I. ÚS 3197/15

18. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele P. F., zastoupeného JUDr. Lenkou Faltýnovou, advokátkou, se sídlem náměstí Míru 143, Domažlice, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2015 č. j. 13 Co 165/2015-102, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
Ústavní stížností stěžovatel napadl výrok I. v záhlaví tohoto usnesení uvedeného rozhodnutí a navrhl jeho zrušení pro zásah do stěžovatelova práva pečovat o své děti a vychovávat je a do práva jeho starší dcery, nezletilé A. F. (dále jen "starší dcera"), na rodičovskou výchovu dle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), pro zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a pro porušení zásady společné odpovědnosti rodičů za výchovu a vývoj dítěte dle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

Dne 27. 2. 2015 rozhodl Okresní soud v Klatovech o svěření obou dcer stěžovatele (v den rozhodnutí ve věku sedmi a dvou let) do péče jejich matky a manželky stěžovatele. Okresní soud dále přikázal stěžovateli přispívat na výživu starší dcery výživným v částce 3 500 Kč měsíčně a na výživu mladší dcery výživným v částce 2 500 Kč měsíčně. Dle názoru okresního soudu bylo žádoucí, aby péči zajišťovala matka, a to zejména z důvodu, aby obě děti vyrůstaly společně. Okresní soud při rozhodování vzal v potaz útlý věk dětí, pevnou sourozeneckou vazbu mezi nimi a příkladnou péči matky o obě děti.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Plzni, ve kterém vytknul okresnímu soudu neúplně zjištěný skutkový stav a nesprávné posouzení provedených důkazů. Krajský soud se však se závěry okresního soudu plně ztotožnil a rozsudek s výjimkou úpravy částky dlužného výživného potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Ve svém rozhodnutí zdůraznil zejména zájem obou dcer spočívající v tom, aby vyrůstaly společně.

II. Argumentace stěžovatele
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadené rozhodnutí krajského soudu nebylo řádně odůvodněno a skutkový stav nebyl řádně zjištěn, neboť krajský soud vycházel toliko z tvrzení matky a nerespektoval ani výpověď otce, ani názor starší dcery zjišťovaný prostřednictvím opatrovníka, dle kterého se jí líbí u matky i u otce stejně. Dle stěžovatele pak okresní soud bez jakéhokoliv odůvodnění zamítl stěžovatelův návrh na ustavení znalce z oboru pedopsychologie za účelem odborného zkoumání obou rodičů a nezletilých dětí.

Stěžovatel dále vytýká soudům obou instancí, že nezvážily možnost alternativní formy střídavé péče (kratší interval, úprava rodičovského styku, nerovnoměrné rozvržení střídavé péče). Odvolacímu soudu pak nedostatečnou pozornost věnovanou důvodům, proč matka dětí není ochotna se stěžovatelem spolupracovat na střídavé péči. V otázce absence komunikace mezi oběma rodiči pak stěžovatel odkazuje na konkrétní judikaturu Ústavního soudu s tím, že právě střídavá péče může být podnětem a motivací k tomu, aby se rodiče snažili spolu co nejvíce kooperovat. Dále stěžovatel namítá, že jeho snaha o zabezpečení rodiny po finanční stránce je mu nyní přičítána k tíži, jelikož se kvůli pracovnímu vytížení nemohl co do kvantity stejně jako matka věnovat péči o děti.

Stěžovatel shrnuje, že soudy nerespektovaly princip rovného postavení účastníků v soudním řízení a nedostály své povinnosti klást na oba účastníky řízení rovné nároky. Z toho důvodu tak má za to, že napadený rozsudek je projevem libovůle krajského soudu a je jím rozsáhle porušeno stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces, zasáhnuto do rodičovských práv a do práv starší dcery, v jejímž zájmu je maximální možná výchovná participace obou rodičů.

III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní soud se k otázce svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů ve své judikatuře již několikrát vyjádřil [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], přičemž ve svých rozhodnutích akcentoval zásadu nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Obecné soudy musí u každého z rodičů (resp. jiných rodinných příslušníků a případně i dalších osob, které usilují o svěření dítěte do péče) posoudit přinejmenším čtyři kritéria: (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. Naplňují-li pak rodiče tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo svěřeno do péče obou rodičů. V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče.

Po přezkoumání napadeného rozhodnutí se Ústavní soud nemůže ztotožnit s námitkou stěžovatele, dle které napadené rozhodnutí nebylo řádně odůvodněno. Krajský soud ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil, proč se ve shodě s okresním soudem přiklonil ke svěření starší dcery do výlučné péče matky. Obecné soudy vzaly v potaz názor starší dcery, která se - jak vyplývá ze spisu Okresního soudu v Klatovech, který má Ústavní soud k dispozici - při pohovoru s pracovnicí orgánu sociálně-právní ochrany dětí vyjádřila tak, že se jí líbí u otce i matky stejně, avšak pokud by trávila více času u svého otce, pravděpodobně by se jí stýskalo po mladší sestře.

Obecné soudy daly přednost výlučné péči matky, a to na základě výše uvedeného kritéria (2), neboť v případě svěření stěžovatelovy starší dcery do střídavé péče hrozilo přetrhání vazeb mezi oběma dětmi. Ústavní soud neshledává na tomto postupu obecných soudů, které kladly důraz na sourozeneckou vazbu mezi oběma dcerami stěžovatele, nic protiústavního. Zásah do práva na rodinný život stěžovatele představovaný napadenými rozsudky je tedy v dané situaci plně odůvodněn legitimním cílem sledování nejlepšího zájmu obou dětí. Jak již Ústavní soud uvedl v usnesení sp. zn. III. ÚS 2053/15 ze dne 24. 9. 2015, pevné sourozenecké vazby a citové pouto mezi nezletilými sourozenci nepochybně mohou být překážkou pro to, aby u nezletilých sourozenců bylo u každého jinak rozhodováno o jeho výchově. Ústavní soud tak konstatuje, že závěry obou soudů vzešly z posouzení relevantních kritérií na základě řádně zjištěného skutkového stavu a po ústavněprávní stránce jim nelze nic vytknout.

K další námitce stěžovatele týkající se zamítnutí návrhu stěžovatele a opatrovníka starší dcery na ustavení znalce z oboru pedopsychologie Ústavní soud konstatuje, že dle ustálené judikatury [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) či nález sp. zn. I. ÚS 116/05 ze dne 30. 5. 2006 (N 108/41 SbNU 349)] musí soud vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ze spisu Okresního soudu v Klatovech vyplývá, že rozhodnutí soudu zamítnout důkaz znaleckým posudkem bylo při ústním jednáním soudu - byť velmi stroze - odůvodněno. Okresnímu soudu je tak třeba vytknout, že se zamítnutím tohoto důkazu nezaobíral taktéž v písemném odůvodnění rozsudku, avšak nejedná se o situaci, kdy by se okresní soud dopustil svévolného jednání, jež by vyžadovalo kasační zásah Ústavního soudu.

Stěžovatel rovněž namítá, že nelze střídavou péči podmiňovat pozitivním vztahem mezi oběma rodiči, což podkládá judikaturou Ústavního soudu, dle které nesmí soud rezignovat na svěření dítěte do svěřené péče už tehdy, kdy jeden z rodičů s tímto způsobem výchovy nesouhlasí [nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363)] a dle které soud nemůže odmítnout střídavou péči jen proto, že spolu rodiče dítěte odmítají kooperovat a komunikovat [nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. Ústavní soud však podotýká, že meritorní rozhodnutí obecného soudu nesvěřit starší dceru do střídavé péče se odvíjelo zejména na základě posouzení kritérií uvedených výše, nikoliv na základě špatné komunikace mezi rodiči. Stěžovatelem citovanými rozhodnutími bylo naopak vyhověno ústavním stížnostem mířícím proti rozhodnutí soudu o svěření do výlučné péče jednoho z rodičů toliko pro jeho nesouhlas se střídavou péčí (srov. výše uvedený nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010), respektive pro absenci vzájemné tolerance a respektu mezi oběma rodiči (srov. výše uvedený nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010). Z tohoto důvodu tak tato stěžovatelova námitka není v tomto případě relevantní.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. května 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 3197/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies