I. ÚS 1354/16

18. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů Antonína Brabce a Jaroslavy Brabcové, obou zastoupených JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice I, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 10. 2014, č. j. 19 Co 2843/2013-270 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 2. 2016 č. j. 26 Cdo 903/2015-300, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatelé svou žalobou domáhali vydání rozsudku, kterým by panu Aloisovi Žálkovi (dále jen "vedlejší účastník") byla uložena povinnost zaplatit jim částku 2.220.468 Kč, představující jednak kupní cenu a jednak náklady na dokončení a zhodnocení bytových jednotek č. A1 a A2 v domě č. p. A3 nacházejícím se na parcele parc. č. A4 (zastavená plocha a nádvoří) v obci České Budějovice v kat. úz. České Budějovice 3, proti jejich povinnosti vrátit vedlejšímu účastníkovi vzájemné plnění - bytové jednotky, které od něj koupili. V řízení před soudem prvého stupně bylo podle stěžovatelů prokázáno, že vedlejší účastník vymezil v Prohlášení neexistující bytové jednotky, které přes jejich neexistenci nechal zapsat do katastru. Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl dne 12. 12. 2012 rozsudkem č. j. 16 C 220/2011-184 tak, že uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelům částku 1.900.000 Kč s přísl. proti jejich povinnosti vyklidit a předat mu byt č. X1 a X2 ve výše specifikovaném domě. Tento rozsudek odůvodnil soud prvého stupně tak, že Prohlášení je neplatné, a je-li neplatné Prohlášení, musí být neplatná i navazující kupní smlouva, a proto jsou účastníci za této situace povinni vrátit si to, co si na základě neplatné smlouvy plnili. Krajský soud však žalobu zamítl a odůvodnil to tím, že ne každý úkon, který odporuje zákonu, způsobuje jeho neplatnost, přičemž musí být posuzována intenzita rozporu se zákonem a přiměřenost sankce. Podle odvolacího soudu není důvod posuzovat Prohlášení neplatné jako celek, ale jen v té části, kterou je vymezováno vlastnické právo k neexistujícím jednotkám. Stěžovatelé ve svém dovolání proti napadenému rozhodnutí krajského soudu namítali nesprávnost posouzení platnosti Prohlášení a kupní smlouvy a nedostatečné poučení ohledně formulace petitu a vypořádání závazku z neplatné smlouvy. Nejvyšší soud svým napadeným usnesením dovolání odmítl jako nedůvodné s tím, že podané žalobě nebylo možno vyhovět už proto, že žalobní návrh nevystihuje vzájemná práva a povinnosti účastníků, jež tvoří obsah synallagmatického vztahu, který by jim vznikl v případě, že by kupní smlouva byla absolutně neplatná, a dále že kupní smlouva není absolutně neplatná.

3. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvádí, že vedlejší účastník způsobil neplatnost Prohlášení jako celku, neboť to jako celek nesplňuje zákonem předpokládané náležitosti. Nelze přitom oddělit neplatnost Prohlášení k té části, která již existovala, od části neexistující, neboť je tím kupř. dotčeno vymezení společných prostor v domě, podílů na společných částech domu a pozemku. Úkon vymezení jednotek v Prohlášení je tak dle jejich názoru neplatný celý, neboť jeho jednotlivé části od sebe nelze oddělit. Právě s ohledem na nesprávný závěr obecných soudů k této otázce shledávají stěžovatelé zásah do svých ústavních práv.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.

7. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud rovněž neshledal. I kdyby snad měl Ústavní soud jiný názor na řešení konkrétního případu v rámci podústavního práva, nenáleží mu zasahovat do výlučné pravomoci obecných soudů provádět interpretaci podústavního práva v rámci mezí, které mu stanoví pravidla ústavního pořádku. Pouze mu přísluší konstatovat, jak to učinil i v této věci, že meze ústavně konformního výkladu obecné soudy nepřekročily.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. května 2016

David Uhlíř, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1354/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies