IV. ÚS 751/16

17. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Lenky Hučíkové, zastoupené JUDr. Janem Hrbáčkem, advokátem se sídlem Brno, Kachlíkova 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015 č. j. 33 Cdo 4478/2015-189, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2015 č. j. 15 Co 69/2015-179 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2015 č. j. 49 C 5/2013-167, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně shora uvedeným usnesením potvrdil usnesení Městského soudu v Brně ve výroku, jímž bylo zastaveno řízení o opětovném návrhu stěžovatelky na osvobození od soudního poplatku. Soudy tak rozhodly poté, kdy usnesením ze dne 27. 2. 2014 č. j. 49 C 5/2013-88 Městský soud v Brně stěžovatelce nepřiznal osvobození od soudního poplatku a Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 5. 2014 č. j. 15 Co 125/2014-128 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 30. 10. 2014 č. j. 33 Cdo 3318/2014-154.

Proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení o opětovném návrhu stěžovatelky na osvobození od soudního poplatku, podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolání stěžovatelky nebylo podle § 237 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, přípustné, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti popsala dosavadní procesní stránku souzené věci a argumentaci civilních soudů. Uvádí, že soudy při svém rozhodování vycházely ze závěru, že stěžovatelka neuvedla v rámci svého opětovného návrhu na osvobození od soudního poplatku žádné nové skutečnosti, které by odůvodňovaly jeho přiznání. Stěžovatelka namítá, že jí uvedený argument spočívající v zamítnutí insolvenčního návrhu vůči její osobě má pro posouzení dané věci zásadní význam, neboť jí umožňuje usilovat o zpeněžení jejího majetku za účelem úhrady stanoveného soudního poplatku. Pokud soud prvního stupně a soud odvolací pouze subjektivně konstatovaly, že tato skutečnost neodůvodňuje přiznání osvobození od soudních poplatků, aniž by tento právní závěr odůvodnily, jsou tak jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná a jejich přístup je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu týkající se povinností soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí.

Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěry dovolacího soudu, podle kterého se obecné soudy zabývají při posuzování opětovného návrhu na osvobození od soudního poplatku jen skutečností, zda jsou dány nové okolnosti, které zde nebyly v době rozhodování o původním návrhu. Na podporu své argumentace stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1439/09, podle kterého je třeba každý návrh v těchto otázkách považovat za individuální, resp. musí být v rámci jeho posouzení zohledněny aktuální majetkové poměry stěžovatelky. Dovolací soud podle stěžovatelky sice konstatoval zlepšení její majetkové situace vlivem odklizení účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, nicméně nezohlednil skutečnost, že prodej "uvolněných nemovitostí" je záležitost časově náročnější, kterou nelze realizovat "ze dne na den". Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy nezohlednily její majetkové poměry ke dni podání jejího opětovného návrhu, včetně uvedených nových skutečností a upřednostnily tak zájem státu na příjmu ze soudních poplatků před právem stěžovatelky na přístup k soudu.

Dosavadní průběh řízení před soudy jednotlivých instancí, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce i Ústavnímu soudu dostatečně známy.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám stěžovatelky.

Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Ústavní soud musí v prvé řadě - ke stěžovatelkou namítanému porušení práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny - odkázat na svoji konstantní judikaturu. Podle ní je obsahem tohoto ústavně zaručeného práva zajištění spravedlivého (řádného) soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. K zásahu do tohoto práva by mohlo dojít zejména tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popř. by soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu (denegatio iustitiae), případně by zůstal v řízení nečinný bez zákonného důvodu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2/93). Taková situace však v dané věci nenastala; postupem civilních soudů nebylo takové právo stěžovatelky vyloučeno ani omezeno.

V souzené věci jde o problematiku osvobození od soudních poplatků v řízení před civilními soudy, jíž se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Ve své judikatuře zdůrazňuje, že rozhodnutí o splnění zákonem stanovených předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků (podle § 138 odst. 1 o. s. ř.) v konkrétním případě spadá do rozhodovací sféry civilních soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry. Případy, kdy Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné, a buď se týkají specifických otázek, nebo se jedná o extrémní případy, v nichž došlo ke svévolnému výkladu ze strany civilních soudů, například nerespektováním kogentní normy či interpretací jsoucí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Jinými slovy, takový extrémní případ může v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci osvobození od soudních poplatků založit toliko svévolná aplikace § 138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění rozhodnutí anebo v rozhodnutí obsahujícím odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000, nález sp. zn. IV. ÚS 121/11, usnesení sp. zn. I. ÚS 1117/12 či I. ÚS 2894/12). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.

Napadená rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího obsahují srozumitelná a celkově dostatečná odůvodnění, z nichž vyplývá, že stěžovatelce nelze přiznat osvobození od soudních poplatků. Oba soudy konstatovaly, že stěžovatelka neuvedla žádné rozhodné nové skutečnosti, na základě kterých by bylo na místě opětovně posuzovat její majetkové poměry. Odvolací soud poukázal na to, že nadále zde existují důsledky chování stěžovatelky, která podle svého tvrzení půjčila mnohamiliónové částky různým osobám, až se sama ocitla ve svízelné situaci. Stále zde existuje závěr, že stěžovatelka se o své vůli zbavila majetku, se kterým mohla disponovat a nejsou proto splněny podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků.

Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud především konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, II. ÚS 2888/12, IV. ÚS 3416/14 a v nich citovanou judikaturu).

Jak Ústavní soud zjistil z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud srozumitelně a s odkazem na judikaturu uvedl důvod, proč dovolání stěžovatelky odmítl. Ústavní soud musí v této souvislosti připomenout vlastní judikaturu (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13), z níž jednoznačně vyplývá požadavek, aby stěžovatelka nejdříve poukázala na právní otázku dříve vyřešenou Nejvyšším soudem, která měla být podle jejího názoru vyřešena (odvolacím soudem) jinak, čímž by se založila přípustnost dovolání, a následně vymezit dovolací důvod - tedy vyložit, proč by Nejvyšší soud měl tuto otázku posoudit jinak.

Nejvyšší soud v souzené věci řádně objasnil, že dovolací námitka stěžovatelky, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s jeho usnesením ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1301/2013 a usnesením ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. 28 Cdo 2565/2014 je založena výhradně na tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud nevzal v úvahu změnu jejích majetkových poměrů. Taková námitka nepředstavuje uplatnění jediného způsobilého dovolacího důvodu, který je vymezen v § 241a odst. 1 o. s. ř.; směřuje totiž primárně proti správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu a proti hodnocení provedených důkazů - porovnání poměrů stěžovatelky v době nové žádosti a osvobození od soudních poplatků s jejími poměry v době žádosti původní. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Nesprávná skutková zjištění nejsou způsobilým odvolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Z uvedeného vyplývá, že v dané věci postupoval Nejvyšší soud v hranicích vymezených příslušnými procesními předpisy a ve věci aplikoval podústavní právo ústavně konformním způsobem. Za relevantní nelze v dané věci považovat ani poukaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1439/09, neboť se týkal odlišných skutkových a právních okolností.

Podle přesvědčení Ústavního soudu civilní soudy v souzené věci respektovaly zákonnou procesní úpravu (o. s. ř.), postupovaly v souladu principy zakotvenými v Listině a jejich závěrům Ústavní soud nemá z hlediska ústavnosti co vytknout. Civilními soudy podaný výklad není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základnu ani nevybočuje ze standardů, jež jsou v soudní praxi fixovány, jak je doloženo odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2016

JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 751/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies