I. ÚS 1281/16

18. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Novotného, právně zastoupeného Mgr. Ing. Gabrielem Talagou, advokátem se sídlem Karolinská 661/4, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2016 sp. zn. 20 Cdo 3187/2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 23. 4. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím odmítl dovolání stěžovatele proti výroku I rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015 sp. zn. 14 Co 108/2015, kterým byl potvrzen výrok I usnesení soudního exekutora Mgr. Ondřeje Svobody ze dne 17. 2. 2015 č. j. 184 EX 111/14-214, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na rozhodnutí o neúčinnosti doručení písemností dle § 50d o. s. ř., vydaných v exekučním řízení. Stěžovatel se domáhal u soudního exekutora, následně v odvolacím řízení u Městského soudu v Praze a v dovolacím řízení u Nejvyššího soudu, rozhodnutí o neúčinnosti doručení rozhodnutí soudního exekutora, kterými soudní exekutor směřoval k nezákonnému překotnému prodeji všech nemovitostí stěžovatele, jako povinného, za zlomek jejich hodnoty v době, kdy byl stěžovatel hospitalizován v nemocničním zařízení, o čemž byl soudní exekutor informován.

V rámci exekučního řízení byly nezákonně vydraženy všechny nemovitosti stěžovatele, tj. pozemky č. st. A1, A2, A3., A4, A5, okres Benešov, obec Rabyně, kat. území Blaženice, LV X, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, za zlomek jejich hodnoty, pro uspokojení pohledávky, která je několikanásobně nižší než v exekuci zjištěná cena nemovitostí. Nezákonným postupem soudního exekutora v exekuci má stěžovatel přijít o svůj majetek v hodnotě 15 mil. Kč za cenu 4,5 mil. Kč, a to pro vymožení pohledávky ve výši 366 000 Kč s příslušenstvím.

Exekuce prodejem nemovitostí proběhla v době, kdy byl stěžovatel hospitalizován v nemocničním zařízení. Soudní exekutor o tom byl informován, přesto doručoval písemnosti stěžovateli fikcí. Stěžovatel se o exekuci dozvěděl dne 9. 2. 2015, okamžitě na to dne 10. 2. 2015 zajistil úhradu vymáhané pohledávky včetně nákladů exekuce, a začal se proti nezákonné exekuci bránit, mj. návrhem na rozhodnutí o neúčinnosti doručení písemnosti podle § 50d o. s. ř. Předmětný návrh soudní exekutor usnesením ze dne 17. 2. 2014 č. j. 184 EX 111/14-214 zamítl, aniž počkal na avizované doplnění návrhu stěžovatelem.

Odvolací soud usnesení soudního exekutora o zamítnutí návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení potvrdil výrokem I. Odvolací soud oproti soudnímu exekutorovi správně dovodil, že omluvitelný důvod dle § 50d o. s. ř. u stěžovatele trval do 27. 11. 2014. Dle nesprávného právního názoru odvolacího soudu však omluvitelný důvod dle § 50d o. s. ř. netrval po datu 27. 11. 2014, kdy byl stěžovatel na dalším léčebném a rehabilitačním pobytu v Deštném v Orlických horách.

Nejvyšší soud založil napadené rozhodnutí o odmítnutí dovolání zejména na skutečnosti, že námitka nesprávně zjištěného skutkového stavu či nesprávného hodnocení důkazů nezakládá přípustnost dovolání. Stěžovatel nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že stěžovatel rozporoval pouze skutkové závěry odvolacího soudu, neboť stěžovatel předložil rovněž právní otázky, které dosud nebyly v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny. Z dostupné judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že způsobilý dovolací důvod může založit i otázka skutková, je-li namítáno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod dovolatele rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím uzavřel stěžovateli cestu k meritornímu přezkumu nezákonných rozhodnutí soudního exekutora vydaných v exekučním řízení, které byly stěžovateli doručovány fikcí v době, kdy stěžovatel byl hospitalizován v nemocničním zařízení, o čemž byl soudní exekutor informován. Napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud omezil možnost stěžovatele domáhat se náhrady škody po soudním exekutorovi, vzniklé v souvislosti s nezákonnými rozhodnutími vydanými v exekučním řízení.

Ke skutkovým okolnostem případu stěžovatel uvedl, že před zahájením exekučního řízení se mu stal úraz a v době 14. 5. 2014 až 17. 5. 2014 byl hospitalizován v Ústřední vojenské nemocnici v Praze, kde mu byla provedena 15. 5. 2014 náročná operace. Následně byl stěžovatel přijat dne 23. 6. 2014 k ústavní léčbě na lůžku ve Vojenském rehabilitačním středisku Slapy nad Vltavou. V té době bylo proti stěžovateli zahájeno exekuční řízení. V ústavní léčbě ve Vojenském rehabilitačním středisku stěžovatel rehabilitoval v období od 23. 6. 2014 do 27. 11. 2014. Po propuštění stěžovatele dne 27. 11. 2014 tento dále rehabilitoval v Deštném v Orlických horách, a to od 27. 11. 2014 až do 28. 1. 2015, s přestávkou o vánočních svátcích od 22. 12. 2014 do 28. 12. 2014. V průběhu rehabilitace v Deštném v Orlických horách se stěžovateli stal další úraz.

Odvolací soud v předmětném případě dovodil, že omluvitelný důvod po 27. 11. 2014 již netrval. Vyšel přitom z ustanovení § 50d odst. 1 o. s. ř., podle něhož je třeba návrh na neúčinnost doručení podat do 15 dnů ode dne, kdy se povinný s doručovanou písemností mohl seznámit. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, považoval odvolací soud návrh stěžovatele za opožděný. V souvislosti s uvedeným stěžovatel poukázal na skutečnost, že na počátku svého ozdravného pobytu v Deštném v Orlických horách upadl na schodech. V důsledku pádu se stav operované horní končetiny znovu zhoršil. Stěžovatel se dne 28. 11. 2014 dostavil za účelem ošetření zranění na chirurgickou ambulanci Dobruška. Ošetřující lékař doporučil stěžovateli spát v polosedě, kontinuálně nosit ortézu, být v klidu a nasadil mu analgetika. Dne 22. 12. 2014 stěžovatele jeho syn odvezl automobilem z Orlických hor do Rabyně. V domě v Rabyni ani nikde jinde na nemovitostech stěžovatele tento nezaznamenal nic, co by vzdáleně naznačovalo, že by proti němu byla vedena exekuce, nebo že by jeho nemovitosti měly být dokonce předmětem dražby.

Stěžovatel je toho názoru, že se s postupem exekutora mohl seznámit nejdříve až 9. 2. 2015, načež následovala úhrada dluhu a zřízení datové schránky pro případ, že by byl opět hospitalizován. S ohledem na shora uvedené skutečnosti nemůže obstát právní názor odvolacího soudu, který dovolací soud odmítl podrobit přezkumu. Podle náhledu stěžovatele došlo postupem jak obecných soudů, tak i exekutora k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle náhledu Ústavního soudu spočívá podstata ústavní stížnosti v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti [srov. čl. 83, 90 a 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

Stěžovateli je třeba dát za pravdu v tom smyslu, že povinností Nejvyššího soudu je poskytnout účastníkům řízení ochranu v těch případech, kdy dojde k zásahu do jejich ústavně zaručených základních práv a svobod. A to bez ohledu na to, zda se jedná o otázku právní či skutkovou.

Podle náhledu Ústavního soudu se Nejvyšší soud námitkami stěžovatele řádně zabýval a ve své podstatě mu není čeho vytknout. V projednávaném případě bylo úkolem obecných soudů posoudit především to, zda se stěžovatel po svém propuštění z Vojenského rehabilitačního střediska Slapy nad Vltavou seznámil nebo mohl seznámit s obsahem doručovaných listin tak, jak to má na mysli ustanovení § 50d odst. 1 o. s. ř. Z léčebného pobytu byl stěžovatel propuštěn dne 27. 11. 2014, načež se za účelem další rehabilitace přesunul do Deštné v Orlických horách, kde se mu stal dne 28. 11. 2014 další úraz, který mu měl zamezit v seznámení se s obsahem doručovaných listin.

Z odůvodnění jak Nejvyššího, tak i odvolacího soudu je zřejmé, že tyto se výše nastíněnou otázkou dostatečně zabývaly. Stěžovatel ve věci nepředložil žádný důkaz o tom, že by se po svém propuštění z Vojenského rehabilitačního střediska Slapy nad Vltavou nemohl s obsahem doručovaných listin seznámit. Ve své podstatě jeho pobyt v Deštném v Orlických horách nebyl otázkou nutnosti, ale volby. Stěžovatel sám uvádí, že k ozdravnému pobytu přistoupil poté, kdy vyčerpal limity zdravotní pojišťovny. Jednalo se tedy o soukromý pobyt, který svým způsobem jistě mohl přispět ke zlepšení jeho zdravotního stavu, nicméně stěžovatel nebyl zjevně v takovém zdravotním stavu, že by byl zásadním způsobem ohrožen jeho život či zdraví - v takovém případě si nelze představit jeho propuštění či neproplácení poskytnuté lékařské péče z veřejného zdravotního pojištění. Bylo tedy na stěžovateli, zda se bude zajímat o běh svých věcí (např. tím, že navštíví ohlašovnu) nebo zda bude pokračovat v ozdravném pobytu. Na tomto místě lze odkázat na klasickou římskou zásadu vigilantibus iura scripta sunt.

Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí zcela správně poukázal na skutečnost, že adresát je odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů. Stejně tak je povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Skutečnost, že se adresát na adrese pro doručování trvale nezdržuje, nemůže být omluvitelným důvodem, pro který se stěžovatel nemohl s doručovanou písemností seznámit.

Ústavní soud si je vědom celé řady námitek stěžovatele proti postupu exekutora v dané věci, nicméně pro řešení celého případu považuje Ústavní soud za stěžejní to, jak obecné soudy aplikovaly ustanovení § 50d o. s. ř.

Vzhledem k tomu, že tento výklad považuje Ústavní soud za ústavně konformní, nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. května 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1281/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies