I. ÚS 317/16

19. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Martina Tomana, zastoupeného JUDr. Petrem Morongem, advokátem se sídlem v Plzni, Skrétova 475/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2015 č. j. 25 Cdo 3421/2015-324 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. dubna 2015 č. j. 12 Co 48/2015-305, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 27. ledna 2016, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. dubna 2015 č. j. 12 Co 48/2015-305 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva zajištěná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem, aby nebyl zavazován k úhradě nákladů řízení o ústavní stížnosti.

2. Stěžovatel se žalobou, doručenou Okresnímu soudu v Klatovech dne 7. listopadu 2011, domáhal zaplacení náhrady škody ve výši 136 520 Kč s příslušenstvím po žalovaném V. Faustovi z důvodu poškození jeho zdraví v souvislosti s fyzickým napadením stěžovatele žalovaným dne 8. listopadu 2008.

3. Okresní soud v Klatovech žalobu rozsudkem ze dne 21. října 2014 č. j. 6 C 321/2011-294 zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1. dubna 2015 č. j. 12 Co 48/2015-305 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný potvrdil a změnil jej ve výroku o úhradě nákladů řízení tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení žalovanému částku 49 949 Kč a dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 17 743 Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud podané dovolání usnesením ze dne 21. října 2015 č. j. 25 Cdo 3421/2015-324 odmítl pro chybějící obligatorní náležitosti podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. a stěžovateli současně uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 324,80 Kč.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas, se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy s tím, že ve věci vydanými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, spravedlivé rozhodnutí a právo na zákonem stanovený postup a úpravu řízení. Stěžovatel v průběhu celého řízení zdůrazňoval vázanost soudů jiným rozhodnutím podle § 135 o. s. ř. a v této souvislosti připojil k ústavní stížnosti usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 5. března 2013 č. j. 1 T 32/2012-423, kterým bylo zastaveno trestní stíhání žalovaného, stíhaného právě pro spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 citovaného zákona proti stěžovateli dne 8. listopadu 2008. Stěžovatel v občanskoprávním řízení zdůrazňoval, že citované usnesení okresního soudu má povahu rozhodnutí, kterým byla vyslovena vina konkrétní osoby, v daném případě V. Fausta. Bylo-li trestní stíhání zastaveno, pak nikoliv z toho důvodu, že skutek se nestal, případně nemá znaky trestného činu, neboť v takovém případě by bylo rozhodnuto pro V. Fausta příznivějším způsobem a byl by obžaloby zproštěn. Podle názoru stěžovatele následky, které utrpěl podle znaleckých posudků zpracovaných v trestním řízení a před podáním žaloby v civilním řízení, mají jednoznačně příčinu v jednání V. Fausta. Přestože stěžovatel na tyto závěry znaleckých posudků okresní i krajský soud upozorňoval a zmínil je jako dovolací důvod mimo jiných důvodů i při podání dovolání, žádný z těchto soudů se s těmito skutečnostmi nevyrovnal, naopak toto usnesení trestního soudu bylo obecnými soudy záměrně pominuto, stejně jako znalecké posudky. Podle názoru stěžovatele pochybení soudu prvního stupně odvolací soud nenapravil. Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel namítal, že mu bylo vytýkáno, že nepoukázal na odchylné rozhodnutí proti ustálené rozhodovací praxi. K tomu tvrdí, že ustanovení § 135 o. s. ř. je nadále součástí tohoto zákona a soudy obecně v souladu s tímto ustanovením postupují. Bylo proto v možnostech odvolacího soudu napravit pochybení napadeného rozsudku soudu prvního stupně.

5. Ústavní soud byl v daném případě postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím obsahem. Ačkoliv stěžovatel napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2015 č. j. 25 Cdo 3421/2015-324 v ústavní stížnosti nenavrhoval. V pochybnostech jednal Ústavní soud ve prospěch stěžovatele, neboť stěžovatel v ústavní stížnosti usnesení Nejvyššího soudu citoval a jeho argumentace směřovala i proti tomuto usnesení. Tato skutečnost nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu. Ústavní soud pak vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti a má za to, že ústavní stížnost směřuje i proti usnesení Nejvyššího soudu, které je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§ 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu).

6. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud předně připomíná, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního tak může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory těchto soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

8. Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vyplývá, že tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly, řádně se vypořádaly s předestřenými žalobními tvrzeními stěžovatele a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

9. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na skutečnost, že stěžovatel neprokázal příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem škody. Stěžovatel nebyl s to ani v trestním řízení vedeném proti Radku Pelíškovi a žalovanému označit svědky, kteří by potvrdili jeho opravovaná a měněná tvrzení o průběhu škodní události. K tomu odvolací soud dovodil, že stěžovatel nárok na náhradu škody uplatnil po marném uplynutí dvouleté promlčecí doby a již z tohoto důvodu měl soud prvního stupně žalobu zamítnout. Podle závěru učiněného odvolacím soudem, i kdyby nebyl názor odvolacího soudu na promlčení uplatněného nároku správný, byla žaloba soudem prvního stupně správně zamítnuta.

10. Pokud jde o odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, Ústavní soud připomíná, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto. Dovolací soud zdůraznil, že stěžovatel ve svém dovolání pouze polemizuje se zjištěným skutkovým stavem, uvádí svoji verzi úrazového děje, odlišnou od té, z níž vycházel soud prvního stupně se soudem odvolacím. Jeho námitky proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení důkazů nemohou založit přípustnost dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Za situace, kdy dovolací soud aplikoval rozhodné ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.

11. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

12. K návrhu stěžovatele, aby nebyl zavazován k úhradě nákladů řízení o ústavní stížnosti, Ústavní soud připomíná, že podle ustanovení § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že vzniklé náklady si účastníci a vedlejší účastníci hradí sami. Podmínky k postupu podle odst. 4 citovaného ustanovení, podle kterého Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení, neshledal Ústavní soud v projednávaném případě důvod. Ústavní soud pak neshledal důvod ani pro postup dle § 83 zákona o Ústavním soudu, totiž aby náklady na právní zastoupení stěžovatele zaplatil zčásti nebo zcela stát, a to se zřetelem k odmítnutí ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 317/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies