zrušení.

5. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 4 C 47/96. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat. Ústavní soud stručně uvádí obsah napadených rozhodnutí.

6. Právní předchůdkyně žalobkyně Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Marie Šmerdová, se žalobou ze dne 27. 11. 1995 domáhala zaplacení náhrady škody ve výši 44 300 Kč s přísl. na základě žalobních tvrzení, že v červenci roku 1995 zakoupila od stěžovatele materiál - tkaninu Deina UNI/NAT. Tato tkanina vykazovala po zpracování neodstranitelné estetické vady. Dodavatel reklamaci žalobkyně uznal, vystavil dobropis na 70,4 m látky a zároveň se třemi pánskými obleky materiál odebral zpět. Žalobkyně požadovala úhradu škody 44 300 Kč, která se sestávala z
a) částka 7 437,40 Kč jako náhrada zpracované látky
b) částka 36 862,60 Kč související škoda (ušití pánských obleků, příprava materiálu, mzdy a režijní náklady).

7. Od podání žaloby dne 27. 11. 1995 řízení před soudem nalézacím i odvolacím probíhalo opakovaně, neboť odvolací soud věc rušil a vracel nalézacímu soudu k doplnění dokazování. Okresní soud v Jihlavě rozhodl rozsudkem ze dne 13. 5. 2008 č. j. 4 C 47/96-184 tak, že výrokem I. stěžovateli uložil uhradit právní předchůdkyni žalobkyně částku 7 437,40 Kč s přísl. jako náhradu látky, kterou použila na ušití obleků a ve výroku II. částku 36.862,60 Kč s přísl. jako náhradu související škody. III. výrokem uložil stěžovateli nahradit náklady řízení žalobkyně ve výši 36 199,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání. V průběhu odvolacího jednání žalobkyně zemřela (23. 1. 2010), odvolací soud přerušil řízení a dále pokračoval po nabytí právní moci rozhodnutí o dědictví po Marii Šmerdové s procesním nástupcem Českou republikou - Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových.

8. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Brně, který ve výroku I. co do částky 7 437,40 Kč s přísl. potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Ve výroku II. v částce 24 519,40 Kč s přísl. částečně potvrdil předcházející výrok a v částce 12 343,20 Kč pak změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Stěžovateli uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady dosavadního řízení ve výši 17 860,70 Kč (výrok IV.) a současně ho zavázal k úhradě odvolacího řízení ve výši 1 398,60 Kč (výrok V.).

9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

11. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].

12. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

13. Toto právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a využil mimořádný opravný prostředek, jímž je ústavní stížnost. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, seznámit se se znaleckými posudky, klást dotazy znalcům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

14. V ústavní stížnosti stěžovatel k tvrzenému porušení tohoto práva konkrétně uvádí pouze tolik, že obecné soudy nevyhodnotily předložené důkazy objektivně, a podcenily ty, jež svědčily o tom, že stěžovatel za škodu neodpovídá. Toto tvrzení však vyjadřuje pouze nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů učiněným obecnými soudy, a bez dalšího z něj zásah do jím dovolávaných základních práv a svobod přirozeně nevyplývá.

15. Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzením stěžovatele uvedeným v ústavní stížnosti o vadách důkazního řízení a v podrobnostech poukazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (č. l. 12 - 13). Odvolací soud v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. hodnotil důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Odvolací soud rozhodl v této věci po velmi rozsáhlém důkazním řízení, že stěžovatel odpovídá za škodu a z obsahu rozhodnutí je zřejmé, že soud přihlédl k uplatněným požadavkům žalobkyně a námitkám stěžovatele. V průběhu řízení byl vypracován mimo jiné znalecký posudek znaleckého ústavu - Textilního zkušebního ústavu v Brně, jenž byl doplněn a k jeho závěrům vyslechnut jeho zpracovatel. Dále bylo provedeno rozsáhlé dokazování listinami dokládanými v průběhu řízení oběma stranami a rovněž tak k návrhu účastníků byla vyslechnuta řada svědků, jež se tehdy na věci podílela.

16. Odvolací soud, s poukazem na shora uvedené skutečnosti, kdy žalobkyni byla dodána látka v I. jakosti, neshledal na její straně žádné spoluzavinění, jímž by se podílela na nezjištění závady. Žalobkyni nelze klást za vinu, že použila vadnou látku na výrobu obleků, kdy ani nebyla technicky schopna vady látky zjistit. Zhotovené výrobky prokazatelně od ní odmítly dva podnikatelské subjekty odkoupit právě z důvodu vadnosti materiálu dodaného žalovaným.

17. V daném případě tak odvolací soud, shodně se závěry soudu I. stupně, shledal odpovědnost stěžovatele za takto vadně dodané zboží žalobkyni, jenž je tak povinen nahradit žalobkyni náklady vzniklé dodáním této vadné látky a dále nahradit škodu, jež žalobkyni vznikla tím, že z této vadně vyrobené látky ušila oděvy v rozsahu, jak je uváděno v odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně. Odvolací soud se tak v prvé řadě shodl se závěry soudu I. stupně o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobkyni náhradu ve výši 7 437,40 Kč z titulu odpovědnosti za vady při 100 % slevě, neboť žalobkyně v průběhu řízení prokázala, že vadnou dodanou látku použila na pánské obleky. Odvolací soud se však neshodl se závěry soudu I. stupně, jde-li o další celkový nárok žalobkyně na zaplacení částky 36 862,60 Kč, k níž soud uvedl, že uvedená částka představuje vynaložené náklady za ušití oděvů v rozsahu 23 184 Kč (za ušití 24 ks reklamovaných sak, 13 ks reklamovaných kalhot a dále režijní náklady na výrobu reklamovaných sak a kalhot). Odvolací soud nepřiznal žalobkyni nárok na úhradu daně, ale považoval za důvodný nárok na úhradu nevyužité vadné látky.

18. Ústavní soud uzavírá, že jak je vidět z obsahu ústavní stížnosti - stěžovatel setrvává v argumentaci na úrovni toliko práva podústavního. Ústavní soud je však orgánem ochrany toliko ústavnosti, nikoli "běžné" zákonnosti. Stěžovatel tedy nepředkládá argumentaci ústavněprávní, čímž důsledně staví Ústavní soud do role, která mu nepřísluší, tedy do pozice další instance v soustavě soudů obecných (čl. 83 Ústavy). Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla.

19. Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2016


Jan Musil v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 271/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies