III. ÚS 228/15

19. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 19. května 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti RPG Byty, s. r. o., IČ 27769127, se sídlem Gregorova 3/2582, 701 97 Ostrava - Moravská Ostrava, zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Čs. legií 1719/5, 702 00 Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. listopadu 2014 č. j. 71 Co 556/2014-13 a proti výroku pod bodem III. elektronického platebního rozkazu Okresního soudu v Karviné ze dne 15. září 2014 č. j. EPR 223721/2014-5, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka (dále rovněž "žalobce") ústavní stížností napadá usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. listopadu 2014 č. j. 71 Co 556/2014-13 a výrok pod bodem III elektronického platebního rozkazu Okresního soudu v Karviné ze dne 15. září 2014 č. j. EPR 223721/2014-5, a tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva ve smyslu čl. 2 odst. 2 (Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), který uvádí, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon, čl. 11 odst. 1 Listiny (právo na ochranu vlastnictví), zakotvené rovněž v čl. 1 odst. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny (právo na spravedlivý proces) rovněž zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 37 odst. 2 Listiny (právo na právní pomoc v řízení před soudy), čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se zjišťuje, že Okresní soud v Karviné elektronickým platebním rozkazem ze dne 15. 9. 2014 č. j. EPR 223721/2014-5 ve věci žalobce RPG Byty, s. r. o. proti žalovanému Lukáši Ondrovi (dále jen "žalovanému") v řízení o zaplacení částky 11 510,- Kč s příslušenstvím uložil žalovanému zaplatit žalovanou částku s příslušným úrokem z prodlení nebo podat proti uvedenému platebnímu rozkazu odpor (výrok pod bodem I) a pod bodem III výroku žalovanému dále uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 2 252,- Kč.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11. 11. 2014 č. j. 71 Co 556/2014-13 předmětný elektronický platební rozkaz v napadené části - v odstavci III výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že žalobce se domáhal zaplacení výše označené částky z titulu bezdůvodného obohacení, které spočívalo v užívání bytu ve vlastnictví žalobce bez právního důvodu po skončení nájmu a požadoval rovněž dlužnou částku za spotřebované služby spojené s předmětným bytem poté, co žalovaný dlužnou částku uznal co do důvodu i výše.

III.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti oponuje závěrům odvolacího soudu v otázce nákladů řízení v řízení před okresním soudem a tvrdí, že odvolací soud v daném případě "nesprávně a v rozporu s právním řádem České republiky aplikoval ustanovení § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif")". Citované ustanovení je prý v rozporu s ústavním pořádkem České republiky i s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 a Pl. ÚS 25/12. Podle názoru stěžovatelky jí měla být přiznána náhrada nákladů řízení podle ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř. a ustanovení § 7 advokátního tarifu.

Podle názoru stěžovatelky soudy přistupují k rozhodování o nákladech řízení v tzv. bagatelních věcech zcela mechanicky, aniž rozlišují faktickou náročnost sporu a skutečná specifika tzv. formulářových žalob a tzv. bagatelních sporů.

Spolu s návrhem na zrušení výše označených rozhodnutí proto stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil i ustanovení § 14b advokátního tarifu.

IV.

Po přezkoumání námitek stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud úvodem podotýká, že ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].

Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. února 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadená soudní rozhodnutí z níže vyložených důvodů nemají.

Ústavní soud musí v této souvislosti zopakovat, že mu, a to ani v případě jednoinstančních rozhodnutí, kde neexistuje možnost opravných prostředků, nepřísluší, aby vykládal podústavní právo, resp. napravoval všechna pochybení, jichž se v rámci aplikace podústavního práva dopustí obecné soudy, což po něm stěžovatelka v podstatě požaduje. Z pohledu ústavněprávního je v tomto ohledu podstatné, že odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí dostatečně jasně vyjádřil (včetně odkazu na judikaturu Ústavního soudu), proč považoval náklady řízení stanovené okresním soudem za správné, a to včetně aplikovaného ustanovení § 14b advokátního tarifu.

Pokud stěžovatelka brojila proti aplikaci § 14b odst. 1 advokátního tarifu tvrzením, že nešlo o tzv. formulářovou žalobu, s tímto hodnocením se Ústavní soud neztotožňuje. Podaný návrh na vydání elektronického platebního rozkazu bezpochyby naplňuje pojem "formulářová žaloba", tak jak jej vymezil Ústavní soud v již citovaném nálezu ze dne 29. března 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767) v bodě 28: "zpravidla se bude jednat o návrh, mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj bude odlišovat jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován; základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření, však bude totožný či jen s drobnými odchylkami". Pokud tedy z celkového posouzení žalobního návrhu vyplývá, že je spíše administrativním úkonem, přičemž odlišnost v osobě žalovaného nelze bez dalšího považovat za znak, který by hodnocení podaného návrhu jako "formulářového" vylučoval, je nutno přistoupit k aplikaci § 14b advokátního tarifu.

Závěrem Ústavní soud poznamenává, že argumentačně a co do obsahu podobnými podáními různých stěžovatelů se v poslední době opakovaně zabýval, přičemž ani v těchto případech neshledal podmínky pro vyhovění ústavní stížnosti a zejména návrhu na zrušení citovaného ustanovení § 14b advokátního tarifu (např. usnesení ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 229/15, ze dne 31. 8. 2015 sp. zn. II. ÚS 234/15, ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. I. ÚS 2108/15, ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 1733/15, ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 89/16, ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 2541/15, ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 1784/15 a řada dalších, uvedených na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud ostatně v nálezu ze dne 25. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (116/213 Sb., N 59/69 SbNU 123) zdůraznil nezbytnost zamezit enormnímu nárůstu počtu sporů o malé, resp. bagatelní částky pokud tyto spory jsou motivovány vidinou snadných zisků spojených s výší nákladů řízení, nikoli se snahou domoci se ochrany práv konkrétního účastníka řízení.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 228/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies