I. ÚS 475/16

19. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Vision - CZ, s. r. o., se sídlem Na Bělidle 2/830, 150 00 Praha 5, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, 110 00 Praha 1, proti výrokům II. a III. usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 344/2015-106 ze dne 5. 1. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to zejména pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").

Z napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu, vedeného u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 78/2014, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v postavení zaměstnavatele obdržela od vedlejší účastnice, paní Lenky Lenerové, jako zaměstnance okamžité zrušení pracovního poměru. Následně zaslala stěžovatelka vedlejší účastnici dopis, ve kterém jí sdělila, že považuje okamžité ukončení pracovního poměru ze zdravotních důvodů za neplatné a zároveň uvedla podmínky, za kterých zákoník práce tento způsob skončení pracovního poměru zaměstnanci umožňuje. Na to však vedlejší účastnice nepřistoupila, a proto se následně obrátila na Okresní soud v Kolíně s žalobou na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, které tento soud rozsudkem ze dne 8. 12. 2014, č. j. 13 C 78/2014-66, zcela vyhověl a vedlejší účastnici zavázal vůči stěžovatelce k náhradě nákladů řízení. Toto rozhodnutí napadla vedlejší účastnice včasným odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením tak, že po zpětvzetí odvolání do výroku ve věci samé odvolací řízení proti výroku rozsudku nalézacího soudu ve věci samé zastavil a v nákladovém výroku jej změnil tak, že stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznal, a rozhodl, že stěžovatelce se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává, a to v obou případech s odkazem na ustanovení § 150 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.").

Proti rozhodnutí krajského soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se kasace nákladových výroků. Stěžovatelka uvedla, že rozhodnutí o nákladech řízení je zjevně překvapivým rozhodnutím, kdy nebyla soudem seznámena s jeho záměrem nerozhodovat podle základního principu úspěchu ve věci, nýbrž podle ustanovení § 150 o. s. ř., což je dle ní v rozporu s konstantní judikaturou. V tomto ohledu stěžovatelka odkázala na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 9. 2013, Čepek vs. Česká republika, stížnost č. 9815/10, týkající se použití ustanovení § 150 o. s. ř., přičemž stejné závěry jsou vysloveny např. v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3550/13. Stěžovatelka uvedla, že se jedná o překvapivé rozhodnutí, které porušuje právo na spravedlivý proces, a to v části kontradiktornosti civilního procesu, když nebyla explicitně vyzvána, aby se proti rozhodnutí soudu vůbec mohla vyjádřit, natož bránit. To, že odvolací soud chce rozhodnutí o nákladech řízení založit na ustanovení § 150 o. s. ř., se stěžovatelka dle svých slov dozvěděla až při vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, kdy soudem bylo až při odůvodňování rozhodnutí sděleno, že stěžovatelka je zaměstnavatel a že se provinila vůči zaměstnanci - vedlejší účastnici, a nese tak vinu na zavinění soudního sporu. Všechny tyto své argumenty stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud vyslovil porušení shora označených základních práv a napadené usnesení Krajského soudu v Praze v dotčených výrocích zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval otázkou náhrady nákladů řízení a její reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 69, str. 189 a násl.), a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Na straně druhé však Ústavní soud podotýká, že problematika nákladů řízení zpravidla nebude předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany soudů byl obsažen prvek svévole, libovůle nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 publikován tamtéž, svazek č. 24, nález č. 163, str. 183 a násl.).

Ústavní soud pak ve své nálezové judikatuře stran moderace nákladů řízení zdůraznil, že "[p]odle konstantní judikatury Ústavního soudu k aplikaci moderačního práva dle § 150 občanského soudního řádu, pokud obecný soud dospěje ke zjištění, že v konkrétním případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, musí vytvořit účastníkům řízení procesní prostor k tomu, aby mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat [viz např. nález ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309) nebo nález ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 215/09 (N 44/52 SbNU 443), dostupné, jako další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz]. Vytvoření procesního prostoru pro účinnou reakci k zamýšlené aplikaci § 150 občanského soudního řádu nelze podle Ústavního soudu vnímat výhradně extenzivně a zobecnit vzniklý procesní stav, že musí být účastníkům řízení po jejich poučení umožněno písemné vyjádření. V souladu se zásadou procesní ekonomie a z ní plynoucího zákonného požadavku na rozhodnutí při jediném jednání (§ 115 odst. 1, § 119 odst. 1 občanského soudního řádu) by se takového poučení mělo účastníkům řízení dostat při jednání, kde jim má být rovněž umožněno vyjádřit se k aplikaci § 150 občanského soudního řádu (viz plenární nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 46/13)" (stěžovatelkou odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3550/13 ze dne 25. 8. 2015).

V právní věci stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadené rozhodnutí obstojí. Nelze totiž přehlédnout, že sama skutečnost, že se bude odvolací soud zabývat otázkou náhrady nákladů řízení z hlediska možného uplatnění ustanovení § 150 o. s. ř., byla totiž z průběhu odvolacího jednání zřejmá (obdobně srov. kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 2650/13 ze dne 6. 11. 2013). Již v řízení před nalézacím soudem právní zástupce vedlejší účastnice učinil při jednání dne 3. 12. 2014 žádost, aby případně, bude-li stěžovatelka ve sporu úspěšná, nalézací soud nepřiznal stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení. Tuto žádost však okresní soud ponechal v odůvodnění svého rozsudku bez odezvy. Krom toho bylo vedlejší účastnici usnesením soudu prvního stupně přiznáno osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu (pro odvolací řízení), což také indikuje možnost zvážit aplikaci moderačního práva dle § 150 o. s. ř. Minimálně však muselo být substituční zástupkyni stěžovatelky poté, co byl vedlejší účastnici zpřístupněn právní názor soudu na jí podané odvolání, jasné, že otázka moderace nákladů řízení je nastolena. Ostatně právní zástupkyně stěžovatelky také na tento "signál" soudu záhy zareagovala, a sice svým sdělením o tom, že v otázce nákladů řízení nemá prostor k ústupkům s ohledem na jednání (chování) vedlejší účastnice. Blíže se však stěžovatelka nevyjádřila. Nelze přitom přehlédnout, že jedním ze dvou důvodů pro nepřiznání stěžovatelce práva na náhradu nákladů řízení byla tíživá sociální situace vedlejší účastnice, vycházející ze skutečností zjištěných v rámci posuzování její žádosti o osvobození od soudního poplatku za odvolací řízení. Ústavní soud tak neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu o moderaci nákladů řízení bylo ve světle uvedeného pro stěžovatelku nadmíru nespravedlivé, byť je třeba přisvědčit její argumentaci v tom, že pro závěry ohledně druhého důvodu, pro který odvolací soud přikročil k aplikaci § 150 o. s. ř., nebyly provedeny odpovídající důkazy, to však ničeho nemění na relevanci prve zmíněného důvodu.

Za daných okolností tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 19. května 2016

David Uhlíř v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 475/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies