II. ÚS 3449/15

17. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti Silike keramika, s.r.o., sídlem Plachého 388/28, České Budějovice, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem, sídlem Štěpánská 17, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2015 č. j. 28 Cdo 3116/2014-230, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž měla být porušena ustanovení čl. 1 Ústavy a ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jež zaručují právo na spravedlivý proces.

2. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. prosince 2013 č. j. 25 C 155/2012-165 zastavil řízení o části žaloby, kterou se vedlejší účastník proti stěžovatelce domáhal zaplacení částky 959 349 Kč s příslušenstvím, a současně částečně zamítl a částečně vyhověl žalobě v části, kterou se vedlejší účastník domáhal příslušenství souzené částky. Následně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. dubna 2014 č. j. 8 Co 349/2014-204 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud poté ústavní stížností napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné.

3. Žalovaná částka představovala vedlejším účastníkem zaplacenou náhradu nákladů (jiného civilního) řízení před soudy první a druhé instance, ke které byl vedlejší účastník zavázán rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 2009 sp. zn. 1 Cmo 240/2008; tímto rozhodnutím bylo vedlejšímu účastníkovi rovněž uloženo, aby stěžovatelce zaplatil částku 9 904 292 Kč a současně byla stěžovatelčina žaloba co do částky 8 583 383 Kč s příslušenstvím zamítnuta. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. května 2010 sp. zn. 32 Cdo 3656/2009 zrušil ty výroky soudů první a druhé instance, jimiž byla stěžovatelčina žaloba částečně zamítnuta, a současně zrušil i nákladové výroky těchto rozsudků (v následujícím řízení pak bylo stěžovatelčině žalobě téměř v plném rozsahu vyhověno).

4. Po právní moci kasačního rozsudku Nejvyššího soudu požádal vedlejší účastník stěžovatelku o vrácení již zaplacených nákladů řízení, které považoval za její bezdůvodné obohacení, vzniklé plněním z právního důvodu, který odpadl. Jelikož stěžovatelka požadované plnění neposkytla, podal vedlejší účastník žalobu, jíž se domáhal zaplacení částky 959 349 Kč s příslušenstvím, po provedení zápočtu poté již pouze žalovaného příslušenství.

II. Námitky stěžovatelky

5. Porušení dovolávaných ustanovení ústavního pořádku spatřuje stěžovatelka v tom, že obecné soudy v projednávané věci připustily, aby se v důsledku jí vyhovujícího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu dostala do horší finanční situace, než ve které byla před podáním dovolání, a to dle stěžovatelky patrně proto, že nedůvodně rozhodly ve prospěch zájmů vedlejšího účastníka.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. května 2010 sp. zn. 32 Cdo 3656/2009 sice vyhověl jejímu dovolání, což se odrazilo i v následném řízení, ve kterém soudy uložily vedlejšímu účastníkovi, aby stěžovatelce souzenou částku zaplatil, současně však zrušil i nákladové výroky nalézacího a odvolacího soudu, proti čemuž se stěžovatelka nemohla nijak bránit. Přestože tedy dosáhla procesního úspěchu u dovolacího soudu, fakticky byla tímto rozhodnutím poškozena, neboť v jeho důsledku měla - neúspěšné - protistraně vrátit již zaplacenou náhradu nákladů řízení. Takový výklad ustanovení občanského soudního řádu proto považuje stěžovatelka za ústavně nekonformní a s poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 38/88 je přesvědčena, že druhá věta ustanovení § 243g odst. 1 občanského soudního řádu se má vztahovat toliko na ty náklady řízení, které protistrana dosud neuhradila. Stěžovatelka proto nesouhlasí s právním názorem, že vedlejším účastníkem uhrazenou náhradu nákladů předchozího řízení je po kasačním rozsudku Nejvyššího soudu třeba považovat za její bezdůvodné obohacení, přičemž v této souvislosti připomíná, že vedlejší účastník mohl tuto svoji pohledávku započíst, a nemusel tak zbytečně iniciovat nové soudní rozhodnutí.

III. Podmínky řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud musel nejprve posoudit splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky ustanovení § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Vlastní posouzení věci

8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

9. Na tomto místě je nejprve třeba zdůraznit, že z ústavní stížnosti vůbec nevyplývá kasační důvod, jenž by měl vést ke zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu; jinými slovy řečeno, z ústavní stížnosti není zřejmé, jakého konkrétního - ústavněprávně relevantního - pochybení se měl Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, resp. v řízení, jež jeho vydání předcházelo, dopustit. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti totiž spíše než proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu směřuje proti jeho kasačnímu rozhodnutí, vydanému (navíc) ve zcela jiném soudním řízení, resp. proti následnému procesnímu postupu vedlejšího účastníka, jenž požadoval vrácení dříve uhrazené náhrady nákladů řízení, tedy požadoval plnění, které následkem kasačního rozhodnutí dovolacího soudu ztratilo svůj právní důvod.

10. Stěžovatelka tak v ústavní stížnosti sice předkládá argumentaci směřující i proti právnímu závěru, že uhrazené náklady řízení se staly jejím bezdůvodným obohacením, přehlíží však, že otázkou meritorního posouzení věci byla pouze otázka výše příslušenství, přičemž v tomto ohledu stěžovatelka žádnou kritiku nevznáší. Samotnou otázku bezdůvodného obohacení napadené rozhodnutí v podstatě neřeší, a to proto, že část původního nároku týkající se samotné "jistiny", tedy uhrazené výše nákladů řízení, předmětem věcného posouzení obecných soudů v projednávané věci nebyla - v této části bylo totiž řízení zastaveno, neboť si vedlejší účastník po zahájení řízení souzenou částku započetl.

11. Předmětem posouzení obecných soudů se tak v projednávané věci stala toliko otázka výše příslušenství, s níž však (jak shora uvedeno) stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak nepolemizuje, a vedle toho již pouze otázka náhrady nákladů řízení.

12. Jelikož obecné soudy musely z povahy věci otázku právního hodnocení sporného plnění řešit jako otázku předběžnou, Ústavní soud zdůrazňuje, že na hodnocení tohoto plnění jakožto bezdůvodného obohacení stěžovatelky žádné ústavněprávní deficity neshledává (stěžovatelka ostatně v tomto ohledu žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci v ústavní stížnosti ani nepředkládá).

13. Jedinou právní otázku řešenou obecnými soudy v souvislosti s náklady řízení, a současně rekapitulovanou v ústavní stížnosti, přitom představovala otázka, zda v daném případě má být aplikováno ustanovení § 146 odst. 2 věta první občanského soudního řádu, nebo ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013.

14. Ani tato otázka však v ústavní stížnosti nerezonuje v tom smyslu, že by aplikace nesprávného ustanovení občanského soudního řádu dle stěžovatelky měla za následek porušení jejích základních práv. Porušení dovolávaných ustanovení ústavního pořádku České republiky spatřuje stěžovatelka fakticky pouze v tom, že po jí příznivém kasačním rozsudku Nejvyššího soudu se - v důsledku povinnosti vrátit zpět vedlejším účastníkem již zaplacenou náhradu nákladů řízení - její finanční situace zhoršila.

15. Ve vztahu k této - fakticky jediné - námitce obsažené v projednávané ústavní stížnosti přitom postačí uvést následující. Podstatou nákladů řízení je, že se o nich rozhoduje až na konci řízení. Namítá-li stěžovatelka, že se v důsledku jí příznivého rozhodnutí dovolacího soudu dostala do horší finanční pozice než před jeho podáním, přehlíží, že obdobně je možné hledět na civilní řízení jako celek. Má-li věřitel v hmotném právu pohledávku, kterou dlužník odmítá zaplatit (kupř. proto, že ji považuje za spornou), musí tento věřitel, pokud usiluje o soudní přiznání nárokované částky, zpravidla nejprve uhradit soudní poplatek (a případně další náklady řízení); i takový věřitel se tak přechodně dostává (byť uplatňuje důvodnou žalobu) do - finančně vzato - horšího postavení, než ve kterém byl před uplatněním žaloby. V takovém postupu však bezesporu žádné porušení základních práv účastníků řízení (bez dalšího) spatřovat nelze.

16. Ústavní soud tak uzavírá, že se stěžovatelce porušení jí dovolávaných ustanovení Listiny a Ústavy prokázat nepodařilo.

17. Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2016


Josef Fiala v.r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 3449/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies