III. ÚS 3840/15

17. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Kopsy, zastoupeného JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. října 2015 č. j. 20 Co 303/2015-279, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Lukáše Mužíka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), protože je přesvědčen, že chybným procesním postupem soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. K věci uvedl, že rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 3. 2015 č. j. 3 C 265/2013-250 byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 33 352 Kč s příslušenstvím a povinnost nahradit náklady řízení (stěžovateli a České republice). Stěžovatelův nárok vyplýval z titulu náhrady škody na zdraví, kterou způsobil vedlejší účastník úderem pěsti do obličeje dne 27. 2. 2010. Vedlejší účastník uplatnil, mimo jiné, námitku promlčení dílčích nároků. Proti rozsudku okresního soudu podal vedlejší účastník odvolání, na jehož základě krajský soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ho potvrdil co do částky 15 050 Kč, co do částky 18 302 Kč žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud shledal jako částečně oprávněnou námitku promlčení.

3. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v postupu krajského soudu, který byl v rozporu s dosavadní judikaturou vyšších soudů, a to k jeho tíži. Domnívá se, že dosud nebyla jednoznačně vyložena otázka počátku běhu promlčecí doby (pozn. stěžovatel i soudy setrvale užívají substantivum "doba", pravděpodobně ovlivněni předchozí právní úpravou) v případě náhrady škody na zdraví. Podle jeho názoru je pro otázku počátku promlčecí doby rozhodující okamžik, kdy se po úrazu a léčení ustálil zdravotní stav poškozeného natolik, aby bylo možno spolehlivě určit, že je léčba ukončena, resp. že zdravotní stav poškozeného již nelze zlepšit další léčbou, a že škoda (náklady na léčení) již dále neroste. V jeho případě dospěl proto okresní soud ke správnému závěru, že až od skončení léčby na podzim 2012 bylo možno hovořit o vzniku jeho nároku na náhradu účelných nákladů na léčení (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006 sp. zn. 25 Cdo 1089/2006, jakož i další judikaturní závěry). Stěžovatel se domnívá, že krajský soud zaměnil v odůvodnění rozsudku dvě zcela odlišné věci. Podle názoru soudu lze o ustálení zdravotního stavu uvažovat od odeznění bolestí, jejichž odškodnění se stěžovatel domáhá, avšak stěžovatel namítá, že fyzické odeznění bolestí nelze zaměňovat s ukončením léčby. Dále stěžovatel polemizuje s vazbou na provedené bodové ohodnocení bolestného pro probíhající trestní řízení.

4. Podle názoru stěžovatele byla námitka promlčení uplatněna v rozporu s dobrými mravy a důsledek námitky promlčení by pro něj znamenal mimořádnou tvrdost.

5. Stěžovatel si je vědom pozice Ústavního soudu při ingerenci do činnosti obecných soudů, avšak v jeho případě jde o zásadní posouzení a vyložení právní otázky, která z důvodu nepřípustnosti dovolání nemohla být posouzena Nejvyšším soudem.

6. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

II.

7. Z přiložených rozsudků okresního soudu a krajského soudu ověřil Ústavní soud údaje poskytnuté stěžovatelem o průběhu řízení, které bylo zahájeno jeho žalobou podanou u okresního soudu dne 16. 5. 2013. Stěžovatel se domáhal přiznání náhrady nákladů na léčení a bolestného a za ztížení společenského uplatnění, celkem ve výši 33 352 Kč (složených z jednotlivých položek). Po provedeném dokazování vzal okresní soud za prokázané, že dne 27. 2. 2010 vedlejší účastník zranil žalobce, který byl hospitalizován a poté pokračoval v léčbě ambulantní formou až do podzimu 2012. Námitku promlčení vznesenou vedlejším účastníkem neuznal, neboť podle něj k promlčení nedošlo; tudíž žalobě v celém rozsahu vyhověl. Proti rozsudku okresního soudu podal vedlejší účastník odvolání, které krajský soud shledal částečně důvodným. Rozsudek okresního soudu považoval krajský soud za správný, vyjma důsledků částečně oprávněné námitky promlčení. Nepřisvědčil stanovisku stěžovatele, že námitka promlčení je nemravná, neboť mu nic nebránilo, aby svůj nárok uplatnil kdykoliv dříve, v prodlení spočíval zcela nezávisle na jednání vedlejšího účastníka. V další části se krajský soud zabýval jednotlivými nároky, které stěžovatel uplatnil, a konstatoval, že došlo k promlčení bolestného, u něhož promlčecí doba začíná běžet od okamžiku, kdy odškodňované bolesti vznikly, a nikoliv od ustálení celkového zdravotního stavu (na tomto místě odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2414/2008), a zdůraznil, že stěžovatel náhradu bolesti vztahoval k poškození zdraví a následným lékařským zákrokům, které byly předmětem ocenění již v rámci trestního řízení pravomocně ukončeného dne 28. 10. 2010, tedy od tohoto okamžiku byly splněny podmínky pro běh tzv. subjektivní promlčecí doby. Dále posuzoval promlčení jednotlivých nákladů vynaložených na jízdy k lékařům s tím, že u nich běží promlčecí doba od okamžiku, kdy je poškozený vynaloží, a proto mu přiznal náhradu nákladů jen za jízdy vykonané po 16. 5. 2011. Stejné datum vzal za rozhodné pro posouzení promlčení náhrady výdajů placených ve zdravotnických zařízeních. Na základě těchto zjištění krajský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil co do částky 15 050 Kč, co do zbývající částky 18 302 Kč ho změnil a žalobu zamítl (protože tuto část nároků shledal promlčenou).

III.

8. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

10. Z tohoto důvodu Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek z pohledu tvrzených porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces garantovaného Listinou a Úmluvou, načež dospěl k závěru, že takový zásah nenastal. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). K takovému následku v posuzované věci evidentně nedošlo; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno takové stěžovatelovo právo konkretizované do možnosti domáhat se žalobou na plnění ochrany svých subjektivních práv, konkrétně práva na náhradu újmy způsobené mu vedlejším účastníkem. Stěžovatel musí respektovat, že základním předpokladem úspěchu takové žaloby je (při prezumovaném zavinění) důkaz tří základních objektivních předpokladů odpovědnosti (o jejich existenci nebylo pochyb), a že s ohledem na relativní majetkovou povahu práva na náhradu škody je dalším předpokladem úspěchu včasnost uplatnění nároku, neboť toto právo podléhá promlčení. Z tohoto pohledu vyhodnotil krajský soud, s přihlédnutím ke vznesené námitce promlčení, že některé z dílčích nároků byly uplatněny až po uplynutí tzv. subjektivní promlčecí doby (lhůty). Ohledně promlčení bolestného sice vycházel z neoficiální právní věty rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2414/2008 (srov. jeho publikaci v Automatizovaném systému právních informací), která neodpovídá obsahu odůvodnění a ani konstantní judikatuře Nejvyššího soudu, avšak k závěru o promlčení práva na bolestné postačuje zjištění, že stěžovatel náhradu bolesti vztahoval k poškození zdraví a následným lékařským zákrokům, které byly předmětem ocenění již v rámci trestního řízení pravomocně ukončeného dne 28. 10. 2010, tedy od tohoto okamžiku byly splněny podmínky pro běh tzv. subjektivní promlčecí doby (srov. čtvrtou stranu odůvodnění rozsudku krajského soudu).

11. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 3840/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies