IV. ÚS 595/15

19. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bohuslava Oulehly, zastoupeného JUDr. Karlem Holubem, advokátem se sídlem Nerudova 3, Třebíč, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 198/2014-102 ze dne 25. 11. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s odůvodněním, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a současně jím byl porušen čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.

Napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení o žalobě stěžovatele, jejímž prostřednictvím se po žalovaných 1) Drahomíře Fortelné, 2) Josefu Zemanovi, 3) Martinu Zemanovi a 4) Michalu Mitrášovi domáhal zaplacení částky 49 572 Kč s příslušenstvím. Žalobní nárok stěžovatel uplatňoval z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout tím, že žalovaní dne 11. 8. 2011 ve vzájemné součinnosti poškodili technologii jeho mostní váhy v obci Třebíč.

Přípisem, došlým soudu dne 16. 1. 2014, vzal stěžovatel žalobu vůči žalovaným č. 2, 3, a 4 (dále též "vedlejší účastníci") zpět. Tvrdil, že teprve z obsahu odporu podaného do platebního rozkazu zjistil, že vedlejší účastníci pouze plnili pokyny žalované č. 1, jednali v dobré víře, a proto za vzniklou škodu odpovídá pouze žalovaná č. 1. V návaznosti na to Okresní soud v Třebíči usnesením č. j. 23 C 101/2013-67 ze dne 20. 3. 2014 řízení mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky zastavil (výrok I.) a stěžovatele zavázal nahradit jim společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 38 211,80 Kč (výrok II.).

K odvolání stěžovatele do nákladového výroku Krajský soud v Brně (dále též "krajský soud") usnesením č. j. 17 Co 198/2014-102 ze dne 25. 11. 2014 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil a stanovil stěžovateli povinnost nahradit vedlejším účastníkům společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení částku 4 864 Kč. Odvolací soud se ztotožnil s postupem soudu nalézacího, který o náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 146 odst. 2 věta prvá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."), neboť shledal procesní zavinění za zastavení řízení na straně stěžovatele a současně ve věci nezjistil nic, co by odůvodňovalo použití výjimečného ustanovení § 150 o. s. ř. Odvolací soud k tomu uvedl, že bylo pouze věcí úvahy stěžovatele, zda a proti komu podá žalobu. Považoval tudíž za nadbytečné se zabývat tím, zda stěžovatel věděl před podáním žaloby o důvodech, které jej vedly k jejímu zpětvzetí ve vztahu k vedlejším účastníkům.

Stěžovatel se následně obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti obecným soudům vytkl, že při svém rozhodování ohledně nákladů řízení vycházely pouze formalisticky z ustanovení § 146 o. s. ř., aniž by přihlédly ke specifickým okolnostem případu. Stěžovatel konkrétně poukazoval na skutečnost, že ke zpětvzetí žalobního návrhu vůči vedlejším účastníkům přistoupil v reakci na vyjádření zaslané vedlejšími účastníky soudu, jehož obsah nemohl vůbec předvídat. V něm zahrnuté prohlášení mimo jiné nekorespondovalo s rozporuplnými vyjádřeními vedlejších účastníků, jak je zaznamenal policejní orgán v úředních záznamech, pořízených při vyšetřování jejich jednání. Ve světle řečeného považoval stěžovatel interpretaci ustanovení § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. za extrémní.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud opakovaně vyjadřuje tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně [srov. příkladmo nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 536/06 ze dne 3. 4. 2008 (N 64/49 SbNU 9), nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365), nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) či nález sp. zn. II. ÚS 1066/12 ze dne 6. 6. 2013 (N 100/69 SbNU 667); všechna rozhodnutí jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].

Shora uvedené závěry o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí tím spíše pro rozhodování dle ustanovení § 150 o. s. ř., které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 619/2000 ze dne 24. 5. 2001 (N 79/22 SbNU 165) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/02 ze dne 31. 1. 2002 (U 4/25 SbNU 357)].

V nyní projednávané věci si Ústavní soud ověřil, že rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, které bylo předmětem přezkumu v odvolacím řízení, se zakládá na pečlivém uvážení všech okolností předmětného případu a nevybočuje ze standardního výkladu a aplikace § 146 o. s. ř. Nalézací soud se ve svém rozhodnutí explicitně a relativně podrobně zabýval rovněž otázkou použití § 150 o. s. ř., avšak neshledal - stejně jako posléze soud odvolací - naplnění důvodů, jaké má na mysli citované ustanovení.

V intencích ustálené judikatury jsou z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. považovány za významné mimo jiné i okolnosti související s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008 (N 189/51 SbNU 307)]. Pod tuto kategorii bylo možno podřadit i námitku stěžovatele ohledně míry jeho vědomosti o pasivní legitimaci vedlejších účastníků. Ústavní soud připouští, že odvolací soud v této souvislosti poněkud nepřesně konstatoval, že není třeba zkoumat, zda stěžovatel v době podání žaloby věděl o důvodech, které jej poté vedly k jejímu zpětvzetí vůči vedlejším účastníkům, nicméně tato okolnost neměla na správnost celkového posouzení věci vliv. Argument stěžovatele byl totiž vyvrácen soudem nalézacím, který z obsahu úředního záznamu Policie České republiky č. j. KRPJ-35117-5/ČJ-2011-161017-BAJ ze dne 11. 8. 2011, na nějž stěžovatel odkazoval ve své žalobě, zjistil, že žalovaní č. 3 a 4 plnili pouze pokyny žalované č. 1, o žalovaném č. 2 se pak v úředním záznamu nehovořilo vůbec. Z řečeného soud prvního stupně dovodil, že stěžovatel mohl již před podáním žaloby takový výsledek řízení předvídat. Ústavní soud toliko dodává, že okolnosti, kterými soud prvního stupně obhajoval nevyužití ustanovení § 150 o. s. ř., považuje za skutkovými zjištěními řádně podložené a z ústavně právního hlediska tedy plně akceptovatelné.

Lze tak uzavřít, že krajský soud vynesením napadeného usnesení, jímž potvrdil správnost odvoláním napadeného rozhodnutí nalézacího soudu, do základních práv stěžovatele nezasáhl. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů stran nákladů řízení neztotožnil, nemůže sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti založit. Ústavnímu soudu proto nezbylo než předloženou ústavní stížnost odmítnout podle § 43

odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 595/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies