III. ÚS 3805/15

17. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Petrem Hulánem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2015 sp. zn. 5 Tdo 906/2015, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. září 2014 sp. zn. 4 To 52/2014 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2014 sp. zn. 56 T 2/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jmenovitě práva na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na svobodu a osobní bezpečnost podle čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 Listiny, práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny, práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy a čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a zákazu svévole podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.

2. Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným pod body I., III., IX., X. výroku o vině zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3, 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), v jednočinném souběhu s pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Pod bodem XI. výroku o vině ho uznal vinným přečinem výroby a držení padělatelského náčiní podle § 236 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Podle § 234 odst. 4 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a podle § 56 odst. 2 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zařadil k výkonu tohoto trestu do věznice s ostrahou. Vedle toho mu podle § 70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty týkající se věcí popsaných ve výroku citovaného rozsudku a podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, a to konkrétních finančních částek, které vydal orgánům činným v trestním řízení. Stejným rozsudkem rozhodl také o vině a trestu spoluobviněných.

3. Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatele a spoluobviněných ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení § 256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl.

4. Následná dovolání stěžovatele a spoluobviněného Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněná odmítl.

II.
Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že v souvislosti s použitím padělaných platebních prostředků jako pravých, resp. výběry hotovosti na území Spojených států amerických mu prokázán přímý ani eventuální úmysl nebyl. Pokud jde o subjektivní stránku zvlášť závažného zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, uvádí, že ustálená judikatura vyžaduje specifický úmysl - použít padělaného či pozměněného platebního prostředku jako pravého. K prokázání takového specifického úmyslu nedošlo, přičemž podle stěžovatele rozhodně nestačí, že padělaného platebního prostředku bylo užito. Dovozuje, že se nepodařilo rozkrýt celý systém trestné činnosti, a není tak zřejmé, který konkrétní subjekt na základě dat získaných ze skimmovacích zařízení instalovaných na bankomatech měl padělat platební karty a použít je jako pravé. Za takové důkazní situace lze podle stěžovatele jednání, které spočívalo pouze ve skimmování dat z platebních karet, kvalifikovat nanejvýše podle § 234 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Řečené platí zejména v situaci, kdy chybí důkazy, že na základě získaných dat byly reálně vyrobeny falešné platební karty, a z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není ani jasné, kdo a jak je měl vyhotovit.

6. Stěžovatel namítá, že ve věci rozhodoval předseda senátu Městského soudu v Praze Mgr. Stanislav Králík, jenž byl podle § 30 tr. řádu vyloučen z úkonů v trestním řízení pro svou podjatost, odvíjející se ze skutečnosti, že mezi ním a advokátem JUDr. Jaromírem Adamcem, který stěžovatele zastupuje v jiném trestním řízení týkajícím se křivého obvinění policisty vrchního inspektora nprap. Bc. Petra Hrůzy, došlo ke konfliktu v souvislosti s žádostí obhájce o nahlédnutí do trestního spisu sp. zn. 56 T 2/2014, jenž vyústil v rozhodnutí, jímž předseda senátu dne 16. 4. 2014 podle § 66 odst. 3 tr. řádu rozhodl o předání jmenovaného advokáta ke kárnému postihu České advokátní komoře. Tento podnět ale nebyl úspěšný, a proto předseda senátu promítl svůj negativní vztah k obhájci do svého chování vůči stěžovateli, jehož omezoval při provádění důkazů (zejm. v souvislosti s přílohami znaleckého posudku) i v dalších obhajovacích právech. O zaujatosti předsedy senátu podle stěžovatele svědčí i to, že přes jeho opakované námitky akceptoval výsledky zmanipulovaného přípravného řízení, které je zatíženo nezákonně pořízenými odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, jež byly zneužity k jeho protiprávnímu zadržení. Podle stěžovatele se předseda senátu dopustil i řady dalších procesních chyb, např. nepřibral do řízení zúčastněnou osobu a nerozhodl v hlavním líčení o zajištěných peněžních prostředcích.

7. Stěžovatel vytýká, že řadu vyšetřovacích úkonů v přípravném řízení konal vrchní inspektor nprap. Bc. Petr Hrůza, který byl pro svůj poměr k němu zjevně z těchto úkonů vyloučen. Podal totiž dne 30. 10. 2013 trestní oznámení proti stěžovateli pro zločin křivého obvinění a v rámci tohoto trestního stíhání uplatnil vůči stěžovateli nárok na náhradu nemateriální újmy. Všechny úkony, které tento policista ve věci činil nebo se jich účastnil, jsou proto procesně nepoužitelné a neúčinné, což ovšem soudy ignorovaly.

8. Orgány činné v trestním řízení procesně pochybily tím, že stěžovatelovu otci J. S. st., který požádal o vydání 1 518 USD ze zajištěných finančních prostředků, postavení zúčastněné osoby podle § 42 tr. řádu nepřiznaly. Argumentaci odvolacího soudu, že orgány činné v trestním řízení patrně shledaly uplatnění nároku otcem stěžovatele jako účelové, označuje za nepřesvědčivou a nepřezkoumatelnou.

9. Stěžovatel upozorňuje, že hlavní líčení proběhlo ve dnech 26. 5. 2014 a 27. 5. 2014 bez přítomnosti spoluobviněného Zdravka Aleksandrova Nacheva, aniž by byly dodrženy podmínky ustanovení § 202 odst. 5 tr. řádu. Předseda senátu totiž nekonstatoval, že jmenovaný spoluobviněný požádal o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Protokol z hlavního líčení ze dne 7. 4. 2014 sice takovou písemnou žádost tohoto spoluobviněného zachycuje, ale zvukový záznam z něj pořízený nikoli. Podle stěžovatele soudy zřejmě jen dodatečně zastřely nedostatek projevu vůle spoluobviněného neúčastnit se hlavního líčení a porušení pravidel trestního procesu, která musí být pro všechny obviněné stejně závazná.

10. Dále stěžovatel namítá, že v rozsudku soudu prvního stupně absentuje výrok, kterým mělo být rozhodnuto o finančních prostředcích zajištěných na jeho bankovním účtu vedeném u Komerční banky, a. s. Postup soudu prvního stupně, který o těchto penězích rozhodl až po právní moci odsuzujícího rozsudku, nikoli v hlavním líčení, považuje za nesprávný.

11. Stěžovatel vytýká vadu rozsudku soudu prvního stupně, kterou odvolací soud s argumentem, že jde o bezvýznamné administrativní pochybení, nenapravil a která spočívá v tom, že jeden dílčí útok je ve výroku o vině uveden dvakrát (viz body I. 11 a I. 12 výroku o vině). V návaznosti na tuto výtku stěžovatel zpochybňuje věrohodnost podkladů, které poskytly orgánům činným v trestním řízení bankovní domy, u nichž byly vedeny účty, které měly být spolupachateli stěžovatele napadeny.

12. Stěžovatel se posléze vyslovuje, že se soudy ústavně souladným způsobem nevypořádaly s otázkou nezákonnosti pořízených odposlechů.

13. Stěžovatel oponuje též výkladu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podanému Nejvyšším soudem, který je podle jeho názoru nepřiměřeně restriktivní.

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

14. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

15. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

16. Přes odkazovaná ustanovení Ústavy, Listiny, Úmluvy a Paktu je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.

17. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

18. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu").

19. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními řízení a jeho výsledek postiženo není.

20. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně provedl detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i na akceptovatelném hodnocení provedených důkazů.

21. Podle soudů stěžovatel společně s dalšími osobami nainstaloval do uživatelské části peněžních bankomatů skimmovací zařízení v úmyslu zhotovit podle získaných dat padělky platebních karet a ty následně použít jako pravé k výběru finanční hotovosti. Uvedené jednání představuje činnost vedoucí ke sběru potřebných dat nezbytných k vyhotovení padělaných platebních karet, jež budou zneužity k obohacení pachatelů. Jednání stěžovatele, dovodily dále soudy, bylo proto zcela nepochybně vedeno záměrem vyrobit (resp. nechat vyrobit) a jako pravý použít falešný platební prostředek, přičemž výrobou zde nelze mít na mysli pouze vytištění platební karty, ale popsané jednání lze zahrnout do celkové součinnosti pachatelů směřující k vyhotovení padělku. Soudy dospěly k závěru, že k vyrobení padělaných platebních prostředků skutečně došlo a že předmětné padělky platebních karet byly použity k finančním transakcím v zahraničí, kde se oprávnění majitelé platebních karet v té době vůbec nezdržovali, a většina z nich současně uvedla, že platební karty nepoužívají k bezhotovostním platbám prostřednictvím internetové sítě, takže lze vyloučit, že by zneužitá data z platebních karet byla získána jiným způsobem než jednáním stěžovatele a jeho spolupachatelů. Na celé věci nic nemůže změnit skutečnost, že se nepodařilo rozkrýt celý systém trestné činnosti včetně ztotožnění jednotlivých osob, které se na jejím spáchání podílely, a některé její články zůstaly neodhaleny. Podstatné podle soudů je, že se podařilo objasnit roli stěžovatele a opatřit v dostatečném rozsahu důkazy nezbytné ke zjištění jeho podílu na spáchaném zvlášť závažném zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3, 4 písm. b) tr. zákoníku. Stěžovatel nejméně na základě předchozí konkludentní dohody společně s dalšími pachateli nainstaloval skimmovací zařízení do několika peněžních bankomatů na území České republiky, čímž přispěl k získání značného objemu dat o platebních kartách, které jejich oprávnění majitelé použili v napadených bankomatech. Tímto způsobem opatřená identifikační data byla následně jeho spolupachateli použita k výrobě padělků platebních karet a jejich prostřednictvím k odčerpání finančních prostředků poškozených majitelů originálních platebních karet. Trestná činnost, na které stěžovatel podle soudů vědomě participoval, přitom dle zjištění soudů měla mezinárodní charakter a zasáhla majetkové zájmy více bank.

22. Podle závěrů Nejvyššího soudu skutečnost, že předseda senátu předal advokáta, který není obhájcem obviněného (stěžovatele) ve věci mu přidělené k projednání a rozhodnutí, ke kárnému postihu a nadřízený soud se s tímto postupem neztotožnil a jeho rozhodnutí zrušil, nezakládá možnost použití § 30 odst. 1 tr. řádu. Nejvyšší soud dále konstatoval, že jde o běžnou procesní situaci, kdy nadřízený soud zruší nebo změní rozhodnutí soudu nižšího stupně. Samotná skutečnost jiného právního názoru nemůže být důvodem, pro který je soudce soudu prvního stupně vyloučen z dalšího rozhodování ve věci, protože jiný právní názor soudce ještě nesvědčí o tom, že zaujal takový poměr k obviněnému nebo věci samotné, který by odůvodňoval pochybnosti o jeho možnostech nestranně rozhodovat.

23. Ohledně stěžovatelem oponovaného postupu předsedy senátu soudu prvního stupně se patří připomenout, že Ústavní soud vychází z testu nestrannosti subjektivního [srov. rozsudek pléna Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 24. 5. 1989 ve věci Hauschildt v. Dánsko, stížnost č. 10486/83, odst. 47, rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 12. 2005 ve věci Kyprianou v. Kypr, stížnost č. 73797/01, odst. 118), nález ze dne 3. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 105/01 (N 98/23 SbNU 11), nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 371/04 (N 121/34 SbNU 255)] a objektivního [srov. rozsudek ESLP ze dne 7. 8. 1996 ve věci Ferrantelli a Santangelo v. Itálie, stížnost č. 19874/92, odst. 58, rozsudek ESLP ze dne 7. 6. 2005 ve věci Chmelíř v. Česká republika, stížnost č. 64935/01, odst. 55, nález ze dne 27. 11. 1996 sp. zn. I. ÚS 167/94 (N 127/6 SbNU 429), nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) a nález ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 11/04 (N 89/37 SbNU 207; 220/2005 Sb.)].

24. Aniž by Ústavní soud přehlížel, že stěžovatel neobrací pozornost k samotné diformitě soudních rozhodnutí, nýbrž zdůrazňuje neopodstatněný záměr soudu prvního stupně dosáhnout kárného postihu jeho zástupce, považuje závěr soudů o absenci důvodů pro vyloučení soudce Mgr. Stanislava Králíka z úkonů v trestním řízení pro podjatost za ústavněprávně udržitelný.

25. Ústavní soud se zabýval především otázkou, zda nyní projednávanou ústavní stížností napadená rozhodnutí kolidují s rozsudkem velkého senátu ESLP ze dne 15. 12. 2005 ve věci Kyprianou v. Kypr, stížnost č. 73797/01, který se týkal svobody projevu advokáta při výkonu obhajoby a vycházel z předpokladu, že podmínkou důvěry veřejnosti v soudní moc je důvěra ve schopnost advokátů zastupovat účinně strany řízení. V tomto rozsudku ESLP zdůraznil výroky soudců vnitrostátního soudu, kteří dali najevo, že jsou výroky stěžovatele (advokáta) týkajícími se vedení řízení osobně dotčeni (jsou "hluboce uraženi" jako "osoby", "kdyby reakce soudu nebyla okamžitá a radikální, justice by utrpěla katastrofální porážku", "nedostatečná reakce ze strany právního a civilizovaného řádu, který je zosobněn soudní mocí, by znamenala, že soudy akceptují útok proti své autoritě" atd.) a uložili mu trest pět dní vězení, okamžitě vykonatelný.

26. Byť si je Ústavní soud vědom, že na účastníka řízení namítajícího podjatost není namístě klást nepřiměřené důkazní břemeno, nelze opomenout, že stěžovatel ani netvrdí, že v nyní projednávané věci soudce situoval svoji argumentaci do podobné roviny, přičemž na postup Městského soudu v Praze nejsou přenositelné ani další nosné důvody rozsudku ESLP (např. přílišná rychlost, s jakou byla věc vyřízena), ukazující na absenci žádoucího odstupu.

27. V širších souvislostech dlužno zaznamenat, že ESLP nezpochybnil pravomoc soudů rozhodovat o pohrdání soudem (contempt of court) před ním spáchaným, která se považuje za součást jejich pravomoci řídit a kontrolovat řízení jimi vedená.

28. Stěžovatelova kritika není srovnatelná ani s rozsudkem ESLP ze dne 28. 11. 2002 ve věci Lavents v. Lotyšsko, stížnost č. 58442/00, odvíjejícím se ze situace, kdy soudkyně kritizovala v tisku stanovisko obhajoby a vyjádřila překvapení, že obviněný nepřiznává vinu.

29. Obdobně rozsudek ESLP ze dne 7. 6. 2005 ve věci Chmelíř v. Česká republika, stížnost č. 64935/01, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 13/06 (N 126/50 SbNU 97) vychází ze širšího argumentačního základu než stěžovatelův případ, kdy se v odkazované věci závěr o nedostatku požadované nestrannosti předsedy senátu Vrchního soudu v Praze odvíjel ze souběžného vedení řízení na ochranu osobnosti mezi ním a stěžovatelem, dále z časového sledu jednání předsedy senátu vůči stěžovateli, pominutí zákonného účelu pokuty uložené stěžovateli s odkazem na § 66 odst. 1 tr. řádu v odůvodnění usnesení, očividně nepřiměřené reakce soudce na jednání stěžovatele považovaného za hrubou osobní urážku atd. V této souvislosti se sluší připomenout rovněž rozhodnutí ESLP ze dne 26. 2. 2000 ve věci Tanner a Malminen v. Finsko, stížnosti č. 42114/98 a 42185/98.

30. Neopodstatněné předání advokáta ke kárnému postihu není bez dalšího souměřitelné ani s dalšími případy jednání soudce naznačujícími jeho osobní předpojatost; srov. rozsudky ESLP ze dne 2. 9. 1995 ve věci Lauko v. Slovensko, stížnost č. 26138/95, a ze dne 16. 9. 1999 ve věci Buscemi v. Itálie, stížnost č. 29569/95.

31. Do ústavněprávní roviny věc "neposouvají" ani stěžovatelovy výhrady stran zohlednění "zmanipulovaného přípravného řízení" a dalších údajných procesních vad; není bez významu, že stěžovatel relevantně nezpochybňuje závěry odvolacího soudu ohledně nadbytečnosti doplnění dokazování (usnesení odvolacího soudu, str. 8), resp. nepopírá, že měl možnost dodatečně si prostudovat obsah trestního spisu a vyjádřit se k provedeným důkazům; nedošlo ani k porušení zásady presumpce neviny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15).

32. Pokud jde o námitky stran podjatosti vrchního inspektora nprap. Bc. Petra Hrůzy, sluší se přisvědčit závěru Nejvyššího soudu, že subjektivní přesvědčení stěžovatele o tom, jak by mělo být soudem prvního stupně rozhodnuto např. o procesní použitelnosti některých důkazů, není důvodem pro závěr o podjatosti předsedy senátu podle § 30 tr. řádu. Nadto v posuzovaném případě namítal nezákonnost důkazů, které měly být opatřeny v přípravném řízení vyloučeným policejním orgánem nprap. Bc. Petrem Hrůzou, a to v době předcházející zadržení stěžovatele a jeho vzetí do vazby. Důvod pro vyloučení nprap. Bc. Petra Hrůzy z úkonů přípravného řízení přitom stěžovatel spatřoval v okolnosti, že na něj jmenovaný policista podal trestní oznámení pro trestný čin křivého obvinění. K podání tohoto trestního oznámení ovšem došlo až dne 30. 10. 2013, zatímco stěžovatel byl zadržen a vzat do vazby již dne 11. 5. 2013. Za nepoužitelné pro řízení před soudem lze považovat jen ty důkazy, které získal policejní orgán až poté, co nastala skutečnost zakládající důvody pro jeho vyloučení, a nikoli ty, které opatřil v souladu s tr. řádem před touto událostí.

33. Jestliže jde o námitku stran J. S. st., patří se zdůraznit, že ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, či v zájmu ochrany veřejných zájmů, podat nelze; zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99 (U 34/14 SbNU 329)]. Ohledně námitky stěžovatele, že oponovaný postup soudů měl přímý důsledek též ve sféře jeho práva na spravedlivý proces, lze konstatovat, že jde o tvrzení, které není doloženo.

34. Rovněž ve vztahu k otázce nepřítomnosti spoluobviněného Zdravka Aleksandrova Nacheva u hlavního líčení v rozporu s podmínkami ustanovení § 202 odst. 5 tr. řádu se patří zopakovat, že zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis. Z hlediska důvodnosti nyní projednávané ústavní stížnosti proto není určující, zda tento obviněný za přítomnosti svého obhájce a po předchozí poradě s ním během hlavního líčení dne 7. 4. 2014 výslovně uvedl, že žádá, aby hlavní líčení nadále probíhalo v jeho nepřítomnosti, a to včetně případných závěrečných řečí a vyhlášení rozsudku (srov. § 202 odst. 5 tr. řádu a procesní spis, č. l. 2480), resp. zda konstatoval, jak zaznamenal soud do protokolu, že už nemá, co by k věci mohl dále uvést.

35. Ústavněprávní diskrepancí nejsou zatíženy ani závěry soudů ohledně výroku o zajištění peněz na účtu Komerční banky, a. s., resp. jimi podaný výklad ustanovení § 79, § 79a až § 79f, § 80, § 81, § 81a a § 120 až 124 tr. řádu a jejich vzájemných vztahů.

36. S námitkou, že útoky pod body I. 11) a I. 12) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně jsou totožné, takže jeden dílčí útok je v rozsudku omylem uveden dvakrát, se soudy vyšších stupňů vypořádaly konstatováním, že jde sice o písařskou chybu, ale Městský soud v Praze pochybil též ve výpočtu celkového součtu škody [a to jak u jednání dokonaného (zde je správný součet 95 529 Kč, nikoli 35 688 Kč), tak u toho, které zůstalo ve stadiu pokusu (zde je správný součet 131 564 Kč, nikoli 95 894 Kč)], v důsledku čehož stěžovatelem vytýkaný nedostatek postrádá praktický dopad na právní posouzení skutku, resp. na rozhodnutí v adhezním řízení.

37. Jestliže jde o výhradu vztahující se k údajnému nedostatku zákonnosti odposlechů, dlužno podotknout, že odvolací soud konstatoval, že pokud stěžovatel zmiňuje odposlechy telefonních hovorů, je skutečností, že ve spise jsou založeny úřední záznamy týkající se odposlechů (č. l. 258, 364-378), k nimž ve spise chybí příslušná rozhodnutí o jejich povolení, avšak jejich obsahem není nijak argumentováno a pro závěry soudu postrádají relevanci. Jiná situace nastala ohledně zjišťování údajů o telekomunikačním provozu podle § 88a tr. řádu, kde jsou do spisu zařazena odpovídající rozhodnutí (spis, č. l. 330, 339) a pouze k těmto zjištěním soudy jako k důkazům přihlédly.

38. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.

39. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

40. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 3805/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies