I. ÚS 3313/15

19. 05. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky - Hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 1, Praha 1, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze, Na Slupi 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2015 č. j. 28 Cdo 2242/2015-412, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 4 a 1) doc. Ing. Mgr. Daniela Nováka, CSc., 2) Michaela Nováka, 3) Renáty Akyolové, 4) Edity Košové, 5) TSK hl. m. Prahy, se sídlem Řásnovka 770/8, Praha 1, 6) Obvodního bytového podniku v Praze 4, s. p. v likvidaci, se sídlem Hvězdová 1594, Praha 4 a 7) Corinthia Panorama, s. r. o., se sídlem Milevská 1695/7, Praha 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala s odkazem na tvrzené porušení čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod zrušení shora uvedeného rozhodnutí, kterým bylo Nejvyšším soudem odmítnuto její dovolání.

2. Stěžovatelka uvedla, že je spolu s vedlejšími účastníky 5) až 7) osobou povinnou k vydání pozemku dle PK parc. č. X, k. ú. Krč. Vedlejší účastníci 1) až 4) uplatnili nárok na vydání předmětného pozemku na základě zákona o půdě a žalobou se domáhají specifikovaných částí předmětného pozemku. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. 10. 2013 č. j. 16 C 30/2003-287 žalobu zamítl. Městský soud v Praze jako soud odvolací však rozsudkem ze dne 27. 11. 2014 č. j. 24 Co 20/2014-373 rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

3. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 8. 2015 č. j. 28 Cdo 2242/2015-412 odmítl. Dospěl totiž k závěru, že "příslušná pasáž dovolání (článek I., omezující se na citaci ustanovení § 237 o.s.ř.) zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání odvolatel nedostál ani v jiných částech dovolání (posouzeném potud z obsahového hlediska)".

4. S výše uvedeným závěrem dovolacího soudu stěžovatelka nesouhlasí. Dle jejího názoru dovolání splňovalo požadavky ust. § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 237 o. s. ř. V podaném dovolání prý vymezila čtyři dovolací důvody: za prvé absenci přezkumu odvolacího soudu ohledně rozsahu vedlejšími účastníky 1) až 4) nárokovaných pozemků, za druhé nesprávné právní posouzení otázky možnosti použití zákona o půdě, za třetí nesprávné právní posouzení otázky existence restitučního titulu a za čtvrté nesprávné právní posouzení otázky zastavěnosti předmětných pozemků. Je pravda, že u dovolacích důvodů ad 1) a 3) stěžovatelka neuvedla odkaz na příslušnou judikaturu dovolacího soudu. Dle jejího názoru však obě tato pochybení odvolacího soudu byla tak zjevná, že tento odkaz nebyl ani nutný.

5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv běžné zákonnosti, a proto mu ani nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako v řízení před obecnými soudy.

7. Stěžovatelka polemizuje se způsobem, jakým obecný soud posoudil otázku splnění zákonných předpokladů pro přípustnost dovolání. Ústavní soud se s jejími námitkami neztotožňuje. Naopak je toho názoru, že Nejvyšší soud dostatečně vyložil, proč nebyly v daném případě tyto zákonné předpoklady naplněny. Uvedl přitom zejména, že může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel řádně vymezit, které ze zde uvedených hledisek považuje za splněné. K otázce přípustnosti dovolání pak Nejvyšší soud odkázal na svoji obsáhlou judikaturu, jakož i na judikaturu Ústavního soudu. Na tomto právním závěru Ústavní soud neshledává nic protiústavního. Posuzování otázky přípustnosti dovolání je věcí Nejvyššího soudu a tento soud v dané věci nepostupoval svévolně či nepředvídatelně.

8. Ústavní soud ale odkazuje i na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti. Nebylo totiž možno přehlédnout, že ústavní stížnost mířila proti - z podstaty věci - spíše dílčímu rozhodnutí obecného soudu, když ve věci samé je případ ve stadiu, kdy po zrušení rozsudku soudu prvního stupně soudem odvolacím se bude znovu rozhodovat. Konstantní judikatuře Ústavního soudu pak odpovídá, že ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž navíc případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež upravují příslušné řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet běžný pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Z uvedených důvodů Ústavní soud obvykle odmítá ústavní stížnosti, kterými stěžovatelé brojí proti dílčím rozhodnutím, které soudy v rámci určité trestní či civilní věci činí, a to s výjimkou případů, kdy tato rozhodnutí představují relativně uzavřené části řízení (např. vazební rozhodnutí či příkazy k domovním prohlídkám). Opačný přístup by vedl k tomu, že by Ústavní soud nepřípustně zasahoval do činnosti obecných soudů za situace, kdy stěžovatelem tvrzené následky mohou být odčiněny v rámci jejich soustavy. Přezkumu proto obvykle podléhají až skutečně konečná rozhodnutí nalézacího, odvolacího či dovolacího soudu.

9. V této souvislosti možno znovu připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, přičemž Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních.

10. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 3313/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies