I. ÚS 1450/16

18. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Březiny, zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2016 sp. zn. 28 Co 468/2015 a proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 31. 8. 2015 sp. zn. 12 C 73/2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále se stěžovatel dovolává porušení čl. 90 Ústavy.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Kolíně (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem č. j. 12 C 73/2015-88 ze dne 31. 8. 2015 zamítl návrh, aby bylo stěžovateli sníženo výživné na dceru na částku 4.000 Kč měsíčně počínaje 1. 3. 2015 (výrok I), a dále byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalované dceři náklady řízení (výrok II). Krajský soud v Praze odvolání shledal důvodným pouze ve vztahu k výši náhrady nákladů za řízení před soudem prvního stupně ve výroku II. napadeného rozhodnutí, jinak rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Krajský soud se vypořádal s argumentací stěžovatele ohledně existence vady řízení spočívající v provádění dokazování soudem prvního stupně na jednání odročeném pouze za účelem vyhlášení rozsudku, tak že dne 2. 6. 2015 se ve věci konalo jednání, v jehož závěru byli účastníci poučeni o koncentraci řízení dle § 118b občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a současně jim byla poskytnuta lhůta v délce trvání 1 týdne k doplnění důkazních návrhů a předložení jimi již označených listin. Jednání bylo následně odročeno na 28. 7. 2015, při tomto jednání bylo provedeno dokazování účastníky doloženými listinnými důkazy, v závěru protokolu o jednání je obsaženo usnesení o odročení za účelem vyhlášení rozsudku na 31. 8. 2015. Dne 27. 8. 2015 předložil stěžovatel soudu prvního stupně výkaz zisků a ztrát ve zjednodušeném rozsahu za rok 2014 ke společnosti Výstavba inženýrských sítí s.r.o., který do té doby nedoložil a jako důkazní prostředek jej v průběhu řízení označil. Soud prvního stupně tedy na jednání dne 31. 8. 2015 provedl důkaz popsanou listinou, následně účastníky i jejich na jednání přítomné zástupce poučil podle § 119a o.s.ř. a teprve po jejich sdělení, že neuplatňují ani nová tvrzení, ani nové důkazní návrhy, byl vyhlášen rozsudek. Odvolací soud je toho názoru, že jediné, co lze soudu prvního stupně vytknout, je odklon od lhůty stanovené pro dobu odročení jednání za účelem vyhlášení rozsudku v § 156 odst. 2 o.s.ř., tj. překročení deseti kalendářních dnů. Nicméně v důsledku tohoto postupu nebyl žádný z účastníků nikterak zkrácen na svých procesních právech, zejména stěžovatel ne. Byl to totiž on, který bezprostředně přede dnem 31. 8. 2015 předložil již dříve uplatněný důkazní prostředek, musel znát jeho obsah, a tedy musel být objektivně schopen se k důkazu bez dalšího vyjádřit. Jediný, kdo mohl být popsaným postupem zatížen, byla žalovaná, která obsah listiny do dne 31. 8. 2015 neznala. K námitce stěžovatele, že nebyl proveden důkaz daňovým přiznáním společnosti Výstavba inženýrských sítí s.r.o., krajský soud uvedl, že stěžovatel takový důkaz nikdy ke svým tvrzením o zhoršení jeho poměrů neoznačil. Naopak to byla žalovaná, která navrhla doplnění dokazování přiznáním k dani z příjmu uvedené společností, v nichž má stěžovatel podíl, za roky 2013 a 2014, a to mimo jiné v podání ze dne 30. 7. 2015. Rozhodně se tedy nejedná o nový důkaz, který měl prokázat, že stěžovatel utrpěl ztrátu v podnikání, ve které se nachází nyní a byl v ní i v roce 2014. Odvolací soud doplnil dokazování tímto listinným důkazem a učinil z něj zjištění, že společnost Výstavba inženýrských sítí s.r.o. vykázala v roce 2014 zisk - základ daně po odečtení daňové ztráty činil 326.000 Kč. Dne 21. 9. 2015 byl sice vydán exekuční příkaz k vymožení pohledávky Okresní správy sociálního zabezpečení vůči firmě Výstavba inženýrských sítí s.r.o. cca ve výši 900.000 Kč. Tato skutečnost však podle krajského soudu není způsobilá ovlivnit aktuální majetkové poměry stěžovatele tak, aby bylo na místě snížit výživné stanovené pro žalovanou. Stěžovatel totiž ručí za závazky společnosti pouze do výše splaceného vkladu, tj. při velikosti obchodního podílu 50% jen do výše 100.000 Kč.

3. Stěžovatel spatřuje zásah do svého práva na spravedlivý proces v tom, že při jednání soudu prvního stupně dne 31. 8. 2015 došlo k tomu, že právní zástupce žalobce očekával, že dojde k pouhému vyhlášení rozsudku, tj. k situaci, kdy jeho účasti vlastně ani nebude třeba (tak se obvykle v občanském soudním řízení účastníci a jejich zástupci s vědomím soudu chovají). Teprve když operativně zjistil, že se vlastně má jednat ve věci, zajistil na poslední chvíli za sebe substituci, neboť osobně se k jednání dostavit nemohl. Proto procesní pochybení soudu v této věci je významné a znemožnilo stěžovateli řádně se zúčastnit jednání ve věci samé a připravit se na ně, neboť očekával pouhé vyhlášení rozsudku. Stěžovatel dále poukázal na to, že si ze své společnosti bere pro svou potřebu 20.000 Kč měsíčně a že je to maximální částka, kterou si z podnikání může brát pro sebe, neboť jeho podnikání vyšší zisk prostě nevygeneruje. V současné době stěžovatel podniká jen s velkými obtížemi. Oba soudy podle stěžovatele nesprávně zhodnotily poměry dětí stěžovatele. Závěrem pak stěžovatel polemizuje se závěry obecných soudů o potřebě zvyšování kvalifikace dcery a tvrdí, že nejde o návaznost škol, a proto ani o zvýšení dceřiny kvalifikace.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.

7. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud rovněž neshledal.

8. Stěžovatelova argumentace, která se týká jen postupu a závěrů obecných soudů, nedosahuje ústavního rozměru, a proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. května 2016



David Uhlíř, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1450/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies