III. ÚS 199/16

17. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) H. M., a 2) J. T., zastoupených JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem, sídlem Sokolská 31, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2015 sp. zn. 3 Tdo 1222/2015, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2015 sp. zn. 61 To 146/2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. února 2015 sp. zn. 44 T 22/2010, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť jsou názoru, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Obvodní soud pro Prahu 1 [poté, co jeho předchozí - v pořadí čtvrtý - rozsudek a usnesení Městského soudu v Praze Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. 3 Tdo 61/2014 k dovolání stěžovatelů s poukazem na § 265k odst. 1, 2 a § 265l odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zrušil] shora uvedeným rozsudkem stěžovatelku uznal vinnou pokračujícím trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon"), a stěžovatele uznal vinným pomocí k pokračujícímu trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k § 248 odst. 1, 2 tr. zákona. Za uvedenou trestnou činnost oba shodně odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž jim takto uložený trest podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. řádu a § 229 odst. 2 tr. řádu rozhodl o náhradě škody.

3. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé a státní zástupkyně, rozhodl Městský soud v Praze nadepsaným rozsudkem tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu u obou stěžovatelů a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatelku uznal vinnou dvojnásobným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákona [pod bodem 1.) i bodem 2.) výroku o vině] a stěžovatele uznal vinným pomocí k dvojnásobnému trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k § 248 odst. 1, 2 tr. zákona [pod bodem 1.) i bodem 2.) výroku o vině], když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost stěžovatelku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, přičemž jí takto uložený trest podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Současně jí uložil přiměřenou povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradila škodu, kterou trestnými činy způsobila. Stěžovatele za předmětnou trestnou činnost odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž mu takto uložený trest podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Současně mu uložil přiměřenou povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil škodu, kterou trestnými činy způsobil. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. řádu a § 229 odst. 2 tr. řádu rozhodl o náhradě škody. Podle § 256 tr. řádu odvolání obou stěžovatelů zamítl jako nedůvodná.

4. Následná dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněná odmítl.

II.
Argumentace stěžovatelů

5. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že skutky, pro které je soudy uznaly vinnými, nenaplňují zákonné znaky trestného činu zpronevěry. Rozhodnutí soudů jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, neboť z rozhodnutí soudů nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, přičemž důkazy byly hodnoceny svévolně a bez přijatelného racionálního logického základu. Závěry soudů, dovozují dále stěžovatelé, nejsou ničím podloženy a v řízení nedošlo k prokázání subjektivní ani objektivní stránky trestného činu.

6. Stěžovatelé podrobně rozvádí jednotlivé svědecké výpovědi, upozorňují na nepřesnosti a rozpory, a vytýkají jejich jednostranné, pro ně nepříznivé, hodnocení. Podle stěžovatelů soudy přitom svým postupem deformovaly a zkreslovaly jak výpověď stěžovatelů, tak i jednotlivých svědků, a s rozdílnými svědeckými výpověďmi se nikterak nevypořádaly; důkazy hodnotily v rozporu s § 2 odst. 6 tr. řádu, a to zcela účelově v jejich neprospěch, přičemž nepřihlédly k jejich obraně a vznesené námitky vůbec nebraly v potaz. Pokud lze na základě provedeného dokazování dospět k více skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té, která je pro obviněného příznivější, a to s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo.
7. Stěžovatelka popisuje činnost, kterou vykonávala, a to se závěrem, že nelze připustit, aby byla trestána za něco, co jí bylo nařízeno, bylo její povinností a vyplývalo z její pracovní náplně. K přisvojení si cizí věci přitom dochází v okamžiku, kdy s ní pachatel naloží v rozporu s účelem, k němuž byla svěřena do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Stěžovatelce soudy kladly za vinu, že vyhotovila fiktivní objednávky (oprav a údržby kancelářské techniky), které však fiktivní nebyly, neboť představovalo její povinnost objednávky vystavit, což plnila v rámci své pracovní činnosti a na základě pokynů. Stěžovatelka se rovněž vyjadřuje k otázce způsobené škody, kdy soudům vytýká chybný postup při určení její výše a chybné započítání DPH ve výši 19 %, kdy daň byla odvedena, čímž na straně státu vzniklo bezdůvodné obohacení. Soudy též nerespektovaly závěry kasačního usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. 3 Tdo 61/2014, vydaného v předmětné věci.

8. Stěžovatel její argumentaci přisvědčil a konstatoval, že pokud se stěžovatelka trestné činnosti nedopustila, nemohl jí s ní ani pomáhat.

9. Podle stěžovatelů rozhodnutí Městského soudu v Praze odporuje zásadě dvojinstančnosti a upírá jim právo na odvolání. Oponují též výkladu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podanému Nejvyšším soudem, který je podle jejich názoru nepřiměřeně restriktivní.

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou osobami oprávněnými k jejímu podání, jsou zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.

12. Přes odkazovaná ustanovení Ústavy a Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatelé pokračují v polemice se soudy uplatněním námitek, jež jim adresovali již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekávají, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení (bod 11.) Ústavnímu soudu nepřísluší.
13. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatelů dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda představují nepřípustný zásah do jejího právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

14. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu").

15. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními řízení a jeho výsledek postiženo není.

16. Co do posouzení stěžovateli tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně provedl detailní popis a interpretaci jednání stěžovatelů, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i na akceptovatelném hodnocení provedených důkazů.

17. Soudy na argumentovaném základě dovodily, že stěžovatelka si ke škodě cizího majetku přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena, a stěžovatel poskytl jinému pomoc k tomu, aby si ke škodě cizího majetku přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena. Konstatovaly, že stěžovatelka ovládala celý proces přisvojení předmětných finančních prostředků od objednání prací až po úhradu stěžovatelem předložených faktur, a použila tak svěřené peníze ke splacení údajných pohledávek obchodní společnosti stěžovatele, přičemž k provedení jím deklarovaných prací ve skutečnosti nedošlo. Způsobená škoda přitom dosáhla výše nikoli malé. U stěžovatele soudy zjistily, že po dohodě se stěžovatelkou vystavil fiktivní daňové doklady, čímž vytvořil takové podmínky, aby mohla být páchána trestná činnost.

18. Podle soudů bylo uvedené jednání prokázáno zejména svědeckými výpověďmi, ale i dalšími skutečnostmi, přičemž v této souvislosti Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však v projednávané věci nedošlo.

19. Za ústavněprávně konformní lze považovat i závěr, že nelegální platby DPH, uskutečněné na podkladě fiktivních daňových dokladů, jsou platbami bez právního důvodu, které v projednávané věci mohly posloužit toliko k zastření spáchané trestné činnosti, nikoli k zohlednění v rámci řádného plnění daňové povinnosti k odvodu DPH.

20. Pokud jde o námitky vztahující se k údajnému porušení zásady dvojinstančnosti trestního procesu, Ústavní soud připomíná nálezy ze dne 20. 5. 2008 sp. zn. I. ÚS 49/06 (N 92/49 SbNU 381), ze dne 28. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311) a ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 2726/14, z nichž vyplývá, že přezkumná činnost odvolacího soudu se podle trestního řádu řídí principem výrazně apelačním s prvky kasace. Pokud tedy odvolací soud dospěje k závěru, že je nutné z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 tr. řádu zrušit napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, zpravidla přímo odstraní vadu ve veřejném zasedání a sám ve věci meritorně rozhodne. Odvolací soud věc zpravidla nevrací soudu prvního stupně, ledaže by šlo o doplňování skutkového stavu, které by si vyžadovalo rozsáhlé a obtížně proveditelné dokazování, jímž by odvolací soud nahrazoval činnost soudu prvního stupně (§ 259 odst. 1 tr. řádu).

21. Ústavní soud nespatřuje ústavněprávní deficit ani v otázce respektování závěrů kasačního usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. 3 Tdo 61/2014 v následném řízení.

22. Stěžovatelé do petitu ústavní stížnosti zahrnuli i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládají za protiústavní, neuvedli, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.

23. Na základě provedených zjištění Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

24. Stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 199/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies