III. ÚS 2627/15

19. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 19. května 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele "Svazek vodovodů a kanalizací" měst a obcí, IČ 49468952, se sídlem Boskovice, 17. listopadu 138/14, zastoupeného Mgr. Jiřím Zrůstkem, advokátem, v substituci Mgr. Petrem Vodkou, advokátem, AK Zrůstek, Lůdl a partneři v. o. s., se sídlem Praha, adresou pro doručování Brno, Orlí 36, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2015 č. j. 37 Co 223/2015-818 a proti usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 12. 5. 2015 č. j. 4 C 102/2009-791, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 28. 8. 2015, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, se stěžovatel "Svazek vodovodů a kanalizací" měst a obcí (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o 9 978 013,20 Kč s přísl. a o vzájemném návrhu žalovaných 1. Města Kunštát a 2. Obce Zbraslavec.

Ačkoliv stěžovatel petitem ústavní stížnosti napadl shora uvedená rozhodnutí obecných soudů v celém rozsahu, je z jeho argumentace, a ze skutečnosti, že svým odvoláním v předchozím sporu napadl toliko výrok V usnesení nalézacího soudu o nevrácení zaplaceného soudního poplatku ze žaloby ve výši 451.310,- Kč, zřejmé, že ústavní stížnost je ve skutečnosti zaměřena proti tomuto jedinému výroku; proto se Ústavní soud zaměřil pouze na přezkum napadených rozhodnutí ohledně výroku o nevrácení zaplaceného soudního poplatku.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 12. 5. 2015 usnesením č. j. 4 C 102/2009-791 Okresní soud v Blansku (dále jen "nalézací soud") schválil smír účastníků ve znění ve výroku specifikovaném (výrok I), žalobci uložil povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě České republice náklady řízení ve výši 68 688,50 Kč (výrok II), 1. žalovanému uložil povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě České republice náklady řízení ve výši 68 994,50 Kč (výrok III), 2. žalovanému uložil povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě České republice náklady řízení ve výši 4 694 Kč (výrok IV), rozhodl o nevrácení žalobci zaplaceného soudního poplatku ze žaloby ve výši 451 310 Kč (výrok V), rozhodl o vrácení 1. žalovanému poměrné části zaplaceného soudního poplatku ze vzájemného návrhu ve výši 350 640 Kč (výrok VI) a rozhodl o vrácení poměrné části zaplaceného soudního poplatku ze vzájemného návrhu ve výši 69 560 Kč 2. žalovanému (výrok VII).

Nalézací soud výrok V o nevrácení žalobcem zaplaceného soudního poplatku ze žaloby ve výši 451 310 Kč odůvodnil konstatováním, že žalobce tento soudní poplatek uhradil dne 27. 10. 2009. Pro rozhodnutí o vrácení soudního poplatku v případě schválení smíru mezi účastníky bylo dle nalézacího soudu rozhodující ustanovení § 10 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, jehož nynější znění je účinné od 1. 9. 2011 na základě novely zákonem č. 218/2011 Sb.; do té doby zákon o soudních poplatcích možnost vrátit soudní poplatek účastníkům pro případ schválení soudního smíru, neupravoval. Podle přechodného ustanovení zákona č.218/2011 Sb., za řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se vybírají poplatky podle dosavadních právních předpisů, i když se stanou splatnými po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Nalézací soud poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 3296/12 (N 205/67 SbNU 615) a ze dne 7. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 3458/12 (N 173/71 SbNU 51) a uvedl, že podle závěrů Ústavního soudu nelze při vrácení soudního poplatku (ať už z důvodu zpětvzetí žaloby nebo schválení smíru) postupovat jinak, než jako při jeho vybírání, a pro vrácení poplatku jsou tudíž použitelná pouze ta stejná pravidla, jaká byla dána v době vzniku poplatkové povinnosti.

Dne 2. 7. 2015 usnesením č. j. 37 Co 223/2015-818 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce usnesení nalézacího soudu ze dne 12. 5. 2015 č. j. 4 C 102/2009-791 v napadeném výroku V potvrdil. Závěr nalézacího soudu o tom, že v době podání žaloby neexistovala právní úprava, která by umožňovala vrácení soudního poplatku, případně jeho poměrné části v případě uzavření smíru, shledal správným, stejně jako jeho závěr, že v daném případě se jednalo o situaci velmi podobnou, resp. nejbližší, situaci řešené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3296/2012. Dále odvolací soud poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 1485/12 (N 186/71 SbNU 233), v němž se výslovně uvádí, že pokud byla žaloba podána za určitého stavu právní úpravy, podléhá poplatková povinnost právnímu režimu platnému a účinnému v době jejího podání, a to v celém jeho rozsahu. tj. nejen pokud jde o placení soudního poplatku, ale také pokud jde o jeho případné vrácení.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že nalézací soud i odvolací soud nesprávnou interpretací přechodného ustanovení čl. II zákona č. 218/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 9. 2011, tedy tím, že uvedené soudy stěžovateli nevrátily poměrnou část zaplaceného soudního poplatku, porušily základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Znění tohoto článku přechodných ustanovení je následující:

"Čl. II
Přechodná ustanovení

1. Za řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se vybírají poplatky podle dosavadních právních předpisů, i když se stanou splatnými po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Poplatky za odvolání, dovolání nebo kasační stížnost podávané po dni nabytí účinnosti tohoto zákona se vybírají podle zákona č. 549/1991 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

2. Za návrh na provedení úkonu, podaný přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se vybírají poplatky podle dosavadních právních předpisů, i když se stanou splatnými po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.",

Stěžovatel byl toho názoru, že pokud citované přechodné ustanovení neobsahovalo zvláštní ustanovení, týkající se vracení soudních poplatků, měly soudy uplatnit princip obsažený v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 10. sp. zn. Pl. ÚS 15/01 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.), dle něhož "pro oblast intertemporality v civilním i trestním procesu platí princip, dle něhož nestanoví-li zákon jinak, soud postupuje podle procesní úpravy platné a účinné v době rozhodování."

Nálezy Ústavního soudu, na které odkazovala napadená soudní rozhodnutí, se dle stěžovatele týkaly odlišného skutkového stavu, a nová právní úprava je pro něj výhodnější, neboť do 1. 9. 2011 zákon o soudních poplatcích možnost vrácení soudního poplatku v případě schválení smíru vůbec neupravoval.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Jelikož stěžovatel svým odvoláním napadl pouze výrok V usnesení nalézacího soudu ze dne 12. 5. 2015 č. j. 4 C 102/2009-791, je ústavní stížnost v části směřující proti tomuto (celému) usnesení přípustná jen v tomto omezeném rozsahu.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatou ústavní stížnosti bylo především tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") nesprávnou aplikací přechodných ustanovení obsažených ve výše citovaném čl. II zákona č. 218/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, nalézacím soudem a odvolacím soudem. Stěžovatel dále tvrdil porušení práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny, jemuž odpovídá čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

K ústavním stížnostem proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení.

Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Ústavní soud konstatuje, že v posuzovaném případě z ústavní stížnosti, ani jí napadených rozhodnutí obecných soudů, žádné skutečnosti, svědčící o porušení základního práva na spravedlivý proces, nezjistil.

Ústavní soud je toho názoru, že argumenty stěžovatele, uplatněnými v ústavní stížnosti, se dostatečně již zabývaly v jeho věci rozhodující nalézací soud a odvolací soud, a z odůvodnění jejich rozhodnutí je dostatečně zřejmé, na jakých skutkových a právních závěrech, které Ústavní soud považuje za ústavně konformní, tato svá rozhodnutí založily.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2627/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies