IV. ÚS 614/16

17. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Petra Rotha, zastoupeného Mgr. Milanem Kružíkem, advokátem se sídlem Brno, Běhounská 2/22, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016 č. j. 30 Cdo 2940/2015-162, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ze spisového materiálu vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 16. 10. 2014 č. j. 20 C 47/2014-80 přiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků (výrok I) a zamítl jeho návrh na ustanovení zástupce pro řízení (výrok II). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 1. 2015 č. j. 69 Co 495/2014-96 usnesení soudu prvního stupně v zamítavém výroku o návrhu na ustanovení zástupce pro řízení potvrdil. Stěžovatel podal dovolání nejen proti usnesení odvolacího soudu, ale také proti usnesení soudu prvního stupně. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že řízení o dovolání proti usnesení soudu prvního stupně zastavil (výrok I) a dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu odmítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces došlo tím, že dovolací soud odmítl jím podané dovolání, ačkoli nebyly naplněny podmínky pro odmítnutí, jeho dovolání mělo být podrobeno věcnému přezkumu. Nesouhlasí především se závěrem dovolacího soudu ohledně opožděného doplnění dovolání a prosazuje svůj výklad zákonné lhůty pro včasně podané dovolání, který měl být aplikován v daném případě. Tvrdí, že dovolací soud při odmítnutí dovolání stěžovatele pro opožděnost postupoval zcela formalisticky ve snaze odůvodnit zjevně nespravedlivý postup, jehož cílem bylo vyřídit věc co možná nejjednodušším způsobem na úkor spravedlnosti. S odkazy na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 363/15, IV. ÚS 3042/11 a IV. ÚS 3157/14 stěžovatel namítá, že dovolací soud je povinen respektovat konformní výklad o takovém konci lhůty, která je ku prospěchu dovolatele.

Dosavadní průběh řízení před soudy jednotlivých instancí, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu dostatečně známy.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám stěžovatele.

Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud dále konstatuje, že podle ustálené judikatury přísluší posuzovat přípustnost dovolání výhradně Nejvyššímu soudu (srov. např. sp. zn. II. ÚS 2745/13 či IV. ÚS 2410/15). Z toho vyplývá, že Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, II. ÚS 2888/12, IV. ÚS 3416/14 a v nich citovanou judikaturu).

Z tohoto hlediska není Nejvyššímu soudu co vytknout. Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatele dostatečně zabýval a své závěry podrobně odůvodnil. V části směřující proti usnesení soudu prvního stupně dovolací soud konstatoval, že podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští; podle § 201 o. s. ř. je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Jelikož funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud dovolací řízení podle § 243b a § 104 odst. 1 o. s. ř. v daném rozsahu zastavil.

Pokud jde o část dovolání, které stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud podrobně odůvodnil svůj závěr o odmítnutí dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013. Mimo jiné uvedl, že stěžovatel podal dovolání neobsahující vymezení důvodu a okolností, v nichž spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ve lhůtě pro jeho podání. Tato lhůta začala běžet znovu dne 7. 4. 2015, kdy nabylo právní moci usnesení, kterým soud prvního stupně vyhověl žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce pro dovolací řízení, a uplynula marně dne 8. 6. 2015, neboť doplnění dovolání došlo soudu prvního stupně až dne 18. 6. 2015. Nejvyšší soud také objasnil, že na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že soud prvního stupně stěžovatele usnesením podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzval k odstranění vad dovolání v jím určené soudcovské lhůtě, neboť podle § 243b o. s. ř. pro dovolací řízení ustanovení § 43 o. s. ř. neplatí. Nejvyšší soud s odkazem na svou ustálenou judikaturu konstatoval, že marným uplynutím propadné zákonné lhůty stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými. Dovolací soud proto k opožděnému doplnění dovolání nemůže přihlížet, byť by doplnění bylo učiněno v otevřené lhůtě soudcovské; lhůta pro doplnění dovolání se totiž po uplynutí lhůty stanovené § 241b odst. 1 o. s. ř. stává bezpředmětnou. Vzhledem k tomu, že pro tento nedostatek nelze v řízení pokračovat, dovolací soud dovolání odmítl.

Stěžovateli nelze přisvědčit ani v případě jeho odkazů na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 363/15, IV. ÚS 3042/11 a IV. ÚS 3157/14, neboť se jednalo o skutkově a právně odlišné okolnosti. V uvedených rozhodnutích se Ústavní soud zabýval případy, kdy Nejvyšší soud nepřikládal relevanci postupu soudu prvního stupně, který ve výzvě k doplnění dovolání poskytl stěžovateli lhůtu delší, než dovoluje zákon, následkem čehož k podání stěžovatele předloženému v takto stanovené lhůtě nepřihlížel a stěžovatelovo dovolání meritorně neprojednal. Z napadeného usnesení dovolacího soudu v nyní posuzované věci však vyplývá, že doplnění dovolání stěžovatele ze dne 14. 6. 2015 došlo soudu prvního stupně dne 18. 6. 2015; naproti tomu usnesení soudu prvního stupně s výzvou k odstranění vad dovolání bylo právní zástupkyni stěžovatele doručeno až dne 22. 6. 2015. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel se při doplnění dovolání nemohl, co do projednatelnosti dovolání, opírat o legitimní očekávání založené jakýmkoli (byť nezákonným) postupem soudu.

Ústavní soud uzavírá, že těžiště ústavní stížnosti spočívá v jeho námitkách směřujících k údajnému formalismu v rozhodování dovolacího soudu, který měl mít za následek odepření požadované ochrany práv. Nejvyšší soud řádně odůvodnil jak svůj závěr o absenci své funkční příslušnosti ve vztahu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, tak závěr o nepřípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu. Podle přesvědčení Ústavního soudu dovolací soud v souzené věci respektoval zákonnou procesní úpravu, postupoval v souladu principy zakotvenými v Listině a jeho závěrům Ústavní soud nemá z hlediska ústavnosti co vytknout.

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaného práva na spravedlivý (řádný) proces. Toto právo není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci, anebo dokonce právo na obligatorní meritorní přezkum podaného dovolání, jak lze dovodit z charakteru v ústavní stížnosti přednesených námitek. Skutečnost, že své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2016


JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 614/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies