I. ÚS 1295/16

19. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti J. K., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, zastoupeného JUDr. Alenou Prchalovou, Ph. D., advokátkou se sídlem Husova 1288/25, 586 01 Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 63/2016-31 ze dne 3. 2. 2016, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 3 To 247/2015-295 ze dne 24. 6. 2015 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě č. j. 1 T 29/2015-268 ze dne 20. 5. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě byl stěžovatel uznán vinným jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. c), d) trestního zákoníku, ve znění (dále též "tr. zákoník"), jednak zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, přičemž těchto trestných činů se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že v přesně nezjištěné době nejméně od června 2014 do 19. 11. 2014 v místě společného bydliště v rodinném domě psychicky a fyzicky týral svou sestru, jejího manžela a jejich dceru - svou neteř, se kterými zde žil, a to způsobem blíže rozvedeným ve skutkové větě výroku o vině předmětného rozsudku. Zločinu vydírání se pak stěžovatel měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době v říjnu 2014 v témže rodinném domě opakovaně vyhrožoval výše jmenovaným poškozeným a dále nejméně v jednom případě též příteli poškozené neteře, že pokud oznámí na policii jeho jednání popsané výše, tak je všechny zabije, případně že najde či spáchá nějakou krádež, kterou následně oznámí na policii a jmenované uvede jako pachatele. Stěžovatel byl za tuto trestnou činnost odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 téhož zákona k trestu odnětí svobody v trvání šest a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) téhož předpisu mu byl uložen trest propadnutí věci, a to ve výroku blíže specifikované plynové pistole.

Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podali poškození a stěžovatel odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem, jímž podle § 259 odst. 3, 4 trestního řádu (dále též "tr. ř.") napadený rozsudek doplnil tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozeným nemajetkovou újmu každému v částce 20.000,- Kč. Současně podle § 256 tr. ř. odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že došlo ke svévoli soudů všech stupňů eliminací obhajovacích práv, nerespektováním obhajoby jako plnoprávné procesní strany v kontradiktorním řízení. Dle jeho názoru nebyla ctěna ani zásada presumpce neviny, když rozpory a pochybnosti při zjišťování skutkového stavu věci nebyly vykládány v jeho prospěch, ale naopak v jeho neprospěch, čímž byla porušena i zásada in dubio pro reo. Rovněž bylo dle přesvědčení stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že před soudem prvního stupně nebylo jednáno o náhradě škody poškozeným, stěžovatel ani jeho obhájce prý neměli možnost se k němu či k jeho výši vyjádřit, okresní soud o něm nerozhodl, své rozhodnutí nezdůvodnil a neuvedl všechny skutečnosti, čím byly nároky na náhradu škody odůvodněny a prokázány. Ze spisového materiálu dle stěžovatele nevyplývá, z jakých důvodů se tento nárok uplatňuje ani způsob stanovení jeho výše. Odvolací soud tedy dle jeho názoru nepostupoval v souladu s ustanovením § 259 trestního řádu, když rozšířil výrokovou část rozsudku o povinnost k náhradě škody poškozeným. Nemožností podat řádný opravný prostředek pak dle něj došlo ke krácení jeho procesních práv. Rovněž bylo trestní řízení dle stěžovatele stiženo vadou tzv. opomenutých důkazů. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Dále se sluší připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů. Dále je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Ústavní stížnost je nadto v zásadě jen polemikou s obsahem odůvodnění napadených soudních rozhodnutí. Z odůvodnění dovolacího soudu je pak patrné, že stěžovatel uplatnil veskrze námitky skutkového či procesního charakteru, byť se je všechny snažil podřadit pod dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V ústavní stížnosti pak opakuje tytéž argumenty, které již zazněly v řízení před trestními soudy a s nimiž se již tyto soudy náležitě a přesvědčivě vypořádaly. Skutečnost, že se s výsledkem tohoto vypořádání stěžovatel subjektivně neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost důvodnou.

Pokud jde o námitky vztahující se k údajnému porušení zásady in dubio pro reo, plně postačí odkázat na odůvodnění rozsudků soudu prvního i druhého stupně, v nichž byla tato otázka vypořádána. Kupříkladu odvolací soud v napadeném rozsudku uvedl, že pro tuto trestnou činnost je charakteristické, že se odehrává tzv. za zavřenými dveřmi, a proto jedinými přímými důkazy jsou zpravidla výpovědi poškozených, které však nestály v rámci dokazování osamoceny. Podporovány byly především znaleckými posudky, jakož i dalšími zjištěnými skutečnostmi (zprávami Bílého kruhu bezpečí, stížnostmi občanů na chování stěžovatele aj.). Odvolací soud v této spojitosti sice připustil dílčí rozpory ve výpovědích poškozených (s ohledem na jejich snížený intelekt), které však vyhodnotil tak, že nemají žádný relevantní význam pro zjištění, zda se skutek tak, jak byl popsán v obžalobě, skutečně stal (srov. str. 4 - 6).

Ani námitce porušení procesních práv stěžovatele doplněním rozsudku soudu prvního stupně o výroky o náhradě nemajetkové újmy poškozeným nemohl Ústavní soud přisvědčit. Poškození se totiž prostřednictvím svého zmocněnce s tímto nárokem řádně a včas přihlásili, proto bylo na okresním soudu, aby tento nárok nějakým způsobem vypořádal, což se nestalo. Pakliže odvolací soud za tohoto stavu rozsudek okresního soudu doplnil o výroky o náhradě nemajetkové újmy poškozeným, nepostupoval ústavně nekonformním způsobem. Stěžovatel měl přitom procesní prostor se k uplatněnému nároku v průběhu řízení před soudem prvního stupně vyjádřit. Nejde tedy o situaci, kdy by byl krácen na svých právech, jak tvrdí. Postup odvolacího soudu přitom aproboval i Nejvyšší soud (str. 9 in fine napadeného usnesení dovolacího soudu).

Pokud jde o argumenty stěžovatele týkající se zamítnutí důkazních návrhů obhajoby, nelze než konstatovat, že soudy tento svůj procesní postup vždy řádně odůvodnily (srov. str. 6 - 7 rozsudku nalézacího soudu, str. 6 - 7 rozsudku odvolacího soudu a str. 7 usnesení dovolacího soudu). Nelze přitom opomenout, že nalézací soud na návrh obhajoby řadu důkazů připustil a provedl, např. výslech svědka F. K., bratra stěžovatele, jehož výpověď však do věci žádné rozhodující poznatky nevnesla, či svědka M. Máci, který však byl nekontaktní. Ústavní soud se proto neztotožňuje s názorem stěžovatele, že obhajoba nebyla respektována jako plnoprávná procesní strana v kontradiktorním řízení. Skutečnost, že řadě jejích důkazních návrhů okresní soud nevyhověl, ještě nesvědčí o opaku. Oba soudy přitom logicky a v dostatečném rozsahu vyložily, z jakých důvodů ty které důkazní návrhy byly zamítnuty, resp. nepřipuštěny. V podrobnostech tak Ústavní soud opět odkazuje na odůvodnění napadených soudních rozhodnutí.

Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 19. května 2016

David Uhlíř v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1295/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies